Ve vodařině se mezi odborníky i veřejností často diskutuje o suchu, povodních, kvalitě vody ke koupání, o zajištění zásobování pitné vody atd., a to vždy podle toho, co zrovna nastane. Je však stejná pozornost věnována například zajištění další generace českých vodohospodářů? Dokáže současný mediální pohled na vodní hospodářství přitáhnout mladé studenty k vodohospodářským oborům? Měl jsem možnost si na toto téma popovídat s panem doc. dr. Ing. Pavlem Fošumpaurem, zástupcem vedoucího katedry hydrotechniky Fakulty stavební ČVUT v Praze.

Pane docente, začněme náš rozhovor ohlédnutím se za vašimi profesními počátky. Proč „vodařina“, respektive co vás přimělo vybrat si jako profesi vodní hospodářství?

To je celkem jednoduché. Pocházím z Vysokého Mýta, kde sídlí Vyšší odborná škola stavební a Střední škola stavební, dříve Střední průmyslová škola stavební a ještě dříve Vyšší průmyslová škola stavební, s oborem vodohospodářské stavby. Historie této školy je dlouhá více než 120 let a je nejstarší střední školou zaměřenou na vodní hospodářství u nás. Navíc můj táta je „vodař“, takže volba, co mě bude živit, byla vcelku jasná.

Sám si pamatuji, že dostat se na stavební nebo strojní průmyslovku nebylo až tak snadné, vyžadovalo to dobrý průměr na základní škole a zvládnutí příjímacích zkoušek. Jak to bylo u vás?

Upřímně? Ze zvládnutí přijímacích zkoušek jsem měl celkem strach. Že pocházím z Vysokého Mýta a můj táta byl z oboru, určitě neznamenalo, že se automaticky na školu dostanu. Jelikož to byla – a samozřejmě stále je – škola s dobrým renomé, uchazečů o studium bylo dost a z celé republiky. Naštěstí vše proběhlo v pořádku a na školu jsem byl přijat.

Zmínil jste, že o studium na škole ve Vysokém Mýtě byl velký zájem. Dokážete odhadnout, kolik vašich spolužáků potom dál pokračovalo v oboru?

Řada z nich po maturitě v oboru zůstala, někteří pokračovali ve studiu na vysoké škole. Odhaduji, že v oboru zůstalo mezi padesáti a sedmdesáti procenty z nich. Zbytek se věnuje stavařině a nepatrné minimum pak úplně něčemu jinému.

Střední školu jsem studoval zhruba ve stejných letech jako vy a zažil jsem na ní listopadové události roku 1989. Když se na to podívám zpětně, byla to doba, kdy se změnil nejen režim, ale i přístup ke studiu a výuce. Dlouholetý ředitel byl odvolán, mistři oboru pomalu končili nebo odešli zkusit své štěstí v podnikání.

Je pravda, že v devadesátých letech začaly vznikat nové školy a nové obory. Nezaznamenal jsem však, že by se po listopadových událostech na střední škole ve Vysokém Mýtě něco zásadního změnilo, alespoň co se týká složení učitelského sboru.

Zaujala mě vaše analýza, kterou jste v roce 2018 prezentoval na Valné hromadě ČVTVHS. Celkem podrobně jste v ní rozebral aktuální stav vzdělávání oboru vodní hospodářství. Co vás k jejímu zpracování přimělo?

Tehdy jsem byl výborem České vědeckotechnické vodohospodářské společnosti požádán, abych v rámci odborného programu pravidelné Valné hromady připravil přednášku na téma vzdělávání ve vodním hospodářství. Naše společnost přikládá tomuto tématu dlouhodobě významnou pozornost, protože zástupci kolektivních členů si dobře uvědomují prohlubující se nedostatek kvalifikovaných absolventů s vodohospodářským vzděláním. Uskutečnil jsem tehdy anketu mezi středními a vysokými školami v ČR, která umožnila analyzovat pokles absolventů ve vazbě na řadu dalších faktorů.

S jakou odezvou se vaše prezentace setkala?

Přímo na jednání Valné hromady byl o prezentaci a její výsledky poměrně velký zájem. V rychlosti vzpomenu například kolegy ze státního podniku Povodí Ohře. Toto téma jsem také hodně diskutoval se zástupci středních škol, s nimiž jsem pak rozjel dotazníkovou akci. Je zřejmé, že vodohospodářské školství od 90. let prošlo určitým vývojem.

Co bylo dál? Připojil se někdo k vaší výzvě zabývat se zájmem o studium oboru vodní hospodářství?

Bylo to asi tak vše, co má prezentace vyvolala, a k žádnému dalšímu pokračování už nedošlo. I když, abych nekřivdil, letos jsem byl pozván do panelové diskuze připravovaných Hydrologických dnů, a to na téma „Jak bude vypadat český a slovenský hydrolog budoucnosti?“.

Jak by měl podle docenta Fošumpaura vypadat „vodohospodář budoucnosti“?

V dnešní době technologií školy často produkují odborníky v podobě uživatelů různých softwarových aplikací, které se omezují na práci s daty a jejich zadávání do systémů. Výuka vodohospodářů se však podle mého soudu musí zaměřovat více na vysvětlování základních principů, jak jednotlivé procesy fungují, jak je správně schematizovat, jaké zjednodušení je přijatelné. Prostě pomoci studentům vytvořit si určitý odborný nadhled, který jim pak i umožní učinit správnou interpretaci získaných výsledků. Kromě užívání volně dostupných programů také dlouhodobě podporuji schopnost programovat vlastní algoritmy, což potom dává inženýrům univerzální schopnosti řešení problémů. Chybí mi určitá propojenost s realitou a praxí. Takže určitě a nejlépe kombinace obojího.

To je pravda. Na střední škole jsme jako studenti absolvovali podstatnou část výuky v provozu. Člověk si tak pod dohledem, někdy až drobnohledem mistra dílny osahal teorii. Chybí dnešní době právě toto?

U nás na Fakultě stavební ČVUT pořádáme pro studenty exkurze a praktické semináře a myslím, že jsou tam pro ně vytvořeny dobré podmínky. Obávám se, že současné směřování vysokých škol se však ubírá více na výzkum než na samotnou praxi. Vypouštíme tím do světa spíše vědce a nedokážeme reagovat na společenskou potřebu, to jest vybavit studenta alespoň základními praktickými zkušenostmi. Domnívám se, že je třeba nalézt rozumnou rovnováhu mezi potřebou studenty vybavit základními postupy navrhování, realizace a provozu vodních děl a současně v nich probouzet touhu po tvůrčím myšlení a kreativitě při inženýrské práci tak, jak to hezky napsal profesor Ladislav Votruba ve svém spise „Cesta studenta k tvůrčí osobnosti“.

Nechci to zlehčovat, ale myslím, že by oboru pomohlo něco podobného, co udělal pan Pohlreich pro gastronomii, tedy zvýšit povědomí a zájem mladých lidí studovat tento obor.

Student by měl mít při výuce vzor v podobě učitele, jenž se podílí na faktické realizaci konkrétních vodohospodářských projektů. Takový pedagog dokáže přednášet nejen teorii, ale hlavně ji obohatit o praktické zkušenosti z realizace některého z projektů. Vzpomenu například řešení hydraulických problémů vodních děl v rámci obnovení Vltavské vodní cesty. Pak je to ještě otázka samotného kantora jako osobnosti, která dokáže studenty zaujmout.

Když se řekne vodohospodář, asi si každý představí, že je to povolání spíše pro muže. Řekněte mi, jaký je zájem o vodohospodářské obory ze strany dívek/žen a jak si stojí při studiu?

Asi to překvapí, ale poměr studentů a studentek je u nás vyrovnaný, a co se týká studijních výsledků, jsou na tom holky často lépe, protože jsou pečlivější a trpělivější.

Co by podle vás přispělo k zatraktivnění oboru vodní hospodářství?

To je zásadní otázka. Je třeba obnovit prestiž. Po povodni nebo suchu společnost hledá na vodohospodářích a vodních stavbách spíše chyby. Tyto jevy jsou často vykládány jako důsledek špatného přístupu vodohospodářů za poslední desítky let. Je třeba lépe prezentovat úspěchy. Například provádět simulace, jak by vypadalo zásobování vodou, kdyby nebyly nádrže. Jak by vypadal průběh konkrétní povodně, kdyby nebyla protipovodňová opatření. A hlavně odstranit nesmyslný mýtus, že vodohospodáři betonují řeky a podobně. Toto je podle mého názoru vytvářeno již samotnými médii. Vysvětlovat problematiku povodní nebo sucha ve zkratkách a z úst „nevodařů“ obecně snižuje prestiž našeho oboru v očích veřejnosti. Jedná se o celospolečenský problém spojený se ztrátou důvěry v odborníky a autority, což je živnou půdou pro šiřitele nesmyslných teorií a „fake news“, společnost je pak daleko zranitelnější. Bohužel vodní hospodářství není v tomto ohledu výjimkou, po každé povodni či suchu se vždy objeví mnoho samozvaných „expertů“.

Nakonec ještě jedna otázka. Z vaší analýzy je patrný snižující se zájem mladých lidí studovat vodohospodářské obory. Mně z toho vyplývá skutečnost, že reálně hrozí nejen úbytek kvalifikovaných lidí, ale že může nastat situace, kdy tento obor nebude mít ani kdo učit.

Snižující se zájem o náš obor je patrný, nemyslím si však, že by to došlo až tak daleko. Během studia si vybíráme studenty, kteří dál pokračují ve své profesi u nás na ČVUT. O budoucnost kantorů v našem oboru strach nemám.

Pozn. redakce:

V rozhovoru zmíněná analýza doc. Pavla Fošumpaura obsahuje velmi zajímavá data, která se průběžně aktualizují. S panem docentem jsme předběžně domluveni, že na toto téma vyjde v některém z dalších čísel VTEI článek.