Nejstarší dějiny Peru jsou obvykle spojovány s říší Inků. Je pravda, že za vlády Inky Pachacutiho se jednalo o říši, která na jihoamerickém kontinentu neměla obdoby. Když Pachacuti v r. 1471 zemřel, táhla se jeho říše na území dlouhém 3 800 km od dnešního Chile na jihu po Ekvádor na severu a zčásti zasahovala i do území dnešní Argentiny, Brazílie a Bolívie. Často se však zapomíná, že mohutná říše Inků vyrostla na základech desítek předchozích kultur, jež si Inkové postupně podmanili. Tyto kultury měly mnohé společného. Jedním ze společných atributů byl posvátný vztah k vodě. Jednou z mnoha božstev byla např. Mamacocha (Matka vody) – incká bohyně všech vod. Představovala nejen moře a jeho příliv, ale vztahovala se též k jezerům a řekám, jejichž dětmi byly prameny. Kromě toho, že staré peruánské kultury vodu uctívaly, s nedostatkem i nadbytkem vody si dokázaly obdivuhodným způsobem poradit.

Cantalloc – studna akvaduktu

Mezi významné předincké kultury patřila kultura Nasca, známá především záhadnými velkoplošnými obrazci a geoglyfy, které ve svém díle zpopularizoval Erich von Däniken. Tato kultura se dokázala v horském prostředí geniálně vypořádat s nedostatkem vody. K zajištění dodávek vody do města a pro zavlažování okolních polí umožňujících pěstování bavlny, fazolí, brambor atd. v jinak vyprahlé oblasti vybudovali akvadukt Cantalloc (nebo též Cantayo), jenž je skutečně dílem výjimečného hydrologického inženýrství a je mnohem složitější než zmíněné obrazce. Jeho stáří se odhaduje na 1500–2000 let. Objeven byl v r. 1605 a první záznam o jeho existenci pochází od španělského kronikáře Reginalda de Lizzaragy.

Když se řekne akvadukt, obvykle se nám vybaví visutá stavba podobající se mostu, jak ji známe z dob starého Říma. Cantalloc plní sice stejnou funkci, ale naši zