Za více jak 20 let se v ČR nepostavilo žádné významné vodní dílo, a naopak došlo ke značné redukci lokalit, které jsou hájeny pro výstavbu přehrad. Jak vnímáte tuto situaci z pohledu své životní zkušenosti?

Na konci 20. století se vodohospodáři mj. zaměřili na výzkum řízení vodohospodářských procesů v podmínkách neurčitosti. Snad proto mě někdy později zaujala stať ze zcela jiné oblasti, nazvaná Dějiny ve věku nejistot. Jejím autorem byl náš významný historik Dušan Třeštík. Ten po roce 1989 publikoval originální stati a eseje, zahrnující aktuální problémy z různých oblastí života společnosti, např. byrokratizaci vědy a dalších oblastí, vliv médií atd. (v originální útlé brožuře s názvem Mysliti dějiny, 1998 i jinde). Jako historik měl ve svých úvahách zakotvenu existenci trvalého zápasu o vliv a moc jako motivaci společenského vývoje, o čemž technici zpravidla příliš nepřemýšlejí.

Současná doba se vyznačuje tím, že ochrana přírody a ekologie jsou vedle vznešeného poslání též významnými prostředky v onom historickém zápase o moc. Vodní nádrže a přehrady se celosvětově staly jedním z bojišť, kde se to odehrává již půl století. Věcné argumenty tu pak ztrácejí účinnost. Po roce 1994 světová banka iniciovala vznik pracovní skupiny, v níž početně vyváženě byli zastoupeni představitelé ekologie a špičky z oblasti výstavby vodních děl. Byla vydána jakási závěrečná zpráva, k níž se členové skupiny nehlásili, prokazující, že žádné sblížení východisek neexistuje. Zpráva byla kritizována z nejrůznějších stran. I tento výsledek prokázal, že není racionální hledat nějaká obecná východiska. Proto se nadále budou publikovat prohlášení o škodlivosti velkých vodních nádrží. Nemůže nás zarážet sdělení z Bruselu, že zelená infrastruktura zabrání povodním i suchu, když výpovědi od Kosmovy kroniky po současnost i naše čerstvé poznatky prokazují, že nezabrání.

Můj postoj k této problematice nemůže být neutrální. Po dobu více než dvacet let jsem se aktivně podílel na vytváření moderní metodologie vodohospodářských řešení nádrží pro zásobování vodou a ochranu před povodněmi v týmu pod vedením Ladislava Votruby. Tu jsem rovněž měl možnost se podrobně seznámit s pozoruhodným bohatstvím dat naší říční hydrologie, zásluhou nichž je možno vcelku spolehlivě řešit např. různé scénáře dopadu změn klimatu na odtokové poměry u nás. Měl jsem bezprostřední podíl na rozvoji našeho vodního hospodářství.

Že se u nás za posledních dvacet pět let žádné významné vodní dílo s nádrží nepostavilo, je zarážející, zejména ve vztahu k opakovanému výskytu extrémních hydrologických jevů – povodní i sucha. Obdobná situace na počátku 20. století přispěla k postupnému rozmachu výstavby nádrží, kterou později výrazně podporoval nově vzniklý Československý stát a rozpracované projekty se dokončovaly v některých případech až v době druhé světové války.

Na počátku éry poválečné obnovy extrémní sucho v roce 1947 a další krátce na to 1950–1954 podnítilo mimořádné aktivity našich vodohospodářů, a to nejen v přípravě a realizaci nových projektů, ale zejména v oblasti koncepcí. Jejich dílo, nazvané Státní vodohospodářský plán (SVP), zahrnující bilanci vodního bohatství státu, celosvětově předstihlo dobu, stejně tak prosazení zásady správy významných vodních toků a vodních děl na nich v rámci ucelených povodí. Kdyby se jejich myšlenek využilo např. při vytváření Rámcové směrnice EU o vodě, mohla být pojata komplexněji. Tehdy naši vodohospodáři prožívali šťastné období – v rámci poválečného období byla vodohospodářská výstavba v celé Evropě plně rozvinuta. Významná vodní díla se budovala nejen ve Švýcarsku, Francii či Itálii, ale např. i ve Finsku, zemi známé existencí více než 180 tisíc přirozených jezer.

Závažné problémy, které bylo u nás nutno řešit v rámci celkové společenské a ekonomické transformace po roce 1989 a následujícího rozdělení Československa na dva samostatné státy, zatlačily vodohospodářskou problematiku někam dozadu, dokonce výrazné několikaleté sucho v té době prošlo prakticky bez zájmu veřejnosti. Výrazný zlom, hlavně v zájmu medií, přinesla až mimořádná povodeň v létě 1997 v povodí Odry, Moravy a horního Labe. Občané mohli sledovat probíhající katastrofické události na obrazovkách televizorů. Přesto ale v té době stačilo prohlášení typu „dosavadní koncepce ochrany před povodněmi selhaly“, aby se paralyzovaly snahy odborníků o aktualizaci některých vodohospodářských projektů v postižených oblastech.

V následujících letech se s podporou státu uskutečnila významná výstavba staveb povodňové prevence, bohužel na zpracování náročných projektů, v nichž by nádrže měly přinést zásadní efekt, nebylo dost času. Vybudovaly se některé „suché“ nádrže s lokálním protipovodňovým účinkem. Při jejich přípravě uplatňují orgány ochrany přírody požadavek, aby v zájmu biologické kontinuity vodního toku došlo k zadržení vody jen za povodňových epizod. Tu dochází k rozporu se zákonem o vodách a zejména potřebou systematicky ověřovat technický stav a bezpečnost těchto vzdouvacích objektů, což bez programově připraveného občasného naplnění a řízeného vyprázdnění nádrže není dobře možné. Výsledkem pak je zvýšené riziko, že dílo, které má zachycovat povodně, může být v průběhu povodně porušeno. Takové absurdní stavy, vyplývající ze střetu zájmů – ochrany před povodněmi a ochrany přírody – by měl stát urychleně řešit.

Stále častěji se opakující a bohužel i prodlužující suché periody prokazují potřebnost existence multifunkčních vodních děl (nádrží) před výstavbou jednoúčelových suchých nádrží. Odborníkům se ale nedaří laické veřejnosti tuto potřebnost vysvětlit. V čem si myslíte, že je hlavní problém?

Za stavu, kdy se prosazují tendence nestavět žádná další vodní díla na tocích, je velmi obtížné prosazovat ty, jejichž vodohospodářské účinky jsou sdruženy do jedné soustavy – s významnou zásobní i ochrannou funkcí vodní nádrže. V soudobém přístupu musí být současně zahrnuta problematika celého dotčeného povodí s množstvím dílčích opatření. Příprava těchto víceúčelových děl je náročná, stejně tak zajištění množství podkladů, v průběhu procesu schvalování je nutno očekávat vážné komplikace.

Z nádrží, které byly zahrnuty do vládního usnesení k „suchu“, je jako víceúčelovou možno označit tu v povodí Vláry. Původně zahrnutý Pěčín pod Orlickými horami, byl záhy zastaven, což se ostatně vícekrát odehrálo již před rokem 1989.

S ohledem na budoucnost a dopady změny klimatu, přinášející další hydrologické extrémy, považuji za významné, aby bez ohledu na současný stav se intenzivně pracovalo na projektových studiích, včetně podmínek proveditelnosti, potenciálně nejefektivnějších vodních děl. Z pohledu EU to může být chápáno negativně, je však zřejmé, že žádná její směrnice nemůže postihnout značně rozdílné konkrétní hydrologické poměry např. u nás, na Maltě, v Nizozemí či Finsku. I proto např. ve Španělsku v zásadě nejsou proti redukci výstavby dalších nádrží, ovšem poté, až rychle zrealizují více než sto připravených projektů. Tu zřejmě nějaký byrokratický předpis nemůže paralyzovat vodohospodářské potřeby suverénního státu.

Prof. Ing. Vojtěch Broža, DrSc., (vpravo) při diskusi s Ing. Miroslavem Loutockým (vlevo) (zdroj: www.ckait.cz)

Pokud jde o výrazné omezení počtu chráněných lokalit v zájmu výstavby nádrží někdy v budoucnu, nemá to smysl ani z hlediska ochrany přírody. Tu bych očekával shodu na podstatně větším počtu lokalit. Důvody, proč se tak nestalo, zřejmě nejsou věcného charakteru. Pokud se v budoucnu ukáže hrozba kritického nedostatku vody, všechny současné „dohody“ budou odloženy a budou se přijímat i nestandardní postupy pro nápravu stavu. Časové hledisko pak bude všem na obtíž – dostatek času prostě nebude.

V průběhu svého profesního života jste měl možnost z projekčního hlediska ovlivnit významná vodní díla jako Hracholusky nebo např. Vrchlice, které z nich bylo pro Vás nejzajímavější a na které nejraději vzpomínáte?

Již za studií na fakultě jsem měl příležitost pracovat v Hydroprojektu na technickém projektu vodního díla Orlík. Velmi mě to zaujalo a představoval jsem si, že po promoci budu působit jako projektant. Vše se však vyvinulo jinak a zůstal jsem na vysoké škole. Tehdy byla přijata směrnice o spolupráci s praxí. Jednou z prvních zakázek byla problematika sdruženého objektu VD Hracholusky. Pak následovalo moje dlouhodobé zapojení do problematiky realizace VD Vrchlice – od přípravy až po uvedení do provozu. Velmi si cením své účasti na rekonstrukci přehrady Mšeno v Jizerských horách, kde jsme spolu s J. Bláhou z Povodí Labe prosadili vyražení štoly v oblasti založení objektu v zájmu kontroly průsaků a vztlaků. Takový postup se opakoval na více našich starých přehradách. Z dalších vodních děl to byl např. Vír, Nechranice, Morávka, Mostiště atd. Po léta jsem aktivně spolupracoval s odborníky TBD na problematice bezpečnosti přehrad.

Úzkou spolupráci s praxí a podíl na řešení konkrétních závažných problémů považuji za zásadní pro odborný růst vysokoškolských pracovníků. Když se dnes preferuje jakýsi byrokratický systém jejich hodnocení a spolupráce s praxí se podceňuje, odporuje to tradici ČVUT. Jsem rád, že moji mladší pracovníci na katedře jsou ve spolupráci s praxí nadále aktivní, i když to dnes nic nepřináší pro jejich kariéru. Pro hodnotu jejich odbornosti nesporně ano.

Patříte ke generaci významných českých hydrotechniků, na které se generace dnešních čtyřicátníků dívá jako na legendy. Koho jste naopak vnímal jako legendu Vy a kdo Vás nejvíce ovlivnil?

Když jsem nastoupil na katedru vodních staveb fakulty inženýrského stavitelství ČVUT jako studentská síla, byl vedoucím katedry a zároveň rektorem ČVUT Theodor Ježdík, velmi výrazná osobnost ČVUT již od předválečného období. Již od nástupu a zejména po ukončení vysokoškolských studií jsem pracoval pod vedením L. Votruby, mimořádné osobnosti, velmi zaujatého vysokoškolského pedagoga, pro něhož měl student, který se zajímal aktivně o obor, vždy přednost přede vším. Sám jsem byl bezprostředně zapojen do výzkumných aktivit s možností značné samostatnosti. L. Votruba v 60. letech 20. století rozvinul v rámci našeho členství v mezinárodní přehradní asociaci (ICOLD) myšlenku vytvořit relativně široký aktiv vodohospodářských odborníků, který by se věnoval přenášení nových poznatků ze světa do naší praxe. I do těchto aktivit jsem byl zapojen, a díky jim jsem se seznámil s mnohými špičkovými vodohospodáři, mnohdy i podstatě staršími než já. Od nich jsem měl možnost získávat mnohé – hlavně mimo akademickou půdu.

Od mládí jsem byl činný ve vysokoškolském sportu, zajímala mě klasická hudba a stále víc historie. Proto připomínám znovu Dušana Třeštíka, který byl věkově na tom zhruba stejně jako já. Vedle historických prací z 10. století mě velmi zaujaly jeho stati k aktuálním otázkám naší společnosti. Měl jsem možnost se s ním setkat i osobně, bohužel po mém soudu velmi předčasně zemřel, protože lékařský obor přes explozivní rozvoj ještě všechno nezvládá.

Bylo by nespravedlivé opomenout mladší spolupracovníky na katedře a jejich pozitivní vztah ke mně.

Na závěr bych rád připojil poznámku, že se málo zabýváme vodou jako velmi významnou součástí krajiny, v níž žijeme. Nerozčilují nás vyschlá koryta potoků v období sucha ani vyprahlé pobřežní zóny. Bez rozpaků se plavíme po hladině zasažené množstvím sinic, někdy se v takových vodách i koupeme atd.

Problematika vody v přírodním i urbanizovaném prostředí by asi měla být trvale v popředí našeho zájmu, ne jako mocenský nástroj, ale něco, co je blízké našemu srdci.