Tradiční setkání vodohospodářské veřejnosti, zástupců státní správy a samosprávy, které se již vžilo pod označením Národní dialog o vodě, se konalo ve dnech 18.–19. září 2018. Letošní, již osmé pokračování akce, přineslo dvě organizační změny. Předně podzimní termín konání a nově také místo – poprvé účastníky přivítal hotel Skalský Dvůr na Vysočině. Akce byla připravena Českou vědeckotechnickou vodohospodářskou společností (ČVTVHS, z. s.) ve spolupráci s Výzkumným ústavem vodohospodářským T. G. Masaryka, v. v. i. (dále jen VÚV TGM). Odborným garantem akce byl Ing. Karel Drbal, Ph.D., (VÚV TGM) a organizačním garantem pak Ing. Václav Bečvář, CSc. (ČVTVHS, z. s.).

Téma letošního ročníku Národního dialogu o vodě, které se neslo pod názvem: Vodní hospodářství a veřejné zájmy, již samo o sobě otevřelo řadu otázek. Akce si kladla za cíl nalézt, alespoň na některé z nich, přiléhavé odpovědi. Zejména, co vše je věcí veřejného zájmu ve vodním hospodářství, kde a jak veřejný zájem vzniká, kdo jej formuluje, reprezentuje a hájí atd. Formát akce a zejména přítomnost 77 účastníků nabídly různé pohledy na shodné problematiky vodního hospodářství a životního prostředí z úrovně státní správy, samosprávy, správců a odborné veřejnosti.

V úvodním dopoledním bloku vyhrazeném pro čestné hosty, vystoupil se zdravicí a představením VÚV TGM jeho ředitel pan Ing. Tomáš Urban. Připomněl, že jak založení ústavu před 99 lety, tak jeho současná forma, coby veřejné výzkumné instituce, odráží naplňování řady veřejných zájmů. Ty mohou a jsou vnímány různě. Závěrem prezentace zaznělo pozvání účastníků setkání na oslavy 100. výročí založení ústavu v příštím roce. K aktuální problematice sucha a nedostatku vody zazněl příspěvek od předsedy ČVTVHS, z. s., a ředitele ČHMÚ pana Mgr. Marka Riedera. Zde posluchači získali ucelenou představu o všech významných iniciativách, které jsou z vládní (resortní) i parlamentní úrovně vedeny s cílem přijímat klíčová rozhodnutí, jak předcházet a snižovat dopady nedostatku vody. Následoval podrobný vhled do aktivit Ministerstva zemědělství v oboru VH, který přednesl pan Ing. Daniel Pokorný, ředitel odboru státní správy ve vodním hospodářství a správy povodí. Ministerstvo životního prostředí v úvodním bloku prezentoval pan Ing. Evžen Zavadil, vedoucí oddělení ochrany vod a zástupce ředitele odboru ochrany vod. Milým hostem byla paní senátorka Ing. Bc. Anna Hubáčková, která se problematikou vody jako složky životního prostředí zabývá celou svou profesní kariéru a mohla poskytnout účastníkům setkání praktické zkušenosti z vyjednávání samospráv na komunální, krajské úrovni při posuzování různých mnohdy kolizních zájmů.

Vodní hospodářství a veřejné zájmy je téma, které může být uchopeno mnoha způsoby a ani tak není jisté, že budou zodpovězeny beze zbytku všechny související otázky. Aby dialog byl dialogem, bylo snahou organizátorů vytvořit maximální prostor pro řízené diskuse, které byly uvozeny celkem patnácti příspěvky.

Úvodní přednáškou se pan JUDr. Zdeněk Horáček, Ph.D., (Ambruz & Dark Deloitte Legal, s. r. o.) věnoval aplikaci pojmu veřejný zájem ve vodním právu. Již formulace veřejného zájmu není jednoduchým procesem, protože není možné vymezit pouze jeden univerzální zájem, který by byl nadřazen všem ostatním, dílčím. Zde byl připomenut nález Ústavního soudu (28. 6. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 24/04), podle kterého by veřejný zájem v konkrétní věci měl být zjišťován v průběhu správního řízení na základě poměřování nejrůznějších partikulárních zájmů, po zvážení všech rozporů a připomínek. Z odůvodnění správního rozhodnutí pak musí zřetelně vyplynout, proč veřejný zájem převážil nad řadou jiných partikulárních zájmů. Veřejný zájem je třeba nalézt v procesu rozhodování o určité otázce a nelze jej v konkrétní věci a priori stanovit. Z těchto důvodů je zjišťování veřejného zájmu v konkrétním případě typicky pravomocí moci výkonné a nikoliv zákonodárné. Za připomenutí stojí princip definování konkrétního veřejného zájmu přímo zákonem, který jako návrh řešení zazněl v řadě dalších příspěvků. Zmíněný princip „deklarování veřejného zájmu v konkrétně určené věci zákonem“, pokládá Ústavní soud za protiústavní.

Nad potřebou definování veřejného zájmu ve vodním zákoně se zamýšlela ve svém vystoupení paní prom. práv. Jaroslava Nietscheová z Povodí Vltavy, s. p., vycházela ze skutečností, se kterými se správci povodí v praxi setkávají. V různých situacích zpravidla existuje pluralita veřejných zájmů. Veřejný zájem je nutno chápat jako možnost státu (veřejné moci) žádat po kterékoliv právnické nebo fyzické osobě, aby něco konala, něčeho se zdržela nebo něco strpěla. V oblasti vodního hospodářství je zákonem č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů, veřejný zájem deklarován nebo zohledněn v řadě ustanovení. Za výslovný veřejný zájem je možno považovat stanovení ochranných pásem vodních zdrojů (§ 30 odst. 1). Dále je veřejný zájem uveden § 52 odst. 2 (povinnosti vlastníků staveb a zařízení v korytech vodních toků nebo sousedících s nimi), § 56 odst. 4 (stavby k VH melioracím pozemků), § 59 odst. 5 (povinnosti vlastníků vodních děl) nebo § 62 odst. 2 (povinnosti vlastníků a stavebníků vodních děl při technicko-bezpečnostním dohledu). Závěrem bylo doporučeno zvážit ve smyslu přijaté koncepce vodního hospodářství, které další povinnosti a omezení prohlásí zákon za veřejný zájem, a tím je vyloučí z rozhodování při vodoprávním řízení před vodoprávními úřady.

Podrobný exkurz i do etymologických analýz a filozofických úvah umožnil účastníkům Národního dialogu pan Ing. Arnošt Kult z VÚV TGM svojí přednáškou nazvanou: Historický, sociologický, politologický a právní rozbor pojmu „veřejný zájem“. V úvodu zdůraznil neurčitost, která se váže k sousloví veřejný zájem a dále konstataci, že se nejedná pouze o pojem úzce právní, ale lze jej spíše označit za pojem společenskovědní. V tomto širším pojetí se mnohdy hovoří i o tzv. společenském či celospolečenském zájmu (případně v EU používaném obecném zájmu). V přednášce byl dále věnován prostor dalším souvisejícím pojmům a jejich případným proměnám v historickém kontextu: veřejnost, veřejné záležitosti, veřejné mínění, veřejný statek, obecné dobro. Nicméně závěrem bylo uvedeno, že každý dílčí veřejný zájem lze „rozdělit“ na složku ryze „racionální“ a spíše „iracionální“, která je většinou určována velmi těžce „uchopitelným“ a neustále se měnícím (rovněž v návaznosti na v dané době převažující politické „tendence“) veřejným míněním.

První blok přednášek uzavřelo vystoupení, ve kterém pan RNDr. Josef K. Fuksa, CSc., (VÚV TGM) odpovídal na otázku: K čemu jsou nám řeky dobré – co formuje veřejný zájem? Proto, aby bylo možné přistoupit ke specifikaci veřejného zájmu na vodních tocích, uvedl autor podrobný přehled funkcí toků v současné krajině. Je-li pominut důležitý „kulturní“ aspekt – řeky jsou historickou součástí krajiny, dějin, našich domovů atd., nabídl autor sdělení dva základní přístupy, které existují a uplatňují se současně: (i) přírodní funkce (historická i současná tvorba krajiny, transport vody, ekosystémy); (ii) antropogenní přístup (zdroje, recipient odpadních vod, energetika, doprava). Přednáška směřovala k zobecnění současného rozporu/kompromisu mezi uvedenými přístupy. K vymezení veřejného zájmu pak bylo doporučeno: těsnější vazba současných právních nástrojů na Rámcovou směrnici o vodách (ve znění čl. 1), respektování vodních toků (vody obecně) jako dlouhodobého společného zdroje, který vyžaduje soustavnou ochranu; s tím související aktivní aplikace principu předběžné opatrnosti včetně zapojení ekosystémových služeb.

