Pro mnohé to je nejkrásnější přehrada u nás, s unikátními romantickými prvky na koruně. Je vedena v seznamu národních kulturních památek ČR pod poněkud zvláštním označením Vodní elektrárna – přehrada Les Království v Bílé Třemešné, i když to zřejmě není zásluhou samotné vodní elektrárny.

V průběhu let se měnilo oficiální označení vodního díla; ještě v roce 1975 je uváděno pod názvem VD Bílá Třemešná, jindy se psalo VD Nad Dvorem Králové a někteří patrioti by se rádi vrátili k původnímu (snad) označení Tešnov.

Pro vodohospodáře je cenné, že myšlenka vybudovat toto vodní dílo se zrodila již na počátku 20. století, kdy se u nás prosazovaly názory na potřebu hospodařit s vodou a po varovných zkušenostech s velkými povodněmi též chránit se před extrémními povodňovými škodami.

Povodně v letech 1890 a 1897 vyvolaly požadavky na úpravu odtokových poměrů v nejvíce postižených povodích. To zřejmě přispělo k přijetí mnohem šířeji pojatého říšského zákona (v roce 1903), z něhož bez odkladů vzešla i operativní reakce zemského úřadu – záměr na úpravy na Labi pod Špindlerovým Mlýnem až po Jaroměř, v nichž byla zahrnuta též výstavba přehrad Labská a Les Království (podle dnešního označení)

V přehradním místě u Bílé Třemešné se začalo s výstavbou v roce 1910 a až do vypuknutí války (1914) práce probíhaly plynule. Pak došlo k zásadním omezením, takže se výstavba přehrady a nádrže protáhla až do roku 1919 (na rozdíl od Labské přehrady dokončené v roce 1916 – snad proto, že nesla v názvu jméno císaře pána). V letech 1920–1923 byla vybudována vodní elektrárna o výkonu 2,21 MW, snahy o vyšší instalovaný výkon a špičkový provoz vyzněly naprázdno – pro obtíže spojené s realizací vyrovnávací nádrže.

Z dnešního pohledu jde i tak o pozoruhodné lhůty výstavby, svými parametry vodního dílo dosáhlo některé rekordy, např. šlo o dosud největší objem nádrže u nás (9,159 mil. m3); dnes se s ohledem na množství zachycených materiálů v nádrži uvádí jen 7,26 mil m3. Vodní nádrž byla víceúčelová, i když dominantní byla ochrana před povodněmi; nebylo zanedbáno ani nadlepšování minimálních průtoků, zvažovala se rovněž dodávka vody pro závlahy níže pod vodním dílem.

Dokončení výstavby VD Les Království spadalo do prvních vodohospodářských akcí nového státu, který z dob Rakouska-Uherska „zdědil“ některá vodní díla, zároveň však i mnohé problémy. Mimo jiné bylo nutno odborně reagovat na válečnou katastrofu přehrady na Bílé Desné, a pokud jde o Les Království, již při prvním napouštění nádrže se ukázaly mimořádně velké průsaky podložím přehrady. Východiska se hledala v použití tehdy málo rozvinuté technologie injektáže, jako účinné se však ukázalo až vybudování levobřežní těsnicí zdi zasahující směrem do nádrže až 182 m, na niž později navázal další těsnicí prvek, zasahující do hloubky levého svahu. Potřeba dotěsňovat podloží se ostatně ukázala vícekrát v průběhu let provozu, naposledy v letech l996–1997.

Přes tyto významné provozní problémy vodní dílo dobře plnilo požadované funkce, hlavně snižování povodňových průtoků v Labi, a to včetně extrémních povodní v roce 1997 a dalších. Přitom správce vodního díla opakovaně prováděl zásahy zejména v zájmu vyšší kapacity a operativnosti spodních výpustí, s cílem co nejvíce využít retenčního potenciálu díla. Provoz vodního díla zřejmě vyžadoval kvalifikovanou a zejména soustavnou péči o funkční spolehlivost a technický stav celého vodohospodářského komplexu. Rovněž vodní elektrárna prodělala opakované rekonstrukce.

Závažné problémy jsou dlouhodobě spojeny s vodní nádrží, zaujímající kaňonovité údolí Labe. Jejich hlavní příčinou byly odpadní vody z provozů výroby papíru a celulózy v Krkonoších. Toto odvětví se tu rozvíjelo od poloviny 19. století, nejvýznamnější nárůst výroby však nastal po roce 1950. Odpadní vody hlavně z papíren v Hostinném se v důsledku nezvládnuté technologie čištění staly velkou zátěží pro mnohakilometrový úsek Labe, mj. znečištěním vodního toku s výrazným zápachem. Trvající stav se postupně stal závažným politickým problémem, který se nakonec (po roce 1975) řešil změnou výrobního programu papíren, v rámci něhož bylo možno problém odpadních vod zvládnout. To vše se událo až za situace, kdy v nádrži bylo usazeno velké množství plavenin (odhadem přes 1,5 milionu m3), o nichž se uvažovalo jako o průmyslovém odpadu. Zásadním přínosem však bylo vytvoření podmínek pro postupnou obnovu dobrého stavu prostředí nádrže. Zejména se postupně omezoval charakteristický zápach a dospělo se k záměru vytěžit usazené materiály. Ukázalo se, že převážně jde materiály transportované vodou z lesních popř. zemědělských ploch z povodí přesahujícího rozlohou 500 km2, ovšem kontaminované papírenskými odpady.

Hlavní problém spočívá v tom, jak a kam uložit takové množství materiálu, což nepochybně vyvolá extrémní náklady. Zřejmě se taková akce vymyká z možností správce vodního díla, Povodí Labe, státní podnik. Na problém je nepochybně třeba nahlížet jako na řešení staré ekologické zátěže.

Významným technickým problémem je odvodnění usazeného materiálu a ochrana Labe pod nádrží před znečištěním v průběhu těžebních prací.

Tyto závažné skutečnosti zřejmě oddálily globální řešení sanace nádrže, v současné době se podařilo zajistit systematické odstraňování spláví transportovaného do nádrže, které je zachycováno pomocí clony na hladině, osazené v místě s dobrým přístupem ze silnice.

Na závěr je možno shrnout, že za sto let svého života VD Les Království spolehlivě plnilo své funkce a díky soustavné péči o jeho technický stav a bezpečnost naznačuje dobrou kondici do dalších desetiletí.

V období předválečné Československé republiky vodohospodářská výstavba v oblasti horního Labe se zaměřila hlavně na výstavbu významných jezů s vodními elektrárnami, což bylo spojeno s úpravami úseků vodních toků. Ty ostatně probíhaly jako soustavné zásahy na dalších tocích. Výstavba vodních nádrží se realizovala na přítocích, např. VD Seč na Chrudimce a VD Pastviny na Divoké Orlici. Po roce 1950, již v prvním období poválečné obnovy, přibyla soustava Křižanovice – Práčov na Chrudimce.

V éře tzv. socialistické výstavby z vodohospodářského hlediska nebyl ve východních Čechách rozvoj zvlášť pozoruhodný. Výjimkou byla nádrž na Rozkošském potoce s převodem vody z Úpy (1972), která byla motivována potřebou nadlepšovat průtoky na dlouhém úseku Labe. Další doporučované projekty vodních děl, včetně klíčové nádrže v oblasti horního Labe, byly opakovaně odkládány – rozhodující „činitelé“ zřejmě měli jiné priority. Pro řešení napjaté situace v zásobování pitnou vodou bylo nutno dodatečně „použít“ již dříve postavených VD Křižanovice, popř. Seč.

Po roce 1989 a po vzniku České republiky před dvaceti pěti lety a také po nástupu období extrémních povodní (od roku 1997) nebyl v oblasti realizován žádný projekt v zájmu posílení možností hospodaření s vodou. S podporou státu se uskutečnila výstavba suchých nádrží a množství dalších protipovodňových opatření, další akce se připravují (např. suchá nádrž Mělčany). Velmi populární se stala výstavba popř. obnova malých vodních elektráren s využitím dříve vybudovaných jezů.

V rámci vládních opatření vyvolaných extrémním suchým obdobím na našem území byla oživena myšlenka vybudovat několik vodních nádrží, ve východních Čechách významné víceúčelové vodní dílo Pěčín na Zdobnici. S ohledem na reálné lhůty realizace takových veřejných staveb jde o záměr, který může veřejnosti pomoci tak za dalších pětadvacet let. Proto nemůže pomoci v kritické situaci letošního podzimu, kdy při dalším pokračování období bez srážek mohou extrémně nízké průtoky v Labi narušit i provoz elektrárny Opatovice – včetně dodávky tepla pro Hradec Králové, Pardubice a další obce. Navíc v přípravě VD Pěčín se zatím nepokračuje.