Úvod

Běžná historie či archeologie je v současnosti sice značně vyspělým oborem, který již dávno překonal v průběhu dvacátého století své původní, spíše jen humanitní, zaměření – při hlubším seznámení s řadou publikovaných příspěvků či monografií však lze shledat určitý deficit ve vazbě na poměrně nedávné poznatky z oblasti historie změn klimatu. Jde především o zohlednění mnohdy velmi překotně geograficky se měnící hranice pevniny v návaznosti na značný vzestup hladin oceánů v průběhu přibližně posledních 15 000 let. Nelze též opomenout výjimečně náhlé změny teplot v průběhu mladšího dryasu – ještě před nástupem vlastního holocénu.

Pozitivní změna klimatu, která nastala před asi 15 000 lety a její dopad na tehdejší kulturu lovců a sběračů – hladina oceánů

Teplotní změny jsou na Zemi způsobeny jak vlivy vnitřními, tak vnějšími. Pokud jde o druhé jmenované, lze zmínit především astronomické cykly. Jde o tzv. precesi zemské osy s cyklem 26 000 let1, změnu náklonu zemské osy2 s cyklem 41 000 let3 a změny tvaru dráhy Země kolem Slunce (více ekliptické či více kruhové) s cyklem asi 100 000 let4 a asi 400 000 let5. Jako další důležitý faktor můžeme jmenovat časovou proměnlivost hodnoty tzv. sluneční konstanty6. Uvedené první tři faktory vytváří rozdíly v toku sluneční energie na příslušný čtverečný metr u vyšších zeměpisných šířek, což způsobuje vznik (či ústup) zalednění – následně pak i příslušnou periodu glaciálu či interglaciálu. Na základě podrobné astronomické analýzy a složitých matematických výpočtů se podařilo bělehradskému profesorovi matematiky a astronomie Milutinovi Milankovičovi (1879–1958) sestrojit graf oslunění severní polokoule pro zeměpisnou šířku 65°. Z něho vyplynulo, že vnitrozemské zalednění vzniká při sníženém toku sluneční energie na jednotku plochy v letním období7. I nadále však existují různé obtíže při prokazování některých částí uvedené teorie – cyklus excentricity, který se opakuje každých cca 100 000 let, by měl mít podle Milankovičovy teorie mnohem menší dopad než cyklus precese a sklonu osy. Poslední doby ledové ale mají spíše „kvaziperiodu“ 100 000 let8. Tento ryze teoretický úvodní odstavec zde uvádíme pouze s ohledem na hlubší zájem případného čtenáře, který by se této ryze teoretické vědecké oblasti chtěl podrobně věnovat (spolu s příslušnými odkazy na literaturu)9.

Při zpracování tohoto příspěvku bylo pro nás důležité si především uvědomit to, že doby ledové se vyskytují přibližně jedenkrát za 100 000 let. V současnosti se nacházíme v tzv. době meziledové (interglaciálu), která je vždy mnohem kratší než doba ledová. Běžně se uvádí, že současný interglaciál nastal přibližně před 11 700 lety10 (BP)11. K velmi pozitivním klimatickým změnám docházelo na Blízkém východě (rovněž v celém geografickém prostoru severní zemské polokoule) již mnohem dříve. Oteplení lze zaznamenat již v nejstarším dryasu (před celkem krátkou periodou ochlazení ve starším dryasu) – výraznější pak přibližně od roku 15 000 BP. Dochází k nárůstu zalesnění – na Blízkém východě se hojně vyskytovaly duby, pistácie, mandlovníky a hrušně. Tyto změny měly za následek též zvýšený výskyt jedlých plodin ve stepi12. Po roce 16 500 BP vyrábějí existující kultury od Eufratu po Sinajskou poušť postupně kamenné nástroje stejného tvaru a stejným pracovním postupem. Roste i počet jedinců homo sapiens sapiens v příslušných skupinách a díky evidentní existenci vzájemné komunikace lze rovněž shledat značnou uniformitu kultury u tehdejší populace v geografickém prostoru Blízkého východu.

K dalším pozitivním změnám došlo ve středním dryasu (Alleröd) v období 13 900–12 900 BP. Teplota na severní polokouli byla přibližně stejná jako v současnosti. Tato časová perioda se též nazývá Allerödská oscilace13. S ohledem na dřívější způsoby osídlení se jedná o velmi zajímavou etapu. Homo sapiens sapiens již zakládal stálá kultovní místa, kam se lovci a sběrači doby kamenné pravidelně vraceli14. Ke konci uvedené oscilace se podařilo identifikovat dokonce i pevná lidská obydlí. Tehdejší kultura v prostoru Blízkého východu se běžně označuje jako natúfienská15 – či též natufiánská16. Ta bývá lokalizována do oblasti dnešního východního pobřeží Středozemního moře. Klimatické podmínky byly velmi výhodné – existoval dostatek lovné zvěře a dalo se snadno sklízet divoké obilí. Na Blízkém východě se vyskytovaly, v tomto poměrně vlhkém období, rozsáhlé dubové lesy. Zrna divokého obilí se, podle archeologických vykopávek, již drtila za pomoci mlýnských kamenů. Podle všech (do dnešní doby zrealizovaných) průzkumů lze tuto kulturu označit za první známou lidskou komunitu, která jednoznačně budovala pouze stálá sídliště. Postupně se též rozšířila daleko za zalesněné hranice oblasti nalézající se u Středozemního moře. Charakteristické srpkovité mikrolity se nalézají všude na Blízkém východě – od pouští Arabského poloostrova až po břehy Eufratu17. Autor tohoto příspěvku se domnívá, že by je bylo možné nalézt (samozřejmě velmi obtížně) i pod současnou hladinou Rudého moře (viz níže).

Mimo oblast vlastní natufiánské kultury (především v Palestině) lze nalézt stopy po vyspělých kulturách z období 14 300–12 800 BP i na březích Eufratu. Zajímavé poznatky byly získány z lokality Abú Hurajry. Zdejší lovci a sběrači lovili v sezoně gazely a obhospodařovali „zahrádky“ z divoce rostoucích druhů rostlin18. Obdobné poznatky byly získány při vykopávkách u Ajn Malláhy. Příznivé podmínky v té době umožnily lidem opustit kočovný způsob života. Podle kosterních pozůstatků lze dovodit, že natufiánci se těšili poměrně dobrému zdraví19. Co je navíc velmi zajímavé, je to, že mezi jednotlivými lidskými skupinami zjevně nedocházelo k žádným konfliktům – jako až později u prvních zemědělců.

S ohledem na příznivé klimatické poměry v té době počet obyvatelstva neustále rostl. V kočovných paleolitických skupinách existovala přirozená regulace počtu jedinců. Porody se zde uskutečňovaly v delších intervalech (tří až čtyř let) s ohledem na tu skutečnost, že matka není schopna přenášet na jinou lokalitu více než jedno dítě20. Při usedlém způsobu života se naopak počet dětí radikálně zvětšil – tím i došlo ke značné populační explozi. Nové vesnice v natufiánském období asi většinou vznikaly tak, že se vždy menší skupina z původní vesnice vydala hledat novou. To ovšem časem způsobilo pravděpodobně určitý nedostatek potravy pro všechny, na Blízkém východě se vyskytující, lidské skupiny. Situace se pak radikálně zhoršila až později (po roce 12 900 BP) v souvislosti s náhlým a výrazným ochlazením, které nastalo v mladším dryasu (viz podrobněji níže).

Hladina oceánů po předcházejícím dlouhotrvajícím pleistocénu byla proti současnosti k datu 14 000 BP níž přibližně o 120 m. Postupně se její úroveň částečně zdvihala do období mladšího dryasu (12 900–11 700 BP)21, kdy došlo k opětovnému návratu výrazného ochlazení (viz obr. 1).

Obr. 1. Změny teploty za posledních 17 000 let (převzato z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Younger_Dryas_and_Air_Temperature_Changes.jpg)

Náhlé a výrazné ochlazení v mladším dryasu před 12 900 lety

V časovém rozmezí mladšího dryasu 12 900–11 700 BP došlo nejen k ochlazení – z podrobných analýz je zřejmé, že tuto klimatickou změnu doprovázelo i značné sucho. Co způsobilo uvedenou poměrně neobvyklou situaci? Teorií je více – zmíníme se o nich jen krátce s ohledem na tu okolnost, že v rámci celkové koncepce tohoto příspěvku je důležitý především její následek (související sucho totiž způsobilo s největší pravděpodobností migraci natufiánců nejen směrem na západ, též asi i na jih). Jmenujme jen dvě hypotézy. První z nich uvažuje s vulkánem (tzv. erupční hypotéza) existujícím pod hladinou současného západoněmeckého jezera Laacher See22 (v regionu Eifel nedaleko od Rýna). I v dnešní době zde existuje vulkán, ze kterého stále stoupá magma. Jde o největší vulkanickou oblast ve střední Evropě – také nejmladší. Před zhruba 13 000 lety zde mohla nastat mimořádná erupce. Druhou možností je hypotéza o kosmickém dopadu většího asteroidu. V listopadu 2018 vyšla nová studie týmu profesora Kurta Kjæra z Kodaňské univerzity. Zdá se, že byl nalezen důkaz o skutečně významném impaktu asteroidu. Pod ledem Grónska byl identifikován kráter, který by mohl být zhruba stejně starého data jako ochlazení v mladším dryasu. Uvedenou domněnku však bude muset ještě potvrdit expedice, která datování určí přímo na místě.

O poměrně velké populační explozi natufiánců jsme se již výše zmínili v souvislosti s obdobím středního dryasu (Allerödskou oscilací). S ohledem na zhoršující se vnější podmínky obyvatelé vesnic postupem času neúměrně zatěžovali okolní přírodní zdroje obživy (zvěř i rostlinstvo). I tak se však zhoršila výživa, která měla dopad rovněž na horší zdravotní stav obyvatel natufiánských vesnic23. Snížený přívod živin měl též za následek zpomalení tělesného růstu24. Tyto všechny důvody vedly podle všeho k emigraci a postupnému opouštění některých vesnic25 – otázkou však zůstává, kam směřovalo? Sedimenty, které vznikly po datu 12 800 BP vykazují též výrazně menší přítomnost pylových zrn ze stromů – došlo tedy následkem sucha k dramatickému odlesnění celého Blízkého východu. Dřeviny se pouze udržely v chráněných údolních nížinách – též i zbytky lovné zvěře.

Hypotéza o osídlení v prostoru dnes hladinou oceánu zatopeného Perského zálivu a též části Rudého moře

V období mladšího dryasu (12 900–11 700 BP) byla hladina světových oceánů přibližně o sto metrů níže. Podíváme-li se na současnou batygrafickou mapu Perského zálivu lze si povšimnout poměrně malých hloubek v této oblasti. Je zcela zřejmé, že došlo k jejímu zatopení až následkem výrazného oteplení po 11 700 BP – především v raném holocénu. Dnešní úroveň hladin oceánů byla dosažena přibližně 7 000 BP (v době tzv. Atlantiku)26. Od té doby je možné zaznamenat jen (relativně) nevýrazný vzestup.

Obdobně lze v oblasti Rudého moře pozorovat značně větší rozsah pevniny jak na straně Arabského poloostrova, tak i Afriky před datem 11 700 BP (na obr. 2 jsme vymezili v batygrafické mapě hloubku sto metrů – tj. předpokládanou úroveň hladiny oceánů v té době). O náhlém a výrazném ochlazení v mladším dryasu před 12 900 lety jsme se již výše zmiňovali. O emigraci a postupnému opouštění některých natufiánských vesnic rovněž padla zmínka – též i o výrazném procesu odlesňování celého regionu následkem klimatické změny. Po krátkou dobu asi 1 200 let byly teploty vzduchu srovnatelné se situací existující v době do roku 15 000 BP. Tehdejší lovci a sběrači se stěhovali do údolí, kde bylo tepleji, a především u řek – vlhčeji. Postupně byl opouštěn usedlý způsob života, což se (s ohledem na tehdejší změny, které byly jednoznačně identifikovány podle tehdejšího pohřbívání) projevilo v opětovném návratu do rovnostářské kultury – srovnatelné s kebarskou27.

Obr. 2. Perský záliv v období před 11 700 BP byl souší (převzato z: https://maps.ngdc.noaa.gov/viewers/bathymetry/.)

Raně natufiánská kultura se vyskytovala především v oblasti dnešní Palestiny. Domníváme se, že jednotlivé (dříve usedlé) skupiny se postupně přesouvaly směrem na jih do nížin existujících v převážné části dnes již zatopené oblasti Rudého moře (viz obr. 3). Zde se pravděpodobně soustředily poblíž v té době mnohem užšího průlivu Bab al Mandab.

Platónův dialog Timaios – kritický rozbor textu a jeho zjevný tribalismus

Solónův otec se zřejmě jmenoval Exekestidés a odvozoval svůj původ od mýtického krále Kodra28. Měl dva syny – Solóna a Dropida29. Druhý jmenovaný měl syna Kritia (I. – „staršího“) – ten pak syna Kallaischra30. V dialogu vystupuje Kritiás (II. – „mladší“) syn posledního jmenovaného. Vedle něj Timaios31 a Hermokratés – samozřejmě spolu se Sókratem. Platón byl přes Kritia (I. – „staršího“) příbuzným Kritia (II. – „mladšího“), který též vystupuje jako přímý účastník popisovaného dialogu. Šlo v té době o poměrně známou osobnost, jež se výrazně politicky angažovala. Především se nechvalně „proslavil“ jako jeden z tzv. třiceti tyranů (οἱ Τριάκοντα) – též lze zmínit i jeho nemalé intelektuální a literární schopnosti. Pokud jde o jeho filosofické znalosti, byl často nazýván „nefilosofem mezi filosofy a filosofem mezi nefilosofy“32.

Dialog Timaios měl především za účel prezentovat Platónovy názory na vznik světa a kosmu (pouze Země a jejího blízkého okolí). Svět je podle Platóna „živým tvorem“ a jako každý jiný „živočich“ má duši a tělo33. Timaios též působil velmi silně na utváření evropské filosofické tradice – jeho význam přesahuje antickou a středověkou filosofii a zasahuje až do filosofie novověké34. Vyprávění o Atlantidě je zařazeno téměř na začátek popisovaného dialogu. Kritiás je všemi zúčastněnými vyzván, aby vyprávěl i Sókratovi jistou starodávnou pověst, kterou přednesl již minulý den ve svém domě – začíná svou řeč takto35:

ἄκουε δή, ὦ Σώκρατες, λόγου μάλα μὲν ἀτόπου, παντάπασί36 γε μὴν ἀληθοῦς, ὡς ὁ τῶν ἑπτὰ σοφώτατος Σόλων ποτ᾽ ἔφη. ἦν μὲν οὖν οἰκεῖος καὶ σφόδρα φίλος ἡμῖν Δρωπίδου τοῦ προπάππου37, καθάπερ λέγει πολλαχοῦ καὶ αὐτὸς ἐν τῇ ποιήσει: πρὸς δὲ Κριτίαν τὸν ἡμέτερον πάππον εἶπεν, ὡς ἀπεμνημόνευεν αὖ πρὸς ἡμᾶς ὁ γέρων…“ [Poslouchej, Sókrate, je to velmi podivné vypravování – avšak zcela pravdivé. Řekl je kdysi nejmoudřejší ze sedmi (mudrců) – Solón. Ten byl příbuzným a velmi dobrým přítelem našeho praděda Dropida – tak jak to i sám vypráví na mnoha místech ve svých básních. Dropidés pak vše vypravoval Kritiovi, našemu dědovi – a tento nám to jako stařec zase předal podle své paměti (tak jak si to zapamatoval) …]

Obr. 3. Jižní část dnešního Rudého moře 11 700 BP (převzato z: https://maps.ngdc.noaa.gov/viewers/bathymetry/.)

S ohledem na způsob předání Solónovy „informace“ Kritiovi („mladšímu“) lze v dialogu Timaios nalézt ještě následující zmínku:

ἦν μὲν γὰρ δὴ τότε Κριτίας, ὡς ἔφη, σχεδὸν ἐγγὺς ἤδη τῶν ἐνενήκοντα ἐτῶν, ἐγὼ δέ πῃ μάλιστα δεκέτης: ἡ δὲ Κουρεῶτις ἡμῖν οὖσα ἐτύγχανεν Ἀπατουρίων.“ [Tehdy totiž bylo dědečkovi Kritiovi, tak jak to sám říkal, skoro devadesát let, mně pak nejvýše deset – slavil se právě třetí den Apatúrií38, Kúreótis.]

Uvedené úryvky lze shrnout tak, že poznatky o Atlantidě, jejích obyvatelích a dávných Athéňanech, kteří s nimi údajně bojovali, (asi) vyprávěl Solón Dropidovi, pradědovi Kritia („mladšího“ – účastnícího se dialogu). Ten vše předal dědečkovi Kritia, který se též jmenoval Kritiás („starší“). Tento dědeček (ve velmi vysokém věku) pak vše řekl ve slavnostním dni zvaném Kúreótis svému desetiletému vnukovi – který pak mnohem později v dialogu Timaios hovoří následovně:

ἐν τῷ Δέλτα, περὶ ὃν κατὰ κορυφὴν39 σχίζεται τὸ τοῦ Νείλου ῥεῦμα Σαϊτικὸς ἐπικαλούμενος νομός, τούτου δὲ τοῦ νομοῦ μεγίστη πόλις Σάις – ὅθεν δὴ καὶ Ἄμασις ἦν ὁ βασιλεύς – οἷς τῆς πόλεως θεὸς ἀρχηγός τίς ἐστιν, Αἰγυπτιστὶ μὲν τοὔνομα Νηίθ, Ἑλληνιστὶ δέ, ὡς ὁ ἐκείνων λόγος, Ἀθηνᾶ: μάλα δὲ φιλαθήναιοι καί τινα τρόπον οἰκεῖοι τῶνδ᾽ εἶναί φασιν. οἷ δὴ Σόλων ἔφη πορευθεὶς σφόδρα τε γενέσθαι παρ᾽ αὐτοῖς ἔντιμος…“ [V egyptské deltě, tam kde se tok Nilu rozděluje (do více říčních ramen), existuje kraj (nomos) zvaný Sajský a v tomto kraji je velmi velké město Sais40, odkud byl také král Amasis. Zakladatelem tohoto města, jak sami říkají, je božstvo, egyptsky nazývané jménem Neit, řecky pak Athéna. Říkají, že mají Athény velmi rádi a že jsou s námi jaksi příbuzní. Když tam přišel Solón, byl prý u nich velmi ctěn…]

Výše uvedený text „nebudí“ příliš velkou „důvěru“. Ztotožnění bohyně Neit s Athénou je velmi „zjednodušující“ – evidentně jde o pozdější buď Solónovu, či spíše jen Platónovu interpretaci41. Dovolíme si ocitovat ještě jeden kratší úryvek z tohoto dialogu:

ἦν γὰρ δή ποτε, ὦ Σόλων, ὑπὲρ τὴν μεγίστην φθορὰν42 ὕδασιν ἡ νῦν Ἀθηναίων οὖσα πόλις ἀρίστη πρός τε τὸν πόλεμον καὶ κατὰ πάντα εὐνομωτάτη διαφερόντως: ᾗ κάλλιστα ἔργα καὶ πολιτεῖαι γενέσθαι λέγονται κάλλισται πασῶν ὁπόσων ὑπὸ τὸν οὐρανὸν ἡμεῖς ἀκοὴν παρεδεξάμεθα.“ [Kdysi, vskutku, Solóne, před největší potopou (vodní záhubou) obec, která je nyní Athénskou, byla nejstatečnější s ohledem na válku, a též ve všem nejlépe zákony uspořádána. O ní se říká, že vykonala nejkrásnější činy a měla nejlepší ústavní zřízení ze všech obcí, o jakých jsme se kdy „pod nebem“ (ve světě) doslechli.]

V dialogu následuje pak i tato Kritiova výpověď, která se podle Solóna stala 9 000 let před jeho návštěvou Egypta (Solón byl v Egyptě pravděpodobně 571 př. n. l.)43:

πολλὰ μὲν οὖν ὑμῶν καὶ μεγάλα ἔργα τῆς πόλεως τῇδε γεγραμμένα θαυμάζεται, πάντων μὴν ἓν ὑπερέχει μεγέθει καὶ ἀρετῇ: λέγει γὰρ τὰ γεγραμμένα ὅσην ἡ πόλις ὑμῶν ἔπαυσέν ποτε δύναμιν ὕβρει πορευομένην ἅμα ἐπὶ πᾶσαν Εὐρώπην καὶ Ἀσίαν…“ [Mezi mnoha velkými činy vaší obce, které jsou u nás zapsány, je předmětem obdivu a nade vše vyniká jeden svou velikostí a statečností: jsou záznamy, jak vaše obec kdysi zastavila velikou moc, zpupně se valící na celou Evropu a Asii44 od Atlantického moře.]

Zde je možné si povšimnout ryze „tendenčního“ textu. Timaios patří mezi poslední Platónova díla45 – byl napsán asi v roce 360 př. n. l. (Platón jej vytvořil asi ve věku 67 let – pamatoval si jak potupnou kapitulaci Athén v roce 404 př. n. l., tak též i, v dané době „aktuální“ a pro Athény neslavnou, bitvu u Mantineie46 v roce 362 př. n. l.). Jde do určité míry o paralelu jednoho veskrze mýtického vítězství a jedné zcela nedávné porážky. S ohledem na tyto okolnosti lze tak zaujmout zcela skeptický postoj k případné bitvě Atlanťanů a starých Athéňanů (navíc Iónové obývali Attiku a Euboiu až po přelomu druhého a prvního tisíciletí př. n. l. – i tzv. heladské, středně heladské či mykénské /pozdně heladské/ období bylo mnohem později)47. V popisované době byly navíc vyspělé civilizace pouze v prostoru dnešní Palestiny a Iráku (egyptský kněz sděluje Solónovi, že se událost stala před 9 000 lety). Zcela jednoznačně si tak dovolíme tvrdit, že útok Atlanťanů od dnešního Gibraltaru nikdy nenastal.

Homérova Ogýgie a evidentní desinterpretace obsažená již v Odysseii i následný Solónův „omyl“ – Atlantida byla ostrovem jiného „Atlanta“

Solón zajisté musel znát dobře Homéra – též Platón, který se v Ústavě staví velmi kriticky k básníkům (za jejich „symbolického vůdce“ označuje právě Homéra). Dovolíme si uvést část Odysseie spolu s překladem Otmara Vaňorného. Jde o verše 51–54 a 80–87 z prvního zpěvu.

 

νῆσος δενδρήεσσα, θεὰ δ᾽ ἐν δώματα ναίει,

(Ostrov je stromoví plný a bohyně obývá na něm,)

 

Ἄτλαντος θυγάτηρ ὀλοόφρονος, ὅς τε θαλάσσης

(Atlanta zhoubné mysli to rozenka. Jemu jsou všechny)

 

πάσης βένθεα οἶδεν, ἔχει δέ τε κίονας αὐτὸς

(mořské hlubiny známy, a sám též vysoké nese)

 

μακράς, αἳ γαῖάν τε καὶ οὐρανὸν ἀμφὶς ἔχουσιν.

(sloupy, jež širou zemi i nebesa od sebe dělí.)

 

τὸν δ᾽ ἠμείβετ᾽ ἔπειτα θεά, γλαυκῶπις Ἀθήνη:

(Pallas jiskrných zraků mu na to zas odvece takto:)

 

‘ὦ πάτερ ἡμέτερε Κρονίδη, ὕπατε κρειόντων,

(Kronovče, otče nás všech, ty nejvyšší vladaři vládců,)

 

εἰ μὲν δὴ νῦν τοῦτο φίλον μακάρεσσι θεοῖσιν,

(jestliže toto se teď všem blaženým zlíbilo bohům,)

 

νοστῆσαι Ὀδυσῆα πολύφρονα ὅνδε δόμονδε,

(aby se ve svůj dům zas chytrý Odysseus vrátil,)

 

Ἑρμείαν μὲν ἔπειτα διάκτορον ἀργεϊφόντην

(pak ať se Argův vrah hned vydá, průvodce Hermés,)

 

νῆσον ἐς Ὠγυγίην ὀτρύνομεν, ὄφρα τάχιστα

(na ostrov Ogýgii a tamo co nejdříve možná)

 

νύμφῃ ἐυπλοκάμῳ εἴπῃ νημερτέα βουλήν,

(Kalypse pletenců krásných ať oznámí vůli,)

 

νόστον Ὀδυσσῆος ταλασίφρονος, ὥς κε νέηται:

(že již se do vlasti své má hrdinské Odysseus vrátit.)

 

 

Další zmínka o „Ἄτλαντος θυγάτηρ“ se nalézá až v sedmém zpěvu, verši 245–247.

 

 

Ὠγυγίη τις νῆσος ἀπόπροθεν εἰν ἁλὶ κεῖται

(Ostrov kýs Ogýgie se rozkládá daleko v moři,)

 

ἔνθα μὲν Ἄτλαντος θυγάτηρ, δολόεσσα Καλυψώ,

(bydlí tam Kalypsó lstná, jež z Atlanta zplozena byla,)

 

ναίει ἐϋπλόκαμος, δεινὴ θεός· οὐδέ τις αὐτῇ

(bohyně pletenců krásných a vznešená, se kterou vůbec)

 

μίσγεται οὔτε θεῶν οὔτε θνητῶν ἀνθρώπων.

(nikdo se nestýká z bohů ni žádný ze smrtných lidí.)

 

Nechť si vážený čtenář představí (je to velmi obtížné – způsob uvažování před 2 500 lety byl zcela odlišný od dnešního), že se jmenuje Solón, egyptsky zřejmě neumí – jsou však k dispozici překladatelé. Je zřejmě váženou osobou a egyptští kněží o něm určité informace mají. Sdělí mu příběh o Atlantidě – asi zcela jiný, než který se nám dochoval v Platónovu dialogu Timaios a Kritiás. Budou vyprávět ne o „Atlantidě“, ale o ostrovu jistého „Atlanta“. Vysloví „Atlas“? – zřejmě nikoliv48. Egyptština „l“ neznala. Dovolíme si vyslovit hypotézu, kterou se pokusíme následně zdůvodnit. Solón slyšel „ATUAS“. Okamžitě, jsa velmi dobře vzdělán v řecké mytologii a znaje bezesporu celého Homéra (pravděpodobně i celé části zcela nazpaměť), si okamžitě řecky řekl: „ηὕρηκα“ (heuréka – „mám to“, „je mi to jasné“). „To je ten bájný Atlas – či nějaký jeho příbuzný, kterého tak dobře znám z naší řecké mytologie – i Homér se o něm zmiňuje!“ Navíc se v tvé době vyskytoval běžně název ostrova „Ἀτλαντίς“ (Atlantis). Jde původně o adjektivum „atlantický“ („atlantský“) – tak se nazývala jako „Atlantovna“ i Atlantova dcera Kalypsó, která sídlila na ostrově Ogýgii (též nazývaném „Ἀτλαντίς“ /Atlantis/)49. Teď již jen zbývá otázka – kde se nachází ostrov Atlantis – Ogýgie? Podle všeho šlo zcela jednoznačně o ostrov Gozo (maltézsky Għawdex), druhý největší ostrov souostroví Malta ve Středozemním moři, který je zároveň součástí republiky Malta. Od pohoří Atlas je vzdálen nedaleko (tento geologický útvar vznikl při alpinském vrásnění, nalézá se v severozápadní Africe a táhne se v délce 2 400 km přes Maroko, Alžírsko a Tunisko /za jeho „prodloužení“ lze chápat i ostrov Sicílii/ – takto bylo toto pohoří geograficky pojímáno též v antice). Navíc lze ještě provést doplnění: ostrov Ogýgie byl mylně umisťován jednak geografem Strabónem, jednak historikem Plútarchem „někam“ do Atlantského oceánu (což též přispělo k nesprávné hypotéze o existenci „Atlantidy“ v širším prostoru Atlantského oceánu). Další dezinterpretaci možná způsobila i krátká zmínka obsažená v dialogu Kritiás:

„… ὀνόματα δὲ πᾶσιν ἔθετο, τῷ μὲν πρεσβυτάτῳ καὶ βασιλεῖ τοῦτο οὗ δὴ καὶ πᾶσα ἡ νῆσος τό τε πέλαγος ἔσχεν ἐπωνυμίαν, Ἀτλαντικὸν λεχθέν, ὅτι τοὔνομ᾽ ἦν τῷ πρώτῳ βασιλεύσαντι τότε Ἄτλας …“ [(Bůh Poseidón) … dal pak všem jména, nejstaršímu a též králi pak takové, po kterém tam rovněž po něm byl pojmenován i všechen ostrov i moře, které mu patřily – neboť tento první král, který zde jako první vládl se tehdy jmenoval Atlas.]

Věta pak dál pokračuje dalšími „omyly“. Hovoří se o jakémsi dvojčeti, které zřejmě při porodu vyšlo na svět později, a které obdrželo oblast na „nejvzdálenějším místě ostrova“ – směrem k Héraklovým sloupům (dokonce zde Platón jmenuje Gadeiru /nyní jde o Cádiz/ – čtenáře si zde dovolíme upozornit rovněž na „zavádějící“ překlad Františka Novotného). Je zcela zřejmé, že podobnost „ATUAS“ a „ATLAS“ způsobila „atlantologům“ značné potíže – díky tomu bylo možná „zmarněno nemalé množství drahocenného papíru“.

Platóna zřejmě ovlivnil též Hérodotos, který ve svých Dějinách ve čtvrté knize (Melpomené, 184–185) uvádí, že poblíž pohoří Atlas žijí jacísi „Atlantové“, kteří jsou prý vegetariány a „nemají žádné sny“. Za nimi prý sídlí další lidé, kteří mají postavené domy ze solných balvanů (protože tam neprší) – a ty jsou jak bílé, tak červené (viz níže citace z dialogu Kritiás o bílých, černých a červených kamenech). Další komentář není zapotřebí.

Pokus o rekonstrukci „starší vrstvy“ mýtické zprávy předané v Egyptě Solónovi

Nyní se vrátíme zpět k Solónovi a zamyslíme se nad tím, odkud příslušné informace egyptští kněží získali. Sumerský vliv na raně dynastické období Egypta je dnes prokázán. Této otázce se zde podrobně věnovat nebudeme. Záznamy egyptských kněží byly většinou uchovávány po velmi dlouhou dobu. Nejinak tomu bylo též u „informací“ o „bájné“ Atlantidě. V Platónově dialogu Timaios se vyskytují následující dvě zmínky:

πολλαὶ κατὰ πολλὰ φθοραὶ γεγόνασιν ἀνθρώπων καὶ ἔσονται, πυρὶ μὲν καὶ ὕδατι μέγισται, μυρίοις δὲ ἄλλοις ἕτεραι βραχύτεραι.“ [… Přišlo, a ještě přijde mnoho pohrom na mnoho lidí, největší jsou způsobeny ohněm a vodou, druhé pak, menší, tisícerými jinými způsoby.]

ὑστέρῳ δὲ χρόνῳ σεισμῶν ἐξαισίων καὶ κατακλυσμῶν γενομένων, μιᾶς ἡμέρας καὶ νυκτὸς χαλεπῆς ἐπελθούσης, τό τε παρ’ ὑμῖν μάχιμον πᾶν ἁθρόον ἔδυ50 κατὰ γῆς, ἥ τε Ἀτλαντὶς νῆσος ὡσαύτως κατὰ τῆς θαλάττης δῦσα ἠφανίσθη: διὸ καὶ νῦν ἄπορον καὶ ἀδιερεύνητον γέγονεν τοὐκεῖ πέλαγος, πηλοῦ κάρτα βραχέος ἐμποδὼν ὄντος, ὃν ἡ νῆσος ἱζομένη παρέσχετο.“ [Avšak v pozdějším době nastala výjimečná (neobyčejná, prudká) zemětřesení a povodně; přišel jeden krutý den a noc, kdy se u vás propadl do země zástup všech bojovníků připravených ve zbrani – rovněž tak i ostrov Atlantis se propadl (ponořil) do moře a zmizel. Proto je i nyní moře v tomto místě nevyzpytatelné, protože je zahrazeno blízko něj (se vyskytujícím) značným množstvím bahna, které vzniklo tím, jak ostrov klesal.]

Uvedené „bahno“ mohlo být způsobeno sopečným prachem spadlým po výbuchu sopky Piton de la Fournaise (či nějakého jiného i podmořského vulkánu – viz podrobně níže /též Epos o Gilgamešovi/). Obdobná pasáž se nalézá v dialogu Kritiás (uvádíme již zde – nikoliv až v následující části věnované tomuto Platónovu dialogu):

„… νῦν δὲ ὑπὸ σεισμῶν δῦσαν ἄπορον πηλὸν τοῖς ἐνθένδε ἐκπλέουσιν ἐπὶ τὸ πᾶν πέλαγος…“ [… nyní, když se (ostrov) při zemětřesení ponořil, vytvořil překážku svým bahnem těm, kteří vyplouvají (na moře) …]

Z výše uvedeného překladu původního řeckého textu vyplývá, že ostrov Atlantis zanikl následkem jakési „potopy“. Tento mýtus zajisté není evropské civilizaci díky knize Genesis neznámý. V dnešní době se však všeobecně uznává, že původnějším pramenem je Epos o Gilgamešovi, kde Utanapištim vypráví o potopě51.

„… Šest dní a sedm nocí (šest dní a nocí) žene se vítr, potopa a bouře pustošící zem52. Sedmý když nadešel den, zmírnila se bouře (zmírnila se ta potopa a zkáza). Moře, které se zmítalo jak žena v porodních bolestech, se uklidnilo, bouře se utišila a potopa ustala. Obhlédl jsem počasí (obhlédl jsem moře), všude zavládlo ticho a všechno lidstvo se změnilo v hlínu (bláto). Zaplavená země rovná byla jak střecha53. Okénko jsem otevřel, světlo mi dopadlo na tvář.

Mýtus o potopě je zajisté sumerský (asi převzatý od nějaké neznámé civilizace před nimi). Stejně jako pisatelé knihy Genesis jej evidentně přejali od Sumerů i egyptští kněží. Od nich se pak vše dozvěděl Solón při jeho návštěvě v městě Sais. Jeví se nám, že nejpravděpodobnější hypotézou je existence nedochovaného sumerského pramene, který byl tradován egyptskými kněžími již od raně dynastického období. Položme si otázku: proč zaslechl Solón „ATUAS“54 (možná i jen „ATUA“ /jak již jsme naznačili – egyptština neznala „l“/). Podívejme se do dostupného internetového sumerského slovníku (http://psd.museum.upenn.edu/nepsd-frame.html). Zde je pod transkripcí „ATUA“ uvedeno, že jde o kněze. To nás neudivuje. V raně dynastické době vládli v Sumeru velekněží/králové. „ATUA“ proto není vlastním jménem vládce „Atlantidy“ – je naopak pouze označením jeho funkce. Lze předpokládat, že k „ATUA“ Egypťané možná později doplnili i „S“.

S ohledem na (případně senzacechtivého) čtenáře je zapotřebí uvést důležitou poznámku související s trvalou snahou autora o ryze vědecký přístup k celé zde uváděné hypotéze. Označení „ATUA“ či „ATUAS“ neznamená, že by „bájný“ atlantský velekněz/král byl v „atlantštině“ takto označován. Uvedená značně nápadná shoda se starou sumerštinou pouze naznačuje (s poměrně vysokou pravděpodobností) historickou „cestu“ celého mýtu o Atlantidě. Obdobně jako u „potopy“ lze oprávněně předpokládat, že původnější (bohužel nedochovaný) pramen je i zde sumerský.

Pro zajímavost – co nám sděluje Platón v dialogu Kritiás? V něm se dozvídáme, že královský dům se nacházel na ostrově vně obklopeném jakýmisi soustřednými „kruhy“ o průměru pěti stadií (900 m). Uprostřed pak byl lidu nepřístupný okrsek (kde se rovněž zcela na počátku narodilo deset kraleviců – obehnaný zlatou ohradou), ve kterém byl především situován Poseidonův chrám dlouhý 180 metrů a široký 90 metrů. O vlastním královském domu se hovoří pouze následně a v přímé souvislosti s důležitějším chrámem. Obdobně i u Sumerů byla u centrálních mocenských sídel důležitá hlavně jejich sakrální funkce.

Situace v oblasti na sever od dnešního Madagaskaru v roce 12 900 BP při tehdejší hladině Indického oceánu položené o cca 100 m níže

Představme si, že bychom snížili hladinu současného Indického oceánu o přibližně sto metrů. Při dnešních nástrojích GIS jde o zcela „triviální“ záležitost. Autor tohoto příspěvku využil internetový portál https://maps.ngdc.noaa.gov/viewers/bathymetry/.

Při zběžném pohledu na situaci existující na sever od dnešního ostrova Madagaskar každého zajisté „překvapí“ zajímavé geologické celky vystupující až z pětitisícových hloubek existujících v této části Indického oceánu. Na níže uvedeném obr. 4 si může laskavý čtenář povšimnout celkem tří výrazných útvarů, jakýchsi „ponořených ostrovů“.

Obr. 4. Dno oceánu severovýchodně od Madagaskaru (převzato z: https://maps.ngdc.noaa.gov/viewers/bathymetry/.)

První útvar (pokud postupujeme od jihu, tj. od ostrova Mauricius) je umístěn převážně v hloubce 200 m pod současnou hladinou oceánů (viz obr. 5). Jde v podstatě o „plošinu“, která se na svých okrajích prudce svažuje až do třítisícimetrové hloubky. Převážná část by byla při snížení hladiny o sto metrů stále „zatopena“. Druhý (částečně menší) útvar se nachází na sever (viz obr. 6). I zde lze zaznamenat, že při stejném snížení hladiny by plocha případně takto vzniklých sedmi ostrovů byla poměrně malá. Zcela jinak je tomu u třetího útvaru, který se nalézá téměř na rovníku (viz obr. 7). Při snížení hladiny oceánu o sto metrů by vznikl téměř obdélníkový „ostrov“ o délce přibližně 335 kilometrů a šířce 165 kilometrů. Celková plocha (při použití dostupných nástrojů https://www.google.cz) by činila přibližně 41 600 km2 – obvod tohoto „ostrova“ pak asi 1 060 kilometrů. Pro porovnání – plocha celé stávající České republiky činí celkem 78 865 km2, největší Středočeský kraj má 11 015 km2. Jde tedy o rozlohu odpovídající 53 % České republiky a téměř čtyřem Středočeským krajům. Navíc to byl (před zatopením) zcela rovinný terén bez výrazných „pohoří“ (zjevně v celé své ploše plně zemědělsky využitelný). Pro srovnání je též možné uvést, že celkový rozsah starého Sumeru odpovídal asi jen 10 000 km2.

Obr. 5. Podmořský útvar nalézající se u Mauricia – zvýrazněná stometrová hloubka (převzato z: https://maps.ngdc.noaa.gov/viewers/bathymetry/.)

