Úvod

V letošním roce je tomu přesně jedno a půl století od vydání českého zákona zemského č. 71/1870 čes. z. z., o tom, kterak lze vody užívati, ji svozovati a jí se brániti. Šlo o první komplexní předpis pojednávající již souhrnně o celé oblasti vodního práva. Obdobně byl ve stejném roce vydán moravský zákon zemský č. 65/1870 mor. z. z., o používání i provádění vod a obraně proti nim, a slezský zákon zemský č. 51/1870 slez. z. z., o užívání a provádění vod i obraně proti nim. Oba zemské zákony se od českého lišily pouze v některých dílčích ustanoveních.

Situace v Českých zemích před rokem 1869 – snaha o vytvoření již moderní celkové koncepce jednotného systému vodního práva platného pro celé Předlitavsko

Vydání základní normy vodního práva se v 19. stol. (oproti např. sousednímu Bavorsku či Prusku) poměrně opožďovalo. S ohledem na uvedenou situaci je proto zapotřebí uvést nejprve krátkou poznámku o některých dalších tehdejších právních předpisech, majících jak přímou, tak nepřímou souvislost s vodoprávní problematikou. Jako význačnou kodifikaci lze jmenovat především císařský patent ze dne 3. prosince 1852, č. 250 ř. z., jímž se vydává lesní zákon s platností od 1. ledna 1853 (zkráceně šlo o tzv. lesní zákon). Problematice plavení dřeva byly věnovány § 27–31. V § 32 bylo ustanovení, které vymezovalo náležitosti povolení stavby sloužící ku plavení dříví – v případě většího počtu uchazečů (pokud by nedošlo mezi nimi k dohodě). V § 33 se stanovily požadavky na zřízení nové stavby potřebné ku plavení dříví. Uvedené problematice pak byla věnována pozornost i v následujících § 34–43. Obdobně (s ohledem na to, že jak říšský vodní zákon č. 93/1869 ř. z., tak zemský zákon č. 71/1870 čes. z. z. byly vydány poněkud „opožděně“) došlo k tomu, že určitá část vodoprávní problematiky byla zahrnuta rovněž do (rovněž dříve vydaného) všeobecného zákona horního, ze dne 23. května 1854, č. 146 ř. z., ve kterém se mj. v § 128 vymezil pojem tzv. důlních vod.

Pokud jde o vlastní vývoj legislativy vodního práva nejen v Českých zemích, ale i v celém Předlitavsku, lze poznamenat, že první snaha o zcela zásadní komplexní kodifikaci vzešla v rámci zasedání Zemědělského kongresu (ve Vídni) již v roce 1849. V následujícím roce došlo k vypracování „Návrhu zákona o právu vodním“, který byl ministerstvem obchodu zaslán k posouzení ministerstvu vnitra (zde bohužel spis „kafkovsky“ „odpočíval“ až do roku 1862). Určitým problémem též bylo, zda by navrhovaný dokument měl mít působnost pouze zemskou, či naopak jen říšskou (předlitavskou). Vlastní text se nám nepodařilo dohledat – je však zřejmé, že zde byla zdůrazněna právní zásada (v souladu s římským právem) týkající se toho, že tekoucí povrchové vody nemohou být jen předmětem výlučného vlastnického práva. V roce 1862 byla (po delší době) konečně zpracována tzv. vládní předloha vodního zákona. Ta se (až v roce 1866) zaslala všem 17 zemským sněmům (existujících tehdy v rámci celého Předlitavska) k vyjádření („dobrozdání“). Zemské sněmy v Čechách, Haliči, Bukovině, Štýrsku a Tyrolsku se však k návrhu postavily zcela odmítavě s tím, že záležitosti vodoprávní chápou jako součást zemědělské legislativy – tedy plně jako oblast zákonodárství zemského, nikoliv říšského. Sněm Krajiny s výše uvedeným stanoviskem (též českým) souhlasil – vyjádření přesto Vídni zaslal. Naopak Hornorakouský, Dolnorakouský, Solnohradský, Vorabelský a Korutanský sněm kompetenci Říšské rady, bez jakýchkoliv výhrad, plně uznal.

Říšský vodní zákon č. 93/1869 ř. z.

V roce 1869 byl konečně předložen Říšské radě návrh vodního zákona – ten po schválení vyšel jako říšský vodní zákon č. 93/1869 ř. z. (sloužil jen jako právní předpis „rámcový“). Přejal řadu principů římského vodního práva. V první části zákona (§ 1–6) byly vymezeny právní vlastnosti vod. § 1–3 měl následující znění:

„Právní vlastnost vod (vodstva) se posuzuje podle pravidel obecného práva občanského, zvláště pak podle ustanovení § 2–7 tohoto zákona. Řeky a velké řeky jsou od toho místa, odkud na nich začíná používání plavby lodí nebo vorů, i se svými vedlejšími rameny, veřejným majetkem (statkem) – tuto vlastnost si zachovávají i tehdy, jestliže se plavba po nich přechodně přeruší nebo je zcela ukončena. Také části velkých řek a řek, ve kterých se neplaví lodi a vory, též potoky a jezera a jiné tekoucí vody nebo stojaté vody jsou veřejným majetkem (statkem), pokud někomu nenáležejí podle ustanovení zákona nebo z nějakého zvláštního soukromoprávního titulu. Tím nejsou dotčena ta ustanovení obecného občanského práva, která chrání vlastnictví.“

Ve druhé části (§ 7–9) bylo pojednáno užívání veřejných vod (vodních toků) k plavení vorů a plavbě lodí – § 7 stanovil, že držitelé břehů jsou povinni zdarma umožnit, aby lodi a vory přistávaly na místech od úřadu k tomu stanovených. Ve třetí části (§ 10–18) lze nalézt ustanovení o vodách (vodních tocích) soukromých, ve čtvrté části (§ 19) pak o právu lovit ryby. Pátá část (§ 20–25) se věnovala tzv. vodním družstvům; v šesté části (§ 26) byly stanoveny povinnosti soukromých vlastníků s ohledem na příslušný příspěvek požadovaný při zřizování vodních staveb prováděných na náklad státu či země. V sedmé části (§ 27) se nacházelo zmocnění zemských sněmů k vydávání dalších zákonů v oblasti užívání povrchové vody a ochrany před ní (včetně provozování plavby). V poslední části (§ 28 a 29) můžeme nalézt ustanovení týkající se platnosti a účinnosti. Podle jak § 18 a 25, tak především § 27 říšského vodního zákona č. 93/1869 ř. z. měly pak zemské sněmy vydat podrobnější vodoprávní předpisy.

Projednávání návrhu znění českého zemského vodního zákona ve Sněmu Království českého v říjnu 1869

O vládní předloze vodního zákona z roku 1866 jsme se již zmínili. Ta byla původně Sněmem Království českého zcela jednoznačně zamítnuta. Určitým (v dřívější době značně diskutovaným) problémem totiž bylo, zda by navrhovaný zákon měl mít působnost zemskou, či jen říšskou. S ohledem na tuto nastalou situaci se legislativní práce opětovně zpomalily – též díky nejednotnému názoru vzešlému z jednotlivých zemí (viz výše). Ministerstvo orby ve Vídni v roce 1869 částečně přepracovalo starší znění tzv. předlohy zemských vodních zákonů z roku 1866 (provedené změny nebyly však významné). Následně byla tato podrobná vládní předloha (určená ke zpracování všech 17 zemských vodních zákonů /mj. č. 71/1870 čes. z. z., č. 65/1870 mor. z. z. a č. 51/1870 slez. z. z./) zaslána všem zemským sněmům v druhé polovině roku 1869. Šlo rovněž o naplnění kompetence stanovené v § 27 říšského vodního zákona č. 93/1869 ř. z. S ohledem na uvedené nové okolnosti proto Sněm Království českého své dřívější odmítavé stanovisko (z roku 1866) přehodnotil.

České a německé znění zákona č. 71/1870 čes. z. z. zveřejněné v Zákoníku zemském Království českého (sbírce zákonů)

K vlastnímu projednávání vládní předlohy Sněmem Království českého pak došlo na podzim roku 1869 (tj. po vydání platného znění zákona č. 93/1869 ř. z. /30. květen 1869/). Byla ustanovena zvláštní komise vedená JUDr. Klierem. Ta částečně vládní předlohu přepracovala již před druhým čtením tohoto zemského zákona, které proběhlo ve dnech 18.–20. října 1869. Návrh znění četl (jako zpravodaj) německy JUDr. Klier, českou verzi pak sněmovní tajemník Schmidt. Čtení bylo zahájeno přibližně v 13:30 v rámci 10. bodu jednání sněmu v pondělí 18. října 1869. V prvním dni se dospělo až k § 24 zákona (včetně). K žádným námitkám nedošlo, návrh znění všech paragrafů byl jednoznačně schválen (podle tehdejšího jednacího řádu se vždy hlasovalo jednotlivě u každého paragrafu). Diskuse (převážně v němčině) byla minimální. Pouze u § 11 se navrhla oprava poměrně nezávažné tiskové chyby.

Druhé čtení pokračovalo též v následujícím dni, tj. úterý 19. října 1869. Zpravodaj JUDr. Klier zahájil čtení u § 25. Až do § 55 proběhlo vše bez závažných připomínek. Nepříliš velké změny byly provedeny pouze u § 55, 60 a 64 návrhu zákona. V § 67 se vypustila jen formulace: „… ani zvláštními zákony“. Ve středu 20. října 1869 se pokračovalo ve druhém čtení zákona od § 74, který byl rovněž částečně přeformulován. K poslední změně v tomto dni pak došlo na základě návrhu poslance JUDr. Knolla, který prosadil (i přes odmítavé stanovisko zpravodaje JUDr. Kliera) vložení nového § 89 za stávající § 88 (všechny následující paragrafy musely být následně přečíslovány). Jeho návrh byl následně Sněmem Království českého schválen. Ve stejném dni proběhlo současně i třetí čtení zákona (množství schválených změn oproti předkládanému návrhu bylo totiž v podstatě minimální). JUDr. Klier opětovně zrekapituloval všechny změny – a tak mohl nejvyšší maršálek dát odhlasovat zahájení třetího čtení (v rámci III. zasedání sněmu /období 1867–1869/). To bylo krátké – zákon byl schválen tak, že všichni přítomní poslanci povstali (nepřítomných bylo přibližně 30 %). Zákon měl vyjít v dubnu 1870, k jeho zveřejnění však došlo později – a to až v srpnu.

Stručný komentář k příslušným ustanovením českého zákona zemského č. 71/1870 čes. z. z., o tom, kterak lze vody užívati, ji svozovati a jí se brániti

Po vylíčení legislativního procesu v předešlé části tohoto článku se pokusíme ve stručnosti popsat jednotlivá ustanovení uvedeného zemského zákona. Ten (stejně jako říšský zákon č. 93/1869 ř. z.) členil vodní toky („vody“ – „vodstvo“) na veřejné a soukromé. Za veřejné vodní toky prohlásil řeky (a „veleřeky“) od místa používaného k plavbě loděmi a vory ode dne, kdy již vstoupil v platnost říšský vodní zákon (tj. 24. července 1869). Ty byly považovány za veřejný statek (majetek) v celém dalším toku i s vedlejšími rameny, bez ohledu na to, zda šlo o ramena přirozená či uměle vybudovaná. Nacházelo se zde též ustanovení, že veřejným majetkem jsou i ostatní (tekoucí) „vody“, popřípadě jezera („vody stojaté“), u nichž nebude vyvrácena presumpce veřejnosti buď tím, že již podle zákona někomu patří, anebo že k nim někdo prokáže soukromý právní titul (uvedená problematika byla pojednána v § 1–3 českého zákona zemského č. 71/1870 čes. z. z. – při srovnání s § 1–3 zákona č. 93/1869 ř. z. lze konstatovat, že text byl v podstatě nezměněn). U vodních toků platilo, že „byly od toho místa, kde začínala plavba lodí nebo vorů, i se svými vedlejšími rameny, veřejným majetkem, a to i tehdy, pokud se plavba po nich přechodně přerušila nebo zcela ukončila.“ V § 4 se uváděly vody (jak povrchové, tak podzemní), které byly podle zákona soukromými (pouze pro informaci poznamenáváme, že znění § 4 zákona č. 93/1869 ř. z. a § 4 zákona č. 71/1870 čes. z. z. bylo téměř shodné – německé bylo „doslovně“ shodné). Podle jak říšské, tak zemské verze platilo, že soukromou vodou byla především voda podzemní – též i srážková, která na daný pozemek dopadla a zde se případně po určitou dobu akumulovala – rovněž pak i voda shromážděná v (uzavřených) nádržích spolu s vodou nacházející se v kanálech či potrubí. Na základě ustanovení § 5 se v té době potoky pojímaly spíše jako „vody“ (tj. vodní toky) soukromé – též i jako příslušenství daných pozemků. V § 6 bylo dáno, že tekoucí soukromé vodní toky může vláda prohlásit za veřejný statek (podle § 365 ABGB). Úplné znění zákona č. 71/1870 čes. z. z. i podrobný komentář lze nalézt v řadě vydaných publikací i na internetových stránkách.

Ve druhé (poměrně obsáhlé) části zákona č. 71/1870 čes. z. z. (§ 7–40) byla pojednána širší oblast užívání vod (/v německé verzi „vodstva“/ – dnes by šlo pojmově o povrchové vody). V § 7 se vymezovaly zásady, jak užívat vodní toky k plavbě a též, jak by se měly provozovat soukromé přívozy. V § 8 a 9 se jednoznačně stanovily povinnosti majitelů břehů veřejných řek. Šlo o určitá věcná břemena, která tito museli strpět. Paragraf 10 hovořil o tom, že u soukromých vodních toků lze aplikovat (téměř) neomezené užívání povrchové vody příslušným majitelem pozemku. Podle ustanovení obsaženého v § 11 pak majitel pozemku nesměl povrchovou vodu užívat (spotřebovat nebo převádět) na úkor majitele dolního pozemku. V § 12 se nacházel ten požadavek, že nespotřebovaná voda (kterou majitel pozemku odvedl ze soukromého vodního toku) musela být vrácena zpět – a to dříve, než tento vodní tok (většinou potok) přitekl k pozemku jiného (sousedícího) vlastníka. V § 13 bylo obsaženo ustanovení týkající se možné soukromoprávní úmluvy za účelem společného užívání vody. Paragraf 14 stanovil, že u soukromého vodního toku mohou užívat majitelé protějších břehů vždy jen jeho příslušnou polovinu. V § 15 a 16 lze zaznamenat podobná ustanovení, jako jsou ta, která se nacházejí v současném zákonu č. 254/2001 Sb. v § 6 (obecné nakládání s povrchovými vodami). V § 17 pak bylo určeno, že ke každému jinému užívání (ale pouze veřejných vod) je vždy zapotřebí povolení „politického“ (podle dnešního pojetí správního) úřadu. Jednalo se o klíčové ustanovení tohoto zákona. U soukromých vodních toků bylo nutné povolení pouze v případě, že by byla dotčena jiná práva. Rovněž se vyžadovalo získání povolení k vodním dílům, která by mohla změnit tok nebo výšku vody – případně i ohrozit stabilitu břehů. Důležité bylo i znění § 18, ve kterém se uvádělo, ke kterým vodním dílům je nezbytné povolení příslušného „politického“ (správního) úřadu. Šlo o díla, kterými se „voda nahání“ – tj. díla spojená s výstavbou „hnacích strojů“ (dnes by šlo o energetické využití vodního spádu). Dále se pak zmiňovala díla, která sloužila ke vzdouvání vody „zdymadla“. V § 19 byla dána povinnost správního úřadu s ohledem na stanovení bližších podrobností v listině, kterou bylo povolení uděleno, tj. množství vody a vymezení místa, kde se příslušné užívání vody realizovalo. V § 20 bylo doporučeno, aby příslušný úřad při povolování zohlednil i ostatní uživatele, kteří by případně mohli trpět nedostatkem vody. Šlo především o obce, které nejčastěji vodu potřebovaly pro domácnosti (včetně zemědělského hospodářství). Také nemělo dojít k případnému nedostatku vody pro požární potřebu. V § 21 bylo stanoveno, že veškerá vodní díla (a „stroje“ – v 19. století to byla vodní kola nebo turbíny pohánějící mlýny či tovární zařízení /např. transmisí/) musí být zřízena (i provozována) tak, aby nedocházelo k tomu, že by případně voda (nebo i led
/ledová tříšť/) nebyla schopna odtékat. Rovněž se pamatovalo na zachování podmínek rybolovu. V § 22 bylo zajímavé ustanovení, které se týkalo záplav pozemků vzniklých vzdouváním vody. Majitel vodního díla musel souhlasit s provedením příslušných stavebních změn. Ty však byly provedeny na útraty těch, kteří požadovali možnost snížení hladiny pro případný stav v době záplav (například zřízení jezových propustí). Zároveň nemělo dojít ke snížení rozsahu energetického využití. Toto ustanovení se stávalo (na základě své určité nejednoznačnosti) příčinou mnoha sporů. Otázkou bylo, do jaké míry záplavy souvisely s vybudováním příslušného jezu (prahu, hráze) – a také, jaká by nastala újma při provedených (majiteli okolních pozemků vyžadovaných) stavebních změnách u vodního díla. S ohledem na dnešní dobu lze za poměrně aktuální označit § 23 – v následujícím § 24 se určovaly povinnosti v případech, že by hladina přestoupila povolenou mez. Majitel vodního díla rovněž musel neprodleně odstranit překážky ve vodním toku – při minimálních hladinách měla být naopak stavidla uzavřena. Při nedodržení tohoto ustanovení šlo o přestupek podle vodního zákona (§ 71 – viz níže). V § 25 byl dán normativně odkaz na (později vydané) vládní nařízení č. 53/1872 z. z. čes. (technické určení typu „cejchu“, tj. vodočtu). V § 26 se vysvětlovalo, že vodní právo se vztahuje k vodnímu dílu, nikoliv k osobě, která povolení získala. Práva a povinnosti přecházely na pozdějšího nabyvatele díla. V § 27 bylo určeno, že užívání vody se musí řídit vodoprávním výměrem, a též dalšími stanovenými podmínkami. Paragraf 28 zahrnoval poměrně rozsáhlá ustanovení – šlo především o nezbytné zajištění veřejného zájmu či o další možné hospodářské využití tzv. soukromých vod a možnou realizaci opatření, která by omezila škodlivé účinky povodní. Vodní zákon umožňoval (odkazem na § 365 ABGB) odejmout vlastnické právo a soukromý vodní tok vyvlastnit – následně pak provést prospěšná opatření. Podle § 28 se mohl (s ohledem na hospodářský zájem) ve prospěch majitele vodního díla zatížit cizí pozemek služebností vedení vody, a to kvůli jejímu lepšímu využití nebo proto, aby bylo zabráněno jejím škodlivým účinkům. V následujícím § 29 pak bylo též stanoveno, že ve vodoprávním povolení musí být vymezena lhůta, do které má být povolení využito – jinak po marném uplynutí zaniklo. Paragraf 30 pojednával o tzv. důlních vodách. O dříve vydaném horním zákonu jsme se již zmiňovali – v dané oblasti byl tehdy zcela jednoznačně nadřazen zákonu vodnímu. Vodoprávní úřady měly kompetenci pouze při používání těchto vod mimo účely horní a v případech, kdy tyto vody ohrožovaly svými účinky veřejný zájem. V § 31 byl dán odkaz na lesní zákon pro případ povolování plavení dříví na řekách (o tomto zákonu jsme se již výše též zmiňovali). Paragraf 32 byl do určité míry obdobný § 28. Šlo zde o určení služebností (za přiměřenou náhradu) v případě výstavby zavlažovacích zařízení, stavidel, hrází atp. Důležitým momentem se stávalo především prokázání tzv. národohospodářské důležitosti navrhovaného opatření. V § 33 byla dána zásada, že každý, kdo vodním dílem přeruší dosavadní komunikaci, se musí postarat o výstavbu mostů či lávek, a to na vlastní náklady. Podle § 34 bylo možné, aby majitel pozemku zatíženého služebností (podle § 28 a 32) mohl žádat o společné využívání daného vodního díla. O výši příspěvku na provoz díla a míře spoluužívání rozhodl příslušný správní úřad. O nebezpečí požáru pojednával § 35. O povinnostech obcí postarat se v případě trvalého nedostatku vody o krytí nezbytné její potřeby pak § 36 – šlo však o ustanovení do určité míry sporné, protože podle jiných tehdejších právních předpisů nebylo možné obec přímo donutit k opatřením stanoveným v § 36. Z uvedené formulace spíše vyplývala jen možnost případného vyvlastnění, které se vymezovalo v následujícím § 37. U soukromých vodních toků bylo (v rámci jejich užívání) přípustné (pokud je příslušní vlastníci nepotřebovali) – a to za přiměřenou náhradu. V § 38 pak bylo dáno upřesnění, že při nedohodě o výši náhrady související s vyvlastněním (jak podle § 28, tak § 37) se věc řeší soudně. V § 39 byla stanovena možnost vyvlastnění soukromých vod i v případě zajištění potřeby pouze části obce (samoty). V § 40 lze nalézt ustanovení, které pojednávalo o možném ohrožení práva rybolovu výstavbou příslušného vodního díla či užíváním vody.

Třetí část zákona pojednávala o plavbě a ochraně před povodněmi. Paragraf 41 upravoval záležitosti spojené s výstavbou odvodňovacích a zavlažovacích zařízení. Podle § 42 bylo vždy zapotřebí vodoprávní povolení k ochranným a regulačním stavbám na veřejných tocích. Zároveň zde byl obsažen odkaz na § 413 ABGB. Obdobně se v následujícím § 43 nacházel odkaz na § 413 ABGB, a to pro břehy, hráze, koryta a nádrže. V § 44 byla dána povinnost dotčených majitelů vodního díla (strojů) řádně udržovat kanály a umělé náhony. S ohledem na ustanovení § 45 se jednalo o povinnosti v případech škodlivého působení vody nebo při odstraňování škod vzniklé vodou. Šlo však o ty případy, které nevymezoval § 44. Povinnost měli ti, kteří byli působením vody ohroženi. K provedení ochranných staveb se požadovalo vodoprávní povolení. Mohli je budovat (na svůj náklad) majitelé příbřežních ohrožených pozemků. Pokud by byli ohroženi i jiní vlastníci, pak se rozvrhly příspěvky (nutné k provedení opatření nebo ochranných staveb) na základě řízení za účasti znalce. Když se jednalo o ohrožení celých obcí, bylo nutné použít ustanovení § 46. Využil se institut tzv. vodního družstva (podrobně viz níže – šlo o § 52–69). Paragraf 47 řešil speciální situaci, kdy pozemek, na kterém byla vybudována stavba, nikomu nepatřil. V praxi však tento případ v podstatě nikdy nenastal. Paragrafem 48 byla doplněna ustanovení § 407–412 ABGB – a to, že půda získaná na základě regulace vodního toku byla přidělena tomu, kdo tuto regulaci provedl. Paragrafem 49 se dávalo stavitelům nových vodních děl právo na vyvlastnění nemovitostí (případně možnost zatížení služebností) v mnohem širším rozsahu než podle § 28 a 32. Odlišné však bylo to, že se muselo jednat průkazně o tzv. veřejný zájem. Podle ustanovení § 50 se též umožňovalo v tomto zájmu užívat cizí pozemky s ohledem na výstavbu či údržbu vodních děl. Paragraf 51 pojednával o krizové situaci v případě velkého nebezpečí, které by mohlo nastat na základě protržení hráze či následkem povodně. Bylo dáno zmocnění „politickým“ (správním) úřadům a starostům obcí k provedení nouzových opatření (bez jakéhokoliv správního řízení). Za tím účelem byli oprávněni žádat okolní obce o pomoc, dodání pracovních sil, povozů, nářadí atp. V § 52 se zmiňovaly případy, kdy stát prováděl rozsáhlé regulační nebo jiné stavby, které byly značně nákladné a které by současně mohly některým právnickým osobám či majitelům sousedních pozemků přinášet značná finanční či hospodářská zvýhodnění. V takových případech se mohl na dotčených osobách požadovat příspěvek k vybudování vodních děl.

Ve čtvrté části (§ 52–69) byla pojednána problematika tzv. vodních družstev. Tento institut byl poměrně často využíván v případech, kdy bylo zapotřebí vykonat rozsáhlá opatření, která se dotýkala více zúčastněných majitelů příslušných pozemků. Možným zájemcům o podrobné prostudování uvedeného institutu, obsaženého v samostatné části zákona č. 71/1870 čes. z. z., lze doporučit původní text i komentáře, které mohou nalézt v řadě vydaných publikací – též na internetových stránkách.

Pátá část začínala § 70, ve kterém byla obsažena úvodní ustanovení o přestupcích a trestech. Poškozování vodních staveb se posuzovalo obdobně jako polní pych podle příslušných zákonů o ochraně polního majetku. Předmětem ochrany byly rybníky, sádky, hráze, jezy, studně, vodovody atp. Vlastní přestupky podle vodního zákona stanovil § 71. Za tento čin se pokládalo přestoupení všech vodoprávních předpisů. Většinou šlo o změny na vodních dílech provedené bez povolení příslušného správního úřadu. Podle § 72 byl obviněný povinen též k náhradě škody, kterou způsobil. Dále pak mohl úřad požadovat odstranění tzv. „svémocných novot“, tj. uvedení věcí do původního stavu. Paragraf 73 určil, že všechny vybrané pokuty plynuly do fondu určeného pro podporu vzdělání zemědělské půdy (kupodivu nikoliv na účely vodohospodářské). V § 74 byly definovány promlčecí lhůty.

Šestá část (§ 75–101) pojednávala o úřadech a řízení. Ustanovením § 75 byla všeobecně vymezena působnost „politických“ (správních) úřadů ve vodoprávních věcech – v § 76 pak jejich místní příslušnost. Platila všeobecná zásada, že příslušným byl ten okresní („politický“) úřad (magistrát), na jehož území se dané vodní dílo nacházelo (nebo mělo být vybudováno). Ve složitějších případech (na hranici okresu) bylo rozhodující umístění hlavní části vodního díla. Zemské úřady pak prvoinstančně rozhodovaly ve věcech týkajících se staveb na vodních tocích užívaných k plavbě lodí a vorů. V § 77 byla podrobně pojednána možnost povolit provedení průzkumných prací ještě před vlastním zpracováním projektu a před jeho předložením vodoprávnímu úřadu – a to i na cizích pozemcích. Paragraf 78 určoval, jaké náležitosti má mít předložený projekt a žádost o povolení. Paragraf 79 ukládal povinnost úřadům předběžně posoudit předloženou žádost a dokumentaci především s ohledem na možné ohrožení veřejného zájmu. V případě, že všechny podmínky byly splněny, pověřený referent si následně nechal dát zpracovat posudek úředního technického a zdravotního znalce v oboru. V § 80 bylo stanoveno, že pokud se zjistily závažné pochybnosti o tom, zda zamýšlený účel je dosažitelný, pak měl úřad tyto okolnosti sdělit příslušnému podnikateli (staviteli, investorovi) – ten se mohl k tomu vyjádřit a sdělit své stanovisko. Následující § 81 objasňoval, že v případě, kdy nejsou žádné rozporné okolnosti, je možné zahájit řízení – buď tzv. stručné (zkrácené) nebo ediktální (vyhláškou). Pokud příslušný podnikatel (stavebník) trval na svém záměru (i přes sdělené pochybnosti, že řízení nebude s největší pravděpodobností úspěšné) – došlo přesto k zahájení. V § 82 bylo procesně popsáno vlastní ediktální řízení. Paragraf 83–89 pojednával o tzv. řízení stručném (zkráceném). V § 90–93 byla opět ustanovení pojednávající o (výše již uváděných) vodních družstvech. V § 94 se řešila problematika konkurence různých zájmů. Šlo především o stav, který by mohl vzniknout na základě žádosti nového stavitele na využití vody při již existujícím vodním právu. Platila zásada, že nabytá vodní práva měla být vždy zajištěna – pouze v případě přebytku vody bylo možné tato částečně propůjčit novému žadateli. Poměrně složité bylo řešení u těch práv, která vznikla před vydáním zákona č. 93/1869 ř. z. (následně pak českého zákona zemského č. 71/1870). V § 95–96 byla popsána možnost odvolání směrem k zemskému úřadu proti rozhodnutí „politického“ (správního) okresního úřadu. V § 97 byl ustanoven institut vodoprávního dozoru. Ten zmocnil vodoprávní úřady, aby povolené vodní dílo podrobily dozoru v průběhu stavby a při jeho kolaudaci – a to proto, aby mohly přikázat odstranění závad. Rovněž po vydání kolaudačního výměru mohly úřady příslušnou kontrolu nad vodními díly i nadále provádět. V § 98 bylo dáno zmocnění, že dozor nad vodními díly vykonává též místní policejní úřad. Paragraf 99 vymezoval toho, kdo nesl náklady řízení – byl to převážně žadatel o vydání povolení. V § 100–101 se nacházela ustanovení, která pojednávala o tzv. vodních knihách. Zápisem do těchto knih práva nevznikala, jednalo se pouze o evidenci – a to pouze práv, která byla dána vodním zákonem (nikoliv například rybářských práv).

Na výše popsanou základní normu českého vodního práva navazovaly pak postupně vydávané dalších právní předpisy.

Moravský zákon zemský č. 65/1870 mor. z. z., o používání i provádění vod a obraně proti nim, a slezský zákon zemský č. 51/1870 slez. z. z., o užívání a provádění vod i obraně proti nim

Uvedené dva zemské zákony byly publikovány rovněž v roce 1870. Znění těchto předpisů bylo prakticky stejné jako u českého vodního zákona (existovaly pouze některé odlišné formulace u nemnoha dílčích ustanovení). Na rozdíl od českého zákona zemského č. 71/1870 čes. z. z., o tom, kterak lze vody užívati, ji svozovati a jí se brániti, byly účinné pouze do roku 1942 – jejich platnost byla ukončena vydáním vládního nařízení č. 305/1942 Sb., ze dne 7. srpna 1942, o rozšíření platnosti českého zemského vodního zákona ze dne 28. srpna 1870, č. 71 čes. z. z., na celé území Protektorátu Čechy a Morava a o změně a doplnění některých předpisů tohoto vodního zákona. Platnost českého zemského vodního č. 71/1870 čes. z. z. tak byla rozšířena na celé tehdejší (menší) protektorátní území (včetně „nepatrné“ části bývalého Slezska). Zákon č. 71/1870 čes. z. z. byl následně v platnosti už jen po relativně krátkou dobu – a to do data vydání zákona č. 11/1955 Sb., o vodním hospodářství.

Závěr

Český zákon zemský č. 71/1870 čes. z. z., o tom, kterak lze vody užívati, ji svozovati a jí se brániti, moravský zákon zemský č. 65/1870 mor. z. z., o používání i provádění vod a obraně proti nim, a slezský zákon zemský č. 51/1870 slez. z. z., o užívání a provádění vod i obraně proti nim, lze označit za již zcela moderní a komplexní vodoprávní normy, které osvědčily svou platnost po dobu 85 let (odmyslíme-li vydání vládního nařízení č. 305/1942 Sb., ze dne 7. srpna 1942, kterým došlo ke zrušení jak moravského zákona zemského č. 65/1870 mor. z. z., tak i slezského zákona zemského č. 51/1870 slez. z. z. /avšak se zněními v podstatě stejnými, jako měl zákon č. 71/1870 čes. z. z./). Jde o úctyhodnou dobu, která svědčí jak o výjimečné kvalitě tehdejších odborných znalců, tak i o právní kompetenci Říšské rady, Sněmu Království českého, Moravského zemského sněmu a Slezského zemského sněmu.

Poznámky

  1. Vodoprávní ustanovení se před rokem 1870 nalézala v různých právních předpisech. Především lze zmínit Obecný občanský zákoník (Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch), vyhlášený patentem ze dne 1. června 1811 č. 946 sb. z. s. Zde se mj. nacházela též řada paragrafů věnovaných povrchové vodě. Všechny splavné řeky (vodní toky) byly pojímány coby veřejný majetek („statek“) určený k užívání všech (občanů – státních příslušníků) jako „res publicae, quae in communi usu sunt“. V § 287 bylo např. obsaženo následující velmi důležité ustanovení: „Věci, které si smějí přivlastnit všichni členové státu, se nazývají věcmi bez pána. Věci, které jsou jim (občanům) ponechány jen k užívání (potřebě) – jako silnice, veletoky (velké řeky), řeky, mořské přístavy a mořské pobřeží (břehy mořské), se nazývají obecným neboli veřejným majetkem (statkem). To, co je určeno k pokrytí státních potřeb – jako mincovní, poštovní a jiný regál, komorní statky, díla báňská (horní) a solní, daně a cla, je nazýváno státním majetkem (jsou státním jměním).“ Obecný občanský zákoník rozlišoval jak statek (majetek) státní, tak soukromý – rovněž i „vody“ (vodní toky) dvojího druhu – a to jednak veřejné, jednak soukromé. Dále byl před rokem 1870 platný též Obecný mlýnský řád ze dne 1. prosince č. 75 sb. zák. pol. S ohledem na vodní právo lze za důležitý označit především článek 1, kde bylo stanoveno: „Žádná stavba mlýna, žádná změna řečiště (koryta vodního toku), přítoku aneb odtoku, jezu (hráze), stavidla, žádné zvýšení aneb snížení cejchu, prahu, stupně, žádné odvádění (vody) z řeky nebo potoka, žádné opevňování břehu nebo zahrazení, rovněž žádná změna mlýna v jinou provozovnu, nesmí být uskutečněna bez úředního povolení a bez předběžné dohody s těmi, jejichž zájmy tímto mohou být dotčeny.“ Za další význačný právní dokument z počátku 19. století je možné označit Guberniální dekret ze dne 18. dubna 1825 č. 6684, jímž vyhlašuje se dekret dvorské kanceláře ze dne 13. ledna 1825 č. 989 o zásadách, jimiž mají se úřady spravovati v příčině konkurence při stavbách vodních (Vorzeichnung bestimmterer Grundsätze zum Benehmen der Behörden bei den Verhandlungen über die in der Konkurrenz mehrerer Interessenten ausführenden Wasserbaulichkeiten /Pr. G. s. 1825, Bd. VII, Seite 78/). Zcela na závěr je pak nezbytné zmínit Nejvyšší rozhodnutí ze dne 30. října 1830, vyhlášené guberniálním dekretem 19. listopadu 1830 č. 49286, o zásadách řízení při stavbách vodních (Pr. G. s. 1830, Band XII., Seite 582) – tzv. „Wasserbaunormale“ (česky označované též jako „Dekret o stavbách vodních“).
  2. Ševčík, J., Vodní a rybářské právo, Praha, 1937, s. 404–409.
  3. Tamtéž, s. 411. Z uvedeného důvodu byl pak do zákona č. 71/1870 čes. z. z. vložen § 30, který měl následující znění: „Jaká práva majitelé hor mají k odtékající vodě dolové, a jaká zvláštní práva k vodě jim vůbec příslušejí, ustanovuje zákon horní.“
  4. Čížek, K., ed., Právo vodní dle zákona ze dne 28. srpna 1870 pro království České, Praha, 1886, s. 17.
  5. Říšská rada (Reichsrat) byla nejvyšším zákonodárným sborem Rakouského císařství – její vznik ustanovila tzv. únorová ústava v roce 1861. Po přijetí rakousko-uherského vyrovnání v roce 1867 pak šlo pouze o zákonodárný sbor předlitavské části Rakouska-Uherska. Své sídlo měla samozřejmě ve Vídni. Šlo o dvoukomorový parlament, sestávající se z volené Poslanecké sněmovny a nevolené Panské sněmovny.
  6. Tamtéž, s. 18.
  7. Starší český překlad z 19. století jsme částečně upravili. Německé znění (původní /podle pravopisu 19. století/) bylo následující: „Die rechtliche Eigenschaft der Gewässer ist nach den Grundsätzen des allgemeinen bürgerlichen Rechtes und insbesondere nach den Bestimmungen der §§. 2–7 dieses Gesetzes zu beurtheilen. Flüsse und Ströme sind von der Stelle an, wo deren Benützung zur Fahrt mit Schiffen oder gebundenen Flössen beginnt, mit ihren Seitenarmen öffentliches Gut, und behalten diese Eigenschaft auch dann, wenn diese Benützung zeitweise unterbrochen wird oder gänzlich aufhört. Auch die nicht zur Fahrt mit Schiffen oder gebundenen Flössen dienenden Strecken der Ströme und Flüsse, sowie Bäche und Seen und andere fließende oder stehende Gewässer sind öffentliches Gut, in soweit sie nicht in Folge gesetzlicher Bestimmungen oder besonderer Privatrechtstitel Jemandem zugehören. Die den Besitz schützenden Vorschriften des allgemeinen bürgerlichen Rechtes werden hiedurch nicht berührt.
  8. Peyrer von Heimstätt, C., Das österreichische Wasserrecht, Wien, 1880, s. 82.
  9. Čížek, K., ed., Právo vodní dle zákona ze dne 28. srpna 1870 pro království České, Praha, 1886, s. 19.
  10. JUDr. Franz Klier byl poslancem Sněmu království Českého za volební obvod: Děčín, Podmokly, Česká Kamenice a Chřibská. Byl významným českým politikem německé národnosti – od roku 1867 rovněž poslancem Říšské rady (viz též poznámku č. 5) a členem německé liberální Ústavní strany (ta jednoznačně podporovala centralizovaný a liberální model rakouského státu a odmítala české federalistické tendence). Za výše uvedený volební obvod byl v zemských volbách zvolen již v roce 1861 – stejný mandát obhájil v roce 1867, 1870, 1872 a 1878. Vystudoval práva na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze. Od roku 1851 působil jako advokát v Děčíně. V Říšské radě působil mj. jako člen mladoněmeckého Klubu sjednocené Pokrokové strany (Club der vereinigten Fortschrittspartei). Byl též členem branného a rozpočtového výboru Říšské
rady. V období let 1880–1884 působil jako člen rakouské parlamentní delegace pro jednání s uherskými politiky. Podporoval rozvoj železniční sítě na severu Čech (zastával funkci prezidenta správní rady České severní dráhy). Umřel v roce 1884 (na jeho pohřeb v roce 1884 byl z Prahy do Děčína vypraven zvláštní vlak).
  11. Antonín Schmidt, uváděn též jako Antonín Schmied byl českým notářem a politikem. V 60. a 70. letech 19. století zastával funkci poslance Sněmu království Českého a Říšské rady (zvolen v rámci volebního obvodu: Německý Brod /Havlíčkův Brod/, Polná a Humpolec). Pro absenci v září 1868 byl zbaven mandátu – následně opětovně zvolen v září 1869. Nejprve působil jako notář v obci Krościenko v nynějším Polsku a v Nasavrkách. V roce 1860 přesídlil do města Polná, kde si rovněž otevřel notářskou kancelář. V srpnu 1868 patřil mezi 81 signatářů státoprávní deklarace českých poslanců, v níž česká politická reprezentace odmítla centralistické směřování státu a hájila české státní právo. Zasedal také od roku 1871 na Říšské radě (viz poznámku č. 5 – ta tehdy ještě nebyla v té době volena přímo /tvořili ji delegáti jednotlivých zemských sněmů/). Vzhledem k politice tzv. pasivní rezistence se nedostavil do sněmovny – proto jeho mandát byl 23. února 1872 prohlášen za zaniklý. V roce 1871 se přestěhoval do Nového Města nad Metují (zde též zemřel v roce 1897).
  12. Podrobné stenoprotokoly ze III. zasedání Sněmu království Českého 1867–69 jsou dostupné na stránkách Společné česko-slovenské digitální parlamentní knihovny (https://www.psp.cz/eknih/).
  13. JUDr. Alfred Knoll byl předlitavským a českým politikem německé národnosti, poslancem Sněmu království Českého (za volební obvod: Karlovy Vary, Loket a Bečov). Zasedal rovněž v Říšské radě (celostátní zákonodárný sbor – viz poznámku č. 5), kam ho vyslal zemský sněm roku 1870 (Říšská rada tehdy nebyla volena přímo – tvořili ji delegáti jednotlivých zemských sněmů). 10. listopadu 1870 složil poslanecký slib. Opětovně jej sem zemský sněm delegoval v roce 1871.
  14. Nebyl splněn termín stanovený vídeňským Ministerstvem orby – viz Peyrer von Heimstätt, C., Das österreichische Wasserrecht, Wien, 1880, s. 87 (28. duben 1870).
  15. Podle dnešní platné vodoprávní terminologie by šlo o vodní toky.
  16. Jde o Obecný občanský zákoník (Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch – zkráceně nazývaný ABGB), který byl vyhlášen patentem ze dne 1. června 1811 č. 946 sb. z. s. Obecný občanský zákoník byl základem práva pro celé 19. století – vycházel (obdobně jako /ne o mnoho starší/ francouzský Code Civil) jak z tradic římského práva, tak z koncepce tzv. přirozeného práva.
  17. Čížek, K., ed., Právo vodní dle zákona ze dne 28. srpna 1870 pro království České, Praha, 1886, 643 s.; Müller, B., ed., Vodní právo: Sbírka nejdůležitějších zákonů a nařízení týkajících se vodního práva pro historické země Čechy, Moravu a Slezsko, Praha, 1934, 162 s.; Peyrer von Heimstätt, C., Das österreichische Wasserrecht, Wien, 1880, 736 s.; Procházka B., České vodní právo, Sušice, 1925, 495 s.; Ševčík, J., Vodní a rybářské právo, Praha, 1937, 588 s.; http://alex.onb.ac.at.
  18. Dnes bychom mohli hovořit o přehradách, hrázích a jezech definovaných v současnosti (jako vodní díla) v § 55 odst. 1 písm. a) zákona č. 254/2001 Sb.
  19. V řeči dnešního vodního práva by bylo možné provést tuto interpretaci – u vodních děl se přikazovalo měřit výšku hladiny, a to za účelem dodržení stanovené maximální či minimální hladiny.
  20. Tak je tomu i v současné platné české právní úpravě.
  21. V současnosti by šlo převážně o tzv. drobné vodní toky.
  22. Analogické ustanovení lze nalézt ve stávajícím § 12 odst. 1 písm. c) zákona č. 254/2001 Sb.
  23. Obdobně jako například později v zákonu č. 138/1973 Sb. či nyní v zákonu č. 254/2001 Sb.
  24. Majitelé práva rybolovu měli ve vodoprávním řízení v podstatě obdobná oprávnění, která by v současnosti odpovídala postavení dnešního účastníka vodoprávního řízení.
  25. Viz poznámku č. 10.
  26. Viz poznámku č. 3.
  27. S ohledem na tzv. polní a vodní pych si dovolíme uvést zmínku o starším (než zemský zákon č. 71/1870 čes. z. z.) pouze říšském, právním předpisu – nařízení č. 28 ř. z. ministerstva vnitra a spravedlnosti z 30. ledna 1860, o ustanovení přísežného polního personálu a (správním) řízení při polním pychu (Verordnung der Ministerien des Innern und der Justiz vom 30. Jänner 1860, betreffend die Bestellung eines beeideten Feldschutzpersonales und das Verfahren über Feldfrevel). V tomto nařízení (majícím v dané době mj. platnost říšského zákona) byl již v § 1 definován tzv. polní statek (polní majetek – Feldgut) – a to jako soubor všech věcí (jak nemovitých, tak movitých) majících v co nejširším pojetí souvislost s provozováním polního hospodářství. Šlo nejen o samotné pozemky, ale i například o ovocné stromy, lisovny, stodoly, úly, polní boudy, křoví, stromořadí, úrodu ještě nesklizenou, kupy sena, stohy obilí či dobytek tažný a pastevní – s ohledem na vodoprávní záležitosti zde byly též citovány rybníky, odvodňovací a zavodňovací zařízení, hráze, vodní stavby, studny a vodovody. S takto pojednaným věcným vymezením velmi úzce souvisel právní pojem tzv. polního pychu (Feldfrevel). Již citované nařízení č. 28/1860 ř. z. totiž označovalo za polní pych jakékoliv poškození polního statku (tedy i jeho vodohospodářského „příslušenství“), které, pro svou menší závažnost, nebylo zahrnuto do působnosti, v té době platného, všeobecného trestního zákona. Polní pych se trestal pokutou ve výši 1–40 zl. Důležité ustanovení bylo obsaženo v § 2: „Pro službu ke střežení polí mohou být pod přísahu vzati pouze ti polní hlídači či polní strážci, kteří a) jsou buď ustanoveni obcí k dohlížení na veškerý či jednotlivý polní majetek nalézající se na pozemcích v hranicích dané obce, b) nebo ti, kteří jsou ustanoveni vlastníkem velkého majetkového nebo hospodářského komplexu ke střežení jeho polního majetku.“ V rámci komentáře k uvedenému nařízení si dovolíme ještě upozornit na tu okolnost, že podle § 25 příslušelo vyšetřování a trestání polního (tj. i vodního) pychu politickému úřadu toho okresu, ve kterém byl spáchán („Die Untersuchung und Bestrafung der Feldfrevel steht der politischen Behörde des Bezirkes zu, in welchem sie begangen wurden.“). Obecně v této době platilo, že ve všech záležitostech týkajících se zemědělství, lesnictví, lovu a rybolovu bděly okresní úřady (plně) v obvodu svého okresu nad dodržováním platných předpisů a nařízení. Šlo totiž o období, které následovalo po vydání zákona č. 10 ř. z., z 25. ledna 1853 (s účinností od 12. května 1855), kdy se soudní okresy změnily v tzv. smíšené politicko-soudní okresy.
  28. Nemalou část těchto zastupitelských sborů (podle dochovaných seznamů z té doby) tvořili poslanci s právním vzděláním (s titulem JUDr.).