Odpolední blok semináře byl zahájen přednáškou „Vodní hospodářství a faktor veřejného zájmu“, kterou za nepřítomného autora, pana RNDr. Pavla Punčocháře, CSc., (MZe) přednesl pan Ing. Daniel Pokorný. V úvodní části navázal na výkladovou část přecházejících sdělení, nicméně zdůraznil, že veřejný zájem představuje právní kategorii, která ohraničuje specifické chování jak individuální, tak, v určitých případech, také státní (pokud by byla omezována základní občanská práva). Ačkoliv se jedná v praxi o velmi frekventovaný termín, není přesně definován a v mnoha právních předpisech jsou uvedeny odkazy ve vazbě na různé činnosti, omezení, prosazování. Je otázkou, zda specifikaci důvodů uplatnění v konkrétních situacích by měly obsahovat jednotlivé zákony. Nosným tématem přednášky byla tzv. „konkurence“ veřejných zájmů, kdy současné způsoby řešení, např. formou meziresortních dohod, jsou mnohdy problematické a orgány státní správy zjevně nejsou konečnou instancí rozhodování. S pokračujícími důsledky změny klimatu v oblasti vodního hospodářství se dostáváme do „konkursu“ uplatňování veřejného zájmu stále častěji, přičemž způsoby řešení chybějí jak pro individuální chování, tak pro postoje resortů. Zdá se, že nejobtížnější je řešení „nadřazenosti“ v případě ochrany kvality života obyvatel v porovnání s ochranou organismů v přírodních ekosystémech (tj. ochranou přírody). Zda se bude dařit „meziresortní“ vyjednávání je závislé především na jednajících osobách, což samozřejmě nastoluje kritiku subjektivní podjatosti. Rozhodování soudu v těchto případech je (politicky) neschůdné. Řešení zjevně nepřináší dikce vodního zákona, že harmonizaci zajistí „plánování v oblasti vod jako trvalá koncepční činnost“. V rámci prezentace bylo připomenuto několik příkladů chybného řešení „konkurence“ veřejných zájmů z poslední doby (odpor obce Nové Heřminovy vůči realizaci záměru ochrany regionu před povodněmi, změna konceptu nádrže Mělčany, ukončení přípravy nádrže Pěčín a zejména snižování počtu hájených lokalit pro potřeby výstavby přehradních nádrží viz Generel území chráněných pro akumulaci povrchových vod).

Jednotlivé veřejné zájmy zajišťované činnostmi podniků Povodí podrobně a přehledně uvedl pan Dr. Ing. Antonín Tůma z Povodí Moravy, s. p. Mezi činnosti vykonávané v rámci „veřejného zájmu“ náleží správa povodí definovaná vodním zákonem představující správu a monitoring povrchových vod, jejich ochranu a zabezpečení jejich hospodárného a účelného využívání včetně ochrany vodních zdrojů, ochrany před povodněmi v rámci vodohospodářského plánování. Vodohospodářské plánování je v tomto smyslu kontinuální a koncepční činnost vykonávaná v rámci veřejného zájmu s historickou tradicí v našich zemích. Podrobně k tématu vodohospodářského plánování v historických souvislostech vystoupil s další přednáškou pan Ing. Miroslav Foltýn (vedoucí útvaru vodohospodářského plánování, Povodí Moravy, s. p.). Chronologicky byl uveden přehled vývoje vodního hospodářství, jeho právních a koncepčních dokumentů v návaznosti na měnící se potřeby společnosti. Nicméně nechyběl ani pohled na aktuální a někdy bolestivá dílčí témata VH plánování (nejednoznačná metodická podpora procesu plánování, nejasná závaznost realizací potřebných opatření, mnohá opatření nejsou v kompetenci oboru vodního hospodářství atd.).

Na úkoly VH plánování navázala svým vystoupením paní RNDr. Hana Prchalová (VÚV TGM), když se zaměřila na veřejný zájem v plánech povodí podle Rámcové směrnice o vodách. Právě uvedená směrnice zmiňuje veřejný zájem v čl. 4, kde jsou definovány environmentální cíle a případné výjimky z těchto cílů. I když je nadřazený veřejný zájem výslovně uveden pro aplikaci čl. 4.7 (výjimky důsledkem vlivu nově změněných fyzikálních poměrů v útvaru povrchové vody nebo změn hladin útvarů podzemní vody), seznam možných tzv. uznatelných užívání je vyjmenován u identifikace silně ovlivněných vodních útvarů. Mezi uznatelná užívání patří tyto „užitečné funkce“: (i) širší okolí, (ii) plavba, včetně přístavních zařízení, nebo rekreace, (iii) činnosti, pro něž je voda jímána, jako je zásobování pitnou vodou, výroba elektrické energie nebo závlahy, (iv) úprava vodních poměrů, ochrana před povodněmi, odvodňování, nebo (v) jiné stejně důležité trvalé rozvojové činnosti člověka. V české metodice určení silně ovlivněných vodních útvarů z roku 2013 byl seznam uznatelných užívání dále zpřesněn (např. do trvalé rozvojové činnosti člověka byly zahrnuty chov ryb v rámci vodních útvarů v kategorii jezero a odběry vod pro průmysl). Protože uznatelné užívání je zároveň důležitým prvkem pro stanovení ekologického potenciálu (tedy cíle jsou podřízeny tomuto užívání), probíhá v současné době nové upřesnění užitečných funkcí mezi Ministerstvem zemědělství a Ministerstvem životního prostředí. Zároveň výsledek uznatelných užívání by měl být použit jako podklad pro uplatnění výjimek podle čl. 4.7, neboť hlavní rozdíl mezi identifikací silně ovlivněných vodních útvarů a aplikací čl. 4.7 je v tom, že při identifikaci silně ovlivněných útvarů se jedná o již existující užívání (a následné ovlivnění), kdežto při aplikaci čl. 4.7 se jedná o nové, plánované užívání a změny.

S úvahou na téma: „Je voda samozřejmost nebo národní bohatství“ vystoupil Ing. Václav Hlaváček, CSc. (Agrární komora ČR). V polemické odpovědi bylo zdůrazněno, že voda jako surovina je velkou částí společnosti vnímána spíše jako samozřejmost a odpovídá tomu mnohdy nešetrné nakládání s vodou. Příčinu a rezervy je třeba vidět již ve výchově dětí a mládeže, aby bylo dosaženo jiného, odpovědného postoje k vodě. Změny k lepšímu a hospodárnému užívání vody není možné více odkládat a je třeba uplatnit celou škálu vhodných a promyšlených opatření.

Druhý den semináře byl zahájen tématem – Územní plánování ve veřejném zájmu: teorie a praxe. Velice zajímavou přednáškou představila paní Ing. Věra Třísková, z Krajského úřadu Jihočeského kraje, nástroje, které nám skýtá zákon 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, a leckdy ne zcela šťastné jejich uplatnění v praxi. Úvodem byly připomenuty cíle územního plánování (ÚP), které mj. sledují dosažení obecně prospěšného souladu veřejných a soukromých zájmů na rozvoji území. Současně úlohou orgánů ÚP je koordinace veřejných i soukromých záměrů změn v území, výstavby a jiných činností, které ovlivňují rozvoj území a konkretizují ochranu veřejných zájmů. Dále územní plánování ve veřejném zájmu chrání a rozvíjí přírodní, kulturní a civilizační hodnoty území, včetně urbanistického, architektonického a archeologického dědictví. Přitom chrání krajinu jako podstatnou složku prostředí života obyvatel a základ jejich totožnosti. S ohledem na to určuje podmínky pro hospodárné využívání zastavěného území a zajišťuje ochranu nezastavěného území a nezastavitelných pozemků. I když v porovnání s jinými právními předpisy lze usuzovat, že cíle územního plánování jsou ve stavebním zákoně podrobněji uvedeny, přesto příklady z praxe ukazují, že ne vždy je dodržen „duch zákona“ či dalších předpisů. Jedním z uvedených příkladů bylo umisťování kolizní aktivity do záplavového území, kde se ve výsledku jedná o nesoulad se závazným nástrojem ÚP s celostátní působností, kterým je Politika územního rozvoje ČR, resp. její aktualizace č. 1 z roku 2015.

V další přednášce se pan Ing. Petr Tušil, Ph.D., MBA, (VÚV TGM) zaměřil na problematiku nadřazeného veřejného zájmu s ohledem na uplatnění požadavků a podmínek čl. 4.7 Rámcové směrnice 2000/60/ES (RSV). Ve svém sdělení podrobně přiblížil případ záměru realizace MVE v Rakousku, který nicméně skončil až u Evropského soudního dvora. Výsledkem tedy byla soudní kauza Evropská komise (EK) versus Rakouská republika. Spor spočíval ve skutečnosti, že EK vytýkala Rakousku, že povolením výstavby vodní elektrárny na řece Schwarze Sulm, nebyly splněny povinnosti, které vyplývají z ustanovení čl. 4 odst. 1 a 7 RSV. Současně EK uváděla argument, že nelze ani uplatnit výjimku ze zákazu zhoršení podle čl. 4.7 RSV. Nicméně rakouská strana se opírala o rozhodnutí z roku 2007 povolit projekt vodní elektrárny vedoucí případně ke zhoršení stavu útvaru povrchové vody, jelikož všechny podmínky stanovené v RSV čl. 4.7 byly dodrženy. Navíc zmíněné rozhodnutí bylo přijato po provedení řízení, v němž bylo právně přezkoumáno a posouzeno celkové stanovisko týkající se existence nadřazeného veřejného zájmu s přihlédnutím k cílům RSV a účinkům, které bude mít tento projekt na regionální a lokální úrovni. Důležité je poznamenat, že v případě sporného projektu rakouské úřady velmi podrobně analyzovaly a poměřily očekávané přínosy oproti skutečnosti zhoršení stavu vodního útvaru. Byl doložen cíl výstavby MVE rozvoj energie z obnovitelných zdrojů, což odpovídá nadřazenému veřejnému zájmu, to bylo jednoznačně potvrzeno návaznou studií a veřejný zájem tedy výrazně převážil nad zjištěnými zásahy do environmentálních cílů. Protože EK nedoložila konkrétní výtky k závěrům studie, soudní dvůr konstatoval, že EK tvrzené nesplnění povinností neprokázala a žaloba byla zamítnuta jako neopodstatněná.

Jiný pohled na obsah pojmu veřejný zájem nabídl pan RNDr. Jan Daňhelka, Ph.D., z ČHMÚ. Zabýval se otázkou, nakolik je požadavek pořizovat informace o vodě právě veřejným zájmem. Připomenul milníky, události a konání historických postav, které vedly k zahájení organizovaných měření a vyhodnocování hydrosféry u nás v roce 1875 jako veřejné služby. Současně s uvedením vývoje těchto nároků a požadavků k dnešku byla hledána odpověď na související otázku, zda by hydrologická data mohla být pořizována na komerčním principu. Na základě srozumitelných simulací shrnutí hlavních aspektů, které tvoří užitnou hodnotu služeb, dospěla úvaha k závěru, že získávání dat o vodě naplňuje charakter veřejného zájmu, hlavně proto, že zjevně nenaplňují znaky zájmu soukromého. Zajištění informací o vodě by na komerčním principu zřejmě fungovat nemohlo, pokud by úhrada nebyla zajištěna z veřejných peněz a tedy pořizovatelem stát.

Čtvrtý blok přednášek zahájil pan Ing. Arnošt Kult (VÚV TGM) příspěvkem: Veřejný charakter povrchových vod – historický přehled příslušné právní úpravy. Poměrně podrobný historickoprávní přehled byl zahájen vhledem do významu pojmů a rozdělení právních věcí v římském právu. Veřejnoprávnost řek, zde byla vymezena ve smyslu tzv. „res publica“ (věc veřejná) – tj. patřící římským občanům. Obdobně rakouský Obecný zákoník občanský z roku 1811, který platil i pro území Čech, Moravy a Slezska prakticky až do roku 1950, pojímal věci veřejné jako obecný statek či veřejný majetek. Podle Ústavy ČSSR (zákon č. 100/1960 Sb.) byly vodní toky pokládány za tzv. národní majetek. Po roce 1989 došlo bohužel k úplnému zrušení příslušného článku – nová Ústava České republiky (zákon č. 1/1993 Sb.) již majetkoprávní charakter povrchových vod neřešila s ohledem na předpoklad, že příslušná ustanovení budou obsažena pouze v zákonu speciálním, tj. v zákonu o vodách. Před vydáním zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), probíhala na dané téma široká odborná diskuse. Nakonec bylo rozhodnuto (i s ohledem na určité obavy z možné „privatizace“ vodních toků) tak, že povrchové vody nebudou pojímány jako předmět vlastnictví (tedy též ne veřejného) – a že budou zahrnuty do kategorie „res nullius“ (věc nikoho, „věc bez pána“). Autor příspěvku vznesl pouze námět na možnou další odbornou diskusi na dané téma (vycházel též z té skutečnosti, že poměrně „vyhrocená“ teoreticko-právní diskuse z devadesátých let minulého století nebyla dosud zcela rozhodnuta) – a to, zda by nebylo vhodné se v případné novelizované právní úpravě „vrátit“ zpět k osvědčenému majetkoprávnímu pojetí povrchových vod obsaženému jak v „klasických“ definicích římského práva, tak i v Obecném zákoníku občanském z roku 1811.

Další sdělení zaměřilo pozornost na povodňovou problematiku, resp. na vývoj míry povodňového ohrožení v ČR. Na základě zpracovaných dat, která byla pořízena v průběhu let 2009 až 2016, dokumentoval Ing. Karel Drbal, Ph.D., (VÚV TGM) negativní trend, totiž zvyšování potenciálních škod v tzv. záplavových územích (ZÚ). Jedná se paradoxně o území, jejichž vymezení podle § 65 zákona č. 254/2001 Sb. o vodách patří mezi povodňová přípravná opatření. V současnosti jsou v ČR stanovena ZÚ celkem na cca 15 tis. km úseků vodních toků. Silné restrikce (viz § 67 vodního zákona) jsou definovány v tzv. aktivních zónách záplavových území. Těchto je stanoveno na cca 12,5 tis. km úseků toků. Uvedené skutečnosti je třeba vnímat optikou, že informace a podklady o povodňovém nebezpečí, ohrožení a rizicích jsou známé a zmapované pro drtivou většinu lokalit v České republice. Současně všichni bychom měli mít ještě v živé paměti téměř dvě povodňové dekády. Nicméně přesto v případě 250 obcí ze 787 (obce, kde mezi lety 2009–2016 nedošlo ke změně plochy rozlivu Q100) se zvýšil podíl trvale bydlících osob právě v ZÚ o více než 20 %. Uvedené znamená, že se zvyšují povodňová rizika, náklady na realizaci a provoz účinných opatření do budoucna jak preventivních, tak i operativních. Jistě není ve veřejném (většinovém) zájmu ochrana majetků za každou cenu.

Poslední příspěvek pana Ing. Stanislava Žateckého z akciové společnosti Vodní díla – technicko-bezpečnostní dohled se obsáhlým způsobem věnoval využití malých vodních (MVN) a suchých nádrží (SN) jako opatření snižování dopadů povodní a nedostatku vody v obdobích sucha. V souvislosti s ochrannou funkcí bylo konstatováno, že suchá nádrž je totiž jedním z mála typů vodních děl tolerovaných orgány ochrany přírody a ekologickými sdruženími. Nicméně protože se jedná o jednoduchý typ klasické ochranné, resp. retenční, nádrže, je zásadní nevýhodou těchto opatření právě jejich jednoúčelovost, a tím málo efektivní využití investičních prostředků na jejich výstavbu. Jelikož hydrologické extrémy nadbytku a nedostatku vody se sice nepravidelně, ale přeci jen střídají, nejeví se jako efektivní (hospodárné, logické) budovat jednoúčelová zařízení. Důvody, proč tomu tak ve skutečnosti je, jsou spatřovány: v nekoncepčnosti, v politickém populismu, v toleranci orgánů ochrany přírody ke zdánlivě „přírodě bližším projektům“ a příčinou je také „krátká paměť“ obyvatel, kdy se většinou řeší jen aktuální a akutně nepříjemné problémy, a ty i nedávné se odkládají a neřeší. Další nepříjemnou skutečností je mnohdy problematické zajištění minimálních zůstatkových průtoků (MZP) u malých vodních nádrží, protože řada z nich není vybavena vhodným výpustným zařízením. Veřejný zájem je v této souvislosti spatřován právě v potřebě výstavby nových víceúčelových nádrží, kterými bude možno zajistit zásobní funkci a alespoň MZP pod vodním dílem. Pokud dojde k návrhu změny stávající suché nádrže na víceúčelovou, je nezbytné prověřit použité zeminy v tělese hráze a dořešit případné dotěsnění, nejen dostavbu výpustného zařízení.

Všechny zmíněné příspěvky splnily zamýšlený účel, tedy iniciovat diskuse ke všem souvisejícím otázkám. Diskuse mnohdy pokračovaly i mimo programové bloky o přestávkách a v průběhu společenského večera. Byl tak využit charakteristický a typický znak semináře – dialog. I když nelze předpokládat, že ve všech problematikách všichni účastníci dosáhli názorového konsenzu, splnil letošní Národní dialog o vodě svůj cíl. Zahájit diskusi na mnohdy velmi abstraktní téma, seznámit účastníky s růzností pohledů a vnímání obsahu pojmu veřejný zájem ve vodním hospodářství.