Geologické poměry, flóra a fauna na Seychelských ostrovech a analogické pasáže obsažené v Platónově dialogu Kritiás

V této dílčí části našeho příspěvku vybereme pouze několik krátkých výňatků z poměrně rozsáhlého dialogu Kritiás. S ohledem na celkový popis zkoumaného útvaru („ostrova“ – viz obr. 7) je závažné především toto sdělení:

πρὸς θαλάττης μέν, κατὰ δὲ μέσον πάσης πεδίον ἦν, ὃ δὴ πάντων πεδίων κάλλιστον ἀρετῇ τε ἱκανὸν γενέσθαι λέγεται, πρὸς τῷ πεδίῳ δὲ αὖ κατὰ μέσον σταδίους ὡς πεντήκοντα ἀφεστὸς ἦν ὄρος βραχὺ πάντῃ.“ [Ve směru od moře až ke středu celého (ostrova) se rozprostírala rovina, která prý (jak se vypráví) byla ze všech rovin nejkrásnější a dostatečně úrodná, a navíc se u té roviny nalézalo pohoří, které bylo od středu (ostrova) vzdálené asi padesát stadií (9 kilometrů) – ze všech stran nevysoké.]

Obr. 6. Podmořský útvar nalézající se asi 800 km od Seychel směrem na jihovýchod (převzato z: https://maps.ngdc.noaa.gov/viewers/bathymetry/.)

Všechny dostupné překlady jsou „poněkud nelogické“ – není zde dostatek prostoru na složitý rozbor (např. vazba „πρός“ na genitiv či dativ – autor je ochoten osobně vysvětlit skladbu větné periody). Vypadá to tak, že s největší pravděpodobností existovala „mapa“, kterou měli k dispozici možná Egypťané (či i snad Solón). Pokud vyznačíme „pomyslný střed“ popisovaného útvaru v prostoru Seychel (viz obr. 7) – zjistíme, že uváděná vzdálenost padesáti stadií popisovaného pohoří od něj je kupodivu velmi přesná! Jinak též i celý popis plně odpovídá. Po snížení hladiny oceánu by se „vynořil“ ostrov s rozsáhlou rovinou (plání) a pouze nevysokým pohořím. Dále se v dialogu Kritiás nalézá i následující pasáž (uvádíme, pokud možno, zcela doslovný překlad /námi zpracovaný a literárně neupravovaný/):

„… καὶ ὅσα ὕλη πρὸς τὰ τεκτόνων διαπονήματα παρέχεται, πάντα φέρουσα ἄφθονα, τά τε αὖ περὶ τὰ ζῷα ἱκανῶς ἥμερα καὶ ἄγρια τρέφουσα. καὶ δὴ καὶ ἐλεφάντων ἦν ἐν αὐτῇ γένος πλεῖστον: νομὴ γὰρ τοῖς τε ἄλλοις ζῴοις, ὅσα καθ᾽ ἕλη καὶ λίμνας καὶ ποταμούς, ὅσα τ᾽ αὖ κατ᾽ ὄρη καὶ ὅσα ἐν τοῖς πεδίοις νέμεται, σύμπασιν παρῆν ἅδην, καὶ τούτῳ κατὰ ταὐτὰ τῷ ζῴῳ, μεγίστῳ πεφυκότι καὶ πολυβορωτάτῳ. πρὸς δὲ τούτοις, ὅσα εὐώδη τρέφει που γῆ τὰ νῦν, ῥιζῶν ἢ χλόης ἢ ξύλων ἢ χυλῶν στακτῶν εἴτε ἀνθῶν ἢ καρπῶν, ἔφερέν τε ταῦτα καὶ ἔτρεφεν εὖ: ἔτι δὲ τὸν ἥμερον καρπόν, τόν τε ξηρόν, ὃς ἡμῖν τῆς τροφῆς ἕνεκά ἐστιν, καὶ ὅσοις χάριν τοῦ σίτου προσχρώμεθα – καλοῦμεν δὲ αὐτοῦ τὰ μέρη σύμπαντα ὄσπρια55 – καὶ τὸν ὅσος ξύλινος, πώματα καὶ βρώματα καὶ ἀλείμματα φέρων, παιδιᾶς τε ὃς ἕνεκα ἡδονῆς τε γέγονε δυσθησαύριστος ἀκροδρύων καρπός, ὅσα τε παραμύθια πλησμονῆς μεταδόρπια ἀγαπητὰ κάμνοντι τίθεμεν, ἅπαντα ταῦτα ἡ τότε ποτὲ οὖσα ὑφ᾽ ἡλίῳ νῆσος ἱερὰ καλά τε καὶ θαυμαστὰ καὶ πλήθεσιν ἄπειρ᾽ ἔφερεν. [(Ostrov)… poskytoval i nadbytek dřeva potřebného pro tesaře, též i vyživoval zvěř krotkou i divokou. Obzvláště na něm bylo mnoho slonů – bylo tam dostatek potravy jak pro všechny živočichy, kteří žijí v bažinách, jezerech a řekách nebo zase na horách či rovinách, tak i pro toto zvíře, které je největší a nenasytné. A kromě toho (k tomu všemu) – (tento ostrov) produkoval všechny vonné kořeny, byliny, stromy nebo tekuté šťávy (esence) získávané z květů nebo plodů, co jich jen země plodí – k tomu pak ovoce a suché plody (ořechy), které nám poskytují výživu a všechny, jež užíváme pro radost z jídla – nazýváme je pak všechny dohromady „ospria“55 („plody“). (Ostrov měl) i tu plodinu, která je dřevnatá (suchá) a poskytuje suchý a kapalný pokrm a olej (asi plod palmy /viz níže/) – dále pak těžko uchovatelné (rychle se kazící) plody ovocných stromů (asi banány), které rostou pro naši slast a potěšení a všechno ovoce, které je předkládáno po jídle jako vítaný prostředek při přesyceném žaludku (evidentně citróny). Tyto všechny krásné a podivuhodné plody poskytoval v nesčíslném množství tento posvátný ostrov v té době, kdy se nacházel „pod sluncem“.]

K uvedenému úryvku lze zcela jednoznačně dodat (podle slonů, tropického koření a ovoce) – ostrov se nalézal na rovníku! Navíc šlo o „ὑφ᾽ ἡλίῳ νῆσος“ (ostrov „pod sluncem“). Zvláštní pozornost si zaslouží místní endemit – rostlina známá jako „mořský kokos“, botanicky správně palma seychelská56 (Lodoicea sechellarum či Lodoicea maldivica), která má největší semena na světě a současně i největší samičí květ mezi palmami (rodové jméno získala na počest francouzského krále Ludvíka XV. /z latinského Lodoicus Quintus Decimus/ a druhový název podle Seychel). Palma dorůstá do výšky až 30 metrů. Na „ostrově“ se též nacházela jezera (zřejmě i tropické močály) – to rovněž souhlasí s tvarem dnešního mořského dna (pokud bychom snížili hladinu oceánu o 100 metrů – viz obr. 7). Nyní uvedeme krátkou zmínku, ze stejného Platónova dialogu, o průplavu, který byl na ostrově vybudován.

Obr. 7. Podmořská plošina v prostoru dnešních Seychelských ostrovů (převzato z: https://maps.ngdc.noaa.gov/viewers/bathymetry/.)

„… διώρυχα μὲν γὰρ ἐκ τῆς θαλάττης ἀρχόμενοι τρίπλεθρον τὸ πλάτος, ἑκατὸν δὲ ποδῶν βάθος, μῆκος δὲ πεντήκοντα σταδίων, ἐπὶ τὸν ἐξωτάτω τροχὸν συνέτρησαν, καὶ τὸν ἀνάπλουν ἐκ τῆς θαλάττης ταύτῃ πρὸς ἐκεῖνον ὡς εἰς λιμένα ἐποιήσαντο, διελόντες στόμα ναυσὶν ταῖς μεγίσταις ἱκανὸν εἰσπλεῖν.“ [… Neboť prokopali příkop, který začínal u moře, který byl tři plethra široký (90 metrů), sto stop hluboký (30 metrů) a padesát stadií dlouhý (9 kilometrů), který vedli skrz zcela vnější „zónu“ („kruh“) a takto umožnili vplutí z moře do přístavu, který vybudovali a vytvořili vstup tak, aby dostatečně velké lodě mohly do něj vplout.]

Pokud se podíváme na „velké jezero“ (viz obr. 7), lze seznat, že mezi ním a mořem je poměrně úzký pás pevniny. Jeho šířka je přibližně deset kilometrů (plně srovnatelná s Platónovými padesáti stadii). Při maximálním použitém zvětšení internetové batygrafické mapy (https://maps.ngdc.noaa.gov/viewers/bathymetry/) je též možné si povšimnout „velmi podezřelé“ úzké „zátoky“. A nyní nastupuje zcela zásadní důkaz:

… τὸν δὲ λίθον ἔτεμνον ὑπὸ τῆς νήσου κύκλῳ τῆς ἐν μέσῳ καὶ ὑπὸ τῶν τροχῶν ἔξωθεν καὶ ἐντός, τὸν μὲν λευκόν, τὸν δὲ μέλανα, τὸν δὲ ἐρυθρὸν ὄντα…“ [… kámen lámali z hloubky v areálu ostrova jak v jeho středu, tak i vně na jeho okraji – a to sice jednak bílý, jednak černý, jednak červený…]

Nyní uvedeme pouze citaci (http://shells.webz.cz/seychely.html):

Seychely tvoří 115 ostrovů roztroušených v Indickém oceánu na ploše větší než jeden milion km2. Ostrovy jsou dvojího původu: vedle 73 korálových atolů zde nalezneme 42 ostrovů s žulovým podložím, a právě ty jsou nejzajímavější. Předpokládá se, že staré horniny, jejichž vrcholy tvoří největší ostrovy Mahé, Praslin, Sillhuete, La Digue a další, vznikaly v době Gondwany, která byla souvislou zemskou pevninou až do konce prvohor. V druhohorách pak došlo k roztržení prapevniny a k postupnému oddělení jednotlivých kontinentů. Z geologického hlediska je červená a černá žula na Seychelách stále předmětem zkoumání, protože se výrazně liší od geologické stavby okolních částí země.

Korálové útesy jsou tvořeny uhličitanem vápenatým – jde evidentně o bílý „kámen lámaný vně na okraji“ ostrova. Ve středu „ostrova“ se nalézá jak současný ostrov Mahé, tak Praslin (byly vytvořeny podmořským výlevem žuly). Na doplnění lze ještě uvést další úryvek z Platónova dialogu Kritiás:

πρῶτον μὲν οὖν ὁ τόπος ἅπας ἐλέγετο σφόδρα τε ὑψηλὸς καὶ ἀπότομος ἐκ θαλάττης, τὸ δὲ περὶ τὴν πόλιν πᾶν πεδίον, ἐκείνην μὲν περιέχον, αὐτὸ δὲ κύκλῳ περιεχόμενον ὄρεσιν μέχρι πρὸς τὴν θάλατταν καθειμένοις, λεῖον καὶ ὁμαλές, πρόμηκες δὲ πᾶν, ἐπὶ μὲν θάτερα τρισχιλίων σταδίων, κατὰ δὲ μέσον ἀπὸ θαλάττης ἄνω δισχιλίων.“ [Především, pokud vezmeme do úvahy celý region – pak se tento výrazně zdvihal od moře do velké výšky – avšak oblast okolo města byla rovinou, která byla kolem dokola obklopena horami, které se až teprve u moře prudce svažovaly k němu. Tato planina měla rovný povrch a byla obdélného tvaru – rozkládala se na obou stranách do délky tři tisíce stadií a u svého středu (u místa stejně vzdáleného od moře) dosahovala dvou tisíc stadií.]

Pokud se podíváme na tvar posuzovaného ostrova (viz obr. 7), lze shledat, že jde o převážně rovinný geologický blok, který se strmě svažuje až do třítisícových mořských hloubek. Na západním, severním i východním „břehu“ lze zaznamenat nepatrně zvýšený terén – avšak na všech stranách prudce se svažující k moři. Pokud jde o rozměry tohoto ostrova (téměř obdélného tvaru) podařilo se nám z internetových map odečíst rozměry 365 × 165 kilometrů. Podle Platóna lze odvodit (při asi 180 metrech odpovídajících jednomu stadiu) hodnoty 540 × 360 kilometrů. Platónova délka ostrova je asi o 50 % větší. Nicméně jde o srovnatelné rozměry. Stávající tvar ostrova lze porovnat též s následujícím Platónovým sdělením:

… ὧδε οὖν τὸ πεδίον φύσει καὶ ὑπὸ βασιλέων πολλῶν ἐν πολλῷ χρόνῳ διεπεπόνητο. τετράγωνον μὲν αὔθ᾽ ὑπῆρχεν τὰ πλεῖστ᾽ ὀρθὸν καὶ πρόμηκες…“ [… Takto vskutku byla tato rovina působením přírodních sil a též od mnoha králů za dlouhou dobu upravena. Byl to zhruba podlouhlý pravoúhlý čtyřúhelník.]

Celková „rekonstrukce“ popisovaných událostí

Zde budeme velmi struční, jakékoliv hypotézy ponecháme případným „atlantologům“. Po značném oteplení v nejstarším dryasu následovalo (s výjimkou velmi krátké navazující studené periody) další oteplení ve středním dryasu (Alleröd). Po roce 13 900 BP se však náhle ochladilo. Tehdejší kultura v prostoru Blízkého východu zvaná natufiánská se podle našeho názoru nacházela i v prostoru velké části dnes zatopeného Rudého moře. V časovém rozmezí mladšího dryasu 12 900–11 700 BP došlo nejen k ochlazení – tuto klimatickou změnu doprovázelo i značné sucho. To mělo za následek i značné odlesnění celé oblasti. V období mladšího dryasu byla hladina světových oceánů přibližně o 100 metrů níže. Zde si dovolíme „předestřít“ určitou hypotézu. Tehdejší natufiánci se soustředili pravděpodobně do dnes zatopené oblasti u Bab al Mandab.

V roce 1978 Thor Heyerdahl potvrdil plavbou na rákosovém člunu Tigris (kopií plavidla starých Sumerů) z Iráku přes Perský záliv do Indického oceánu to, že se tudy mohla šířit civilizace (člun se plavil z Iráku k Pákistánu a přes Indický oceán až Rudému moři). Domníváme se, že poměrně vyspělí natufiánci v té době byli schopni takové primitivní plavidlo sestavit a k současným Seychelám (tehdy „Atlantidě“) doplout (s ohledem na možnou analogii použití rákosu viz obr. 3). Zde pak existovala nepřetržitě civilizace na stejně vysoké úrovni, jakou v té době měla ve světě tehdejší bezesporu nejvyspělejší natufiánská kultura. Zcela jistě nedošlo k „regresu“, který nastal po datu 12 900 BP na Blízkém východě (opětovný návrat do rovnostářské kultury, srovnatelné s kebarskou). V dané chladné periodě byly příznivé podmínky pouze na rovníku (nejen v oblasti Blízkého východu se výrazně ochladilo – na celé severní polokouli zároveň nastalo i extrémní sucho). Následně došlo k náhlému vzestupu oceánů po roce 11 700 BP.

S ohledem na nedalekou sopku Piton de la Fournaise (jde o jednu z nejaktivnějších sopek na celé naší zeměkouli) nacházející se na ostrově Réunion asi 1 800 km od Seychel, lze za zcela pravděpodobnou událost označit možný výskyt tsunami přibližně ve stejné době. Na podporu osídlení Seychel již v tak brzkém období lze připomenout, že zcela nedávno bylo zjištěno, že ostrov Madagaskar nebyl osídlen před asi jen 2 000 lety – ale již před minimálně 10 000 lety57. Mohlo jít o „zbytky“ uprchlých „Atlanťanů“. Určitá část se pak dostala zpět na Blízký východ a sem přenesla největší vynález lidstva – zemědělství. V tomto příspěvku jsme samozřejmě nezamýšleli „přepisovat“ knihu Genesis – na to by nestačil ani jeden článek. „Plod poznání“ (viz poznámku č. 56) je zcela logicky odvoditelný (obdobně i „prvotní“ hřích) – je též jasné, kde byla hora „Ararat“ (viz poznámku č. 53). Autor příspěvku nechtěl zcela „změnit“ základní světové dějiny; vše vyplynulo v přirozeném sledu – „samo od sebe“.

Závěry a doporučení – možná lokalizace průplavu zmiňovaného v dialogu Kritiás

Tento závěr je oprávněný, pokud bude autor tohoto příspěvku „brán vážně“. Podle jeho názoru však v celém textu i nejkritičtější oko nenalezne „ufologickou“ či jinou zcela nevědeckou argumentaci. Absolutní pravdu nikdy nikdo nemá – lze ji posuzovat pouze s ohledem na možnou pravděpodobnost předkládaných důkazů. Není jich málo – avšak ani ty nejsou dostačující, pokud (doufejme, že čeští a nikoliv zahraniční) archeologové výše prezentovanou hypotézu autora tohoto příspěvku zcela jednoznačně nepotvrdí. Jako nejpádnější důkaz by mohlo posloužit nalezení Platónem popisovaného poměrně velkého průplavu o délce 9 kilometrů, šířce 90 metrů a hloubce (bez vysokých břehů) minimálně 30 metrů. Jeho lokalizaci autor předpokládá v prostoru poměrně úzké šíje u „Velkého jezera“ (viz obr. 7).

Zcela na závěr se autor omlouvá za ryze doslovné překlady řeckých původních textů. Bohužel musí konstatovat, že běžně dostupný český překlad obsahoval i věcná pochybení. Též u některých anglických překladů (i když mnohem méně) se vyskytovaly určité nepřesnosti. Zcela detailní a „nezjednodušující“ pochopení Platónova textu (za pomoci téměř všech existujících slovníků, které měl naštěstí autor k dispozici), totiž mnohdy napomohlo i k lepší interpretaci zde autorem předkládaných hypotéz.

 

Poznámky

  1. Valmíček, Boris, Klimatické změny: Milankovičovy cykly, vývoj člověka a rozvoj civilizace v současné době meziledové, s. 13. Viz též: https://cs.wikipedia.org/wiki/Milankovi%C4%8Dovy_cykly.
  2. Též nazývané obliktivita.
  3. Náklon zemské osy kolísá mezi 21,8° a 24,4°.
  4. Přibližně 96 000 až 127 000 let (https://cs.wikipedia.org/wiki/Milankovi%C4%8Dovy_cykly).
  5. Kadrnožka, Jaroslav, Globální oteplování Země: příčiny, průběh, důsledky, řešení, s. 24. Přesnější údaj je ve Wikipedii – a to 405 000 let (díky gravitačnímu působení Jupiteru a Venuše).
  6. Tamtéž, s. 26. Sluneční konstanta je tepelný výkon (ve všech vlnových délkách), který prochází kolmě nastavenou plochou o velikosti 1 m2 ve vzdálenosti jedné astronomické jednotky od Slunce (astronomická jednotka /běžně se používá značka AU/ je jednotka vzdálenosti, původně definovaná jako střední vzdálenost Země od Slunce). Sluneční aktivita charakterizovaná výskytem slunečních skvrn se mění v základním jedenáctiletém cyklu. Významný je i 22letý cyklus – dále existují periody 80, 300, 1 400 a 1800 let (Kadrnožka, Jaroslav, Globální oteplování Země: příčiny, průběh, důsledky, řešení. s. 27).
  7. Valmíček, Boris, Klimatické změny: Milankovičovy cykly, vývoj člověka a rozvoj civilizace v současné době meziledové, s. 13–14.
  8. Dostupné na: https://cs.wikipedia.org/wiki/Milankovi%C4%8Dovy_cykly.
  9. Kleczek, Josip, Život se Sluncem a ve vesmíru: nová věda – bioastronomie; Kadrnožka, Jaroslav, Globální oteplování Země: příčiny, průběh, důsledky, řešení; Valníček, Boris, Klimatické změny: Milankovičovy cykly, vývoj člověka a rozvoj civilizace v současné době meziledové; Svoboda, Jiří, Utajené dějiny podnebí: řídilo počasí dějiny lidstva?
  10. Někdy se uvádí též datum 11 500 BP. S ohledem na přesnost radiokarbonové metody datování (též označované jako uhlíková nebo radiouhlíková metoda) jde o zanedbatelný rozdíl.
  11. V tomto příspěvku budeme používat výhradně zkratku „BP“ (Before Present /protože se význam „současnosti“ mění, je tato stanovena dohodou jako 1. leden 1950; s ohledem na pojednávanou problematiku však uvedená „přesnost“ není rozhodující/) – nikoliv běžné označení „př. n. l.“ či „př. Kr.“.
  12. Mithen, Steven, Konec doby ledové: dějiny lidstva od r. 20000 do r. 5000 př. Kr., s. 44.
  13. Před Allerödskou oscilací existovalo velmi krátké, ale též velmi studené období tzv. staršího dryasu, které trvalo asi jen 200–400 let.
  14. Behringer, Wolfgang, Kulturní dějiny klimatu: od doby ledové po globální oteplování, s. 63.
  15. Natúfienu předcházel tzv. kebaran (https://cs.wikipedia.org/wiki/Nat%C3%BAfien).
  16. Tato kultura byla nazvána podle Vádí-en-Natuf v Palestině.
  17. Mithen, Steven, Konec doby ledové: dějiny lidstva od r. 20000 do r. 5000 př. Kr., s. 65.
  18. Behringer, Wolfgang, Kulturní dějiny klimatu: od doby ledové po globální oteplování, s. 59.
  19. U jedinců vystavených hladu či jinému stresu se častěji vyskytují v zubní sklovině tenké linie označované jako hypoplazie (jde o nekompletní nebo opožděný buněčný vývoj). Anna Belfer-Cohen nalezla u natufiánců těchto příznaků poměrně málo (Mithen, Steven, Konec doby ledové: dějiny lidstva od r. 20000 do r. 5000 př. Kr., s. 61).
  20. Mithen, Steven, Konec doby ledové: dějiny lidstva od r. 20000 do r. 5000 př. Kr., s. 65.
  21. Mithen, Steven, Konec doby ledové: dějiny lidstva od r. 20000 do r. 5000 př. Kr., s. 64, uvádí 10 800–9 600 př. Kr., tj. 12 800–11 600 BP. Jde o zanedbatelný rozdíl proti údajům internetové stránky: https://en.wikipedia.org/wiki/Younger_Dryas. S ohledem na přesnost radiokarbonové metody datování jde v podstatě o shodná rozmezí.
  22. Na břehu jezera se nalézá významné opatství Maria Laach. Jde o středověký benediktinský klášter v Porýní-Falcku, nacházející se asi 40 km jižně od Bonnu. Byl založen roku 1083 a po zrušení 1802 obnoven roku 1893 jako součást beuronské kongregace benediktinského řádu. Mohutný klášterní kostel Panny Marie a svatého Mikuláše patří mezi vrcholné románské stavby v Německu.
  23. Mithen, Steven, Konec doby ledové: dějiny lidstva od r. 20000 do r. 5000 př. Kr., s. 66.
  24. Tak je tomu i v současnosti u oblastí postižených dlouhodobým hladem. Tělesná výška u kosterních nálezů pozdního natufiánského období (např. z Nachal Oren) je mnohem nižší než u nálezů raně natufiánských (např. Ajn Malláha). Podrobně viz: Mithen, Steven, Konec doby ledové: dějiny lidstva od r. 20 000 do r. 5000 př. Kr., s. 66.
  25. Mithen, Steven, Konec doby ledové: dějiny lidstva od r. 20000 do r. 5000 př. Kr., s. 66.
  26. Atlantik existoval přibližně v období 8 000–5 000 BP. Jde o geologické (a též klimatické) období středního holocénu charakteristické zejména nástupem vlhkého oceánského klimatu a také dalším oteplováním (ve srovnání s předchozím boreálem). Průměrné teploty ve střední Evropě byly asi o tři stupně vyšší při podstatně vyšších srážkových úhrnech ve srovnání se současným klimatem. Proto je Atlantik označován jako holocénní klimatické optimum (https://cs.wikipedia.org/wiki/Atlantik).
  27. Neobjevují se již nálezy čelenek z mušliček, náhrdelníků, náramků a závěsů ze zvířecích kostí a ulit mořských měkkýšů – tak jak tomu bylo u asi čtvrtiny zemřelých v raně natufiánské éře. Též se již neobjevují skupinové pohřby – naopak lze zaznamenat „návrat“ k pohřbívání jednotlivců. Příslušnost k dané rodině už byla méně významná – zřejmě byli jedinci spíše oceňováni pouze podle svých vlastních schopností a zásluh (Mithen, Steven, Konec doby ledové: dějiny lidstva od r. 20000 do r. 5000 př. Kr., s. 68–69).
  28. Kodros (Κόδρος) byl podle řecké mytologie synem a nástupcem Melantha. Ten byl králem v messénském Pylu – po vpádu Dórů na Peloponés odešel do Athén, které zachránil od Boióťanů – poté byl zvolen athénským králem. Dórové se za vlády jeho syna Kodra dostali až k Attice – hrozilo, že Athény budou zničeny. Kodros požádal o radu delfskou věštírnu. Když se od Pýthie dozvěděl, že Athéňané odrazí útok Dórů jen tehdy, pokud zemře, rozhodl se dobrovolně obětovat svůj život. Jako dřevorubec odešel do lesa, kde vyprovokoval hádku s dórskou hlídkou a nechal se zabít. Athény následně odolaly dórskému útoku a Atika zůstala územím, kterou si Dórové nepodmanili.
  29. Dropidés byl i podle jiných genealogií Solónovým bratrem. Jeho synem byl Kritiás („starší“) a „pravnukem“ Kritiás („mladší“), který vystupuje v popisovaném dialogu Timaios (Platón, Timaios, Kritias, překlad František Novotný, s. 117).
  30. V dialogu Prótagorás je uvedeno: „… ἐγὼ πείθομαι, καὶ Κριτίας ὁ Καλλαίσχρου“ (… a já s tím souhlasím /jsem o tom přesvědčen/ a též Kritiás, syn Kallaischrův“ (Platón, Prótagoras, překlad František Novotný, s. 21).
  31. Hlavní osoba stejnojmenného dialogu – Timaios z italských Loker byl filosofem a přívržencem pythagorejské školy. Pod jeho jménem se zachoval také spis „O přirozenosti světa a duše“.
  32. Platón, Timaios; Kritias, poznámky František Novotný, s. 117.
  33. Jde o nejdelší pasáž v dialogu, která se snaží osvětlit záležitosti stvoření světa z vůle démiurga a zapříčinění vzniku světa obývaného člověkem.
  34. Graeser, Andreas, Řecká filosofie klasického období = Geschichte der Philosophie. 2, Sophistik und Sokratik, Plato bis Aristoteles, s. 199.
  35. Autor tohoto příspěvku musel opravit již nevyhovující překlad Františka Novotného.
  36. Panczová, Helena, Grécko-slovenský slovník: od Homéra po kresťanských autorov, s. 936: „skrz-naskrz, vonkoncom, úplne, celkom, pravdaže“.
  37. Prach, Václav, Řecko-český slovník, s. 343: „praděd“.
  38. Šlo o athénské svátky na počest boha Dionýsa. Slavily se na podzim – třetí den slavností se nazýval Kúreótis. Chlapci byli při něm zapisováni do seznamu své frátrie (Platón, Timaios, Kritias, poznámky František Novotný, s. 117).
  39. Panczová, Helena, Grécko-slovenský slovník: od Homéra po kresťanských autorov, s. 734: „temeno, vrch hlavy, vrchol, kraj, koniec“.
  40. Sau (řecky Σάϊς – Sais) bylo významné město ve starověkém Egyptě v západní nilské Deltě na jednom z říčních ramen, středisko dolnoegyptského pátého nomu (kraje). Od počátku historické doby bylo důležitým náboženským centrem kultu bohyně Neit, později také Usira, Esety a Hora. Největšího významu dosáhlo za vlády 26. dynastie (pocházel odtud především faraón Psammetik), kdy se stalo královským sídelním městem. Někteří antičtí autoři popisují slavné památky – např. Neitin chrám, obelisky, posvátné jezero a hrobky králů. Ještě v 19. století byly patrné rozvaliny mohutného komplexu o rozměru téměř 700 × 700 m, který obklopovala bezmála tři desítky metrů silná cihlová zeď. Nyní se jedná o velmi poškozenou a prozatím jen málo prozkoumanou archeologickou lokalitu, na níž se nezachovaly prakticky žádné viditelné pozůstatky staveb – nachází se dnes na místě dnes zvaném Sá el-Hagar (Verner, Miroslav, Bareš, Ladislav a Vachala, Břetislav, Ilustrovaná encyklopedie starého Egypta, s. 387).
  41. Neit byla původně bohyní války a zejména od Nové říše vystupovala především jako ochránkyně zemřelých. Bývala někdy označována jako „Velká matka“, což souviselo s její rolí stvořitelky světa; byla zřejmě jedním z nejdůležitějších božstev už v preddynastické éře – též nepřetržitě uctívána ještě v ptolemaiovské a římské době. Od Nové říše je považována za androgynní bytost (byly jí občas přisuzovány vlastnosti univerzálního prabožstva spojujícího v sobě mužské a ženské rysy), někdy se ztotožňovala i s praoceánem Nu či jeho personifikací bohem Nunem, nebo se stvořitelskou bohyní Mehetweret (první doklad byl nalezen v textech na sarkofágu krále Merenptaha z 19. dynastie – samotná idea je zřejmě mnohem starší). Z Neitiných slin měl povstat i nepřítel slunečního boha, had Apop. V souvislosti se stvořením světa existoval přívlastek „Velká kráva“ a „Velká záplava“. Z chrámu v Esně pochází nápis, v němž je Neit zmiňována jako hornoegyptská bohyně, která se vynořila z „pravodstva“, stvořila celý svět, včetně slunečního boha Rea, a pak cestovala do Dolního Egypta, kde založila své město Sais. Byla též označována za matku krokodýlího boha Sobka. Neit byla znázorňována v lidské podobě s dolnoegyptskou korunou a dvěma zkříženými šípy (případně i s lukem). S touto bohyní byl rovněž spojován boj, lov, zbraně a válečnictví. Delta byla významným střediskem Neitina kultu, a tato bohyně byla považována za patronku a ochránkyni celého Dolního Egypta. Symbolem Dolního Egypta byla také včela – Neitin chrám ve městě Sais byl tak někdy nazýván „Dům včely“. V době Staré říše měla Neit svatyni Mennoferu – je též zmiňována jako „vládkyně Mendu“. Během Střední a Nové říše její význam poněkud poklesl – její význam se zvětšil v ramessovské době, kdy bylo hlavní město Egypta přeneseno do delty. V ptolemaiovské době byla významným místem jejího kultu též Esna (Verner, Miroslav, Bareš, Ladislav a Vachala, Břetislav, Ilustrovaná encyklopedie starého Egypta, s. 315–316; https://wikisofia.cz/wiki/Neit#cite_note-:2-4). Bohyně Athéna na rozdíl od Neit byla především bohyní války (pouze však moudře a rozvážně vedené) – končící vítězstvím. O její radu prosili moudří vladaři. Řekové ji ctili jako „Athénu ve zbroji“ (Athéna Enoplos) nebo jako „Athénu vyzývající k boji“ (Athéna Promachos). Také bývala nazývána Athénou Vítěznou (Athéna Níké). Byla ochránkyní především Athéňanů (v chrámech byly její sochy – pokud bylo palladium v chrámu, město bylo „nedobytné“).
  42. Prach, Václav, Řecko-český slovník, s. 554: „zkáza, zničení, zánik, záhuba, zpustošení, ztráta, mravní zkáza“.
  43. Asi 9 600 let př. n. l. či 11 600 BP. K velké změně klimatu (podle současných poznatků /provázené radikálním zvýšením teploty na severní polokouli a masivním táním ledovců/) došlo asi 11 700 BP. S ohledem na přesnost radiokarbonové metody datování jde v podstatě o stejné údaje.
  44. K „Asii“ byl v té době přiřazován i Egypt.
  45. Otázka datace tohoto dialogu se do určité míry stala částečně i předmětem sporů. Někteří interpreti se vyjádřili tak, že Timaios v podstatě vyjadřuje nauku o idejích „středních dialogů“ – a že předchází tzv. „kritickým dialogům“. Toto pojetí však není schopno vysvětlit, proč se tolik motivů tzv. klasické nauky o idejích vrací i v „kritických dialozích“ (Graeser, Andreas, Řecká filosofie klasického období = Geschichte der Philosophie. 2, Sophistik und Sokratik, Plato bis Aristoteles, s. 199).
  46. Sparťané, Athéňané, Élejští a Mantinejští byli vedeni spartským králem Agésiláem II. Thébské vojsko zahrnovalo také vojáky boiótského spolku i některých Arkaďanů. Oba velitelé byli vysoce strategicky schopní – vítězství v bitvě však dosáhl Epameinóndás. Využil přitom taktiku, kterou již dříve uplatnil u Leukter – opětovně rozestavil boiótské vojsko na levém křídle své armády do neobvykle hlubokého zástupu hoplitů (tzv. kosý šik). Epameinóndás, který vedl osobně toto křídlo, porazil a zahnal nejlepší spartské oddíly na jejich pravém křídle – avšak během boje v přední linii utrpěl smrtelné zranění. Thébští velitelé Iolaidas a Daifantos, které určil svými případnými nástupci, byli rovněž zabiti. Když se umírající Epameinóndás doslechl o jejich smrti, nařídil Thébanům (i přes zcela nezpochybnitelné vítězství) uzavřít se Spartou mír. Po jeho smrti však thébská hegemonie zcela rychle upadla. Konečným výsledkem boje tak bylo rozhodující oslabení jak Thébanů, tak i Sparťanů. Politickou situaci následně využila Makedonie (Filip II.).
  47. Adkins, Lesley a Adkins, Roy, Starověké Řecko: encyklopedická příručka, s. 2.
  48. Ostatně i toto sám Platón přiznává v dialogu Kritiás (překlad Františka Novotného): „Nežli začneme svůj výklad, jest třeba ještě něco málo objasniti, abyste se snad nedivili, slyšíce helénská jména barbarských mužů; zvíte totiž příčinu toho. Solón, zamýšleje užíti té pověsti pro svou báseň, vyptával se po významu těch jmen a nalezl, že oni první Egypťané, kteří je zapsali, převedli je do své řeči; tu zase sám znova probíraje smysl každého jména převáděl je do našeho jazyka, a tak si je zapisoval. Tyto zápisy byly u mého děda, a ještě nyní jsou u mne; hned jako chlapec jsem je důkladně prozkoumal. Budete-li tedy slyšeti taková jména jako jsou u nás, nebudiž vám to nic divného; vždyť jste slyšeli příčinu té věci. Takový tedy asi byl tehdy začátek toho dlouhého výkladu.
  49. Panczová, Helena, Grécko-slovenský slovník: od Homéra po kresťanských autorov, s. 248: „Atlantovna, Atlantova dcéra, atlantická, Atlantský (θάλασσα – oceán), Atlantida (νῆσος – ostrov)“ http://www.perseus.tufts.edu/hopper/ uvádí: „Ἀτλαντίς θάλασσα ἡ Ἀ. καλουμένη, the Atlantic ocean, Hdt.“. Též: „Ἀτλαντικός, ή, όν, A. of Atlas, τέρμονες Ἀ. the pillars of Hercules, τὸ Ἀ. πέλαγος, ἡ Ἀ. θάλασσα – also Ἀτλάντειος, α, ον, – fem. Ἀτλαντίς, ίδος; title of work by Hellanicus (also Ἀτλαντιάς); θάλασσα ἡ Ἀ. καλουμένη; ἡ Ἀ. νῆσος, a fabulous island in the far West“. Jde jednoznačně o adjektivum – viz. Gemoll, Wilhelm, Vretska, Karl, Aigner, Therese, ed., Griechisch-deutsches Schul- und Handwörterbuch, s. 144.
  50. Třetí osoba singuláru aoristu indikativu aktiva slovesa „δύω“ (nořit se, ponořit se, zahalit se, propadnout se).
  51. Epos o Gilgamešovi, překlad Jiří Prosecký a Marek Rychtařík, s. 198–199.
  52. Téměř přesně na jih – asi 1 800 km od Seychel – se nachází ostrov Réunion, který spolu s Mauriciem a Rodriguesem tvoří souostroví Maskarény, ležící východně od ostrova Madagaskar. Nejvyšší horou je Piton des Neiges měřící 3 069 metrů. Na ostrově se však především nachází 2 631 metrů vysoká činná štítová sopka, která nese jméno Piton de la Fournaise a je nejaktivnější sopkou na Zemi. Šlo evidentně o v Indickém oceáně zcela běžně se vyskytující tsunami.
  53. Stačí si pouze představit tvar „ostrova“ na obr. 7. Pokud by byla hladina asi o 25 metrů nižší než současná a Utanapištim by se nacházel na nevysokém pohoří současného ostrova Mahé (Seychelských ostrovů) – pak by se kolem něj až k obzoru rozkládala planina (o rozloze přibližně současných Čech), která by nebyla ani pevninou, ani mořem. Navíc by byla možná pokryta sopečným prachem po výbuchu sopky Piton de la Fournaise (či jiné /i podmořské/ sopky v této značně vulkanické oblasti Indického oceánu).
  54. Viz výše poznámku č. 48.
  55. Gemoll, Wilhelm, Vretska, Karl, Aigner, Therese, ed., Griechisch-deutsches Schul- und Handwörterbuch, s. 590: „(Etym. unklar) – Hülsenfrucht, bes. Bohne“.
  56. V tomto příspěvku není dostatek prostoru pro „odhalení“ historického „jádra“ snad nejznámějšího mýtu lidstva „o prvotním hříchu“. Pro zajímavost lze uvést, že u této palmy existují samčí a samičí rostliny. Většinou stojí vedle sebe a rozeznáme je opravdu snadno – plody samičích rostlin připomínají svým „nemravným“ tvarem ženskou pánev (či spíše přirození). Samčí plody se zase nápadně podobají mužskému přirození (jedná se o dvoudomé rostliny). Vzhledem k tomu, že svým tvarem připomínají ženský klín nebo ženské pozadí, pojí se s nimi mnohé legendy a rituály. Uvedené „ořechy lásky“ účinkují též jako silné afrodiziakum a jsou symbolem plodnosti a lásky. Palmy se dožívají věku až tří set let.
  57. https://cs.wikipedia.org/wiki/Madagaskar#cite_note-3; https://www.archaeology.org/news/7025-181010-madagascar-human-arrival; https://cosmosmagazine.com/palaeontology/madagascar-claims-for-early-settlement-debunked. S ohledem na proud střelkového mysu (Agulhaský proud) se sem nemohli dostat z Afriky. Patří k nejrychlejším oceánským proudům vůbec a množství přepravované vody dosahuje šedesáti až sedmdesáti sverdrupů (jednotka na měření přesunu objemu mořské vody) – asi poloviny mohutného Golfského proudu. Takže se museli na Madagaskar dostat přes Seychely („Atlantidu“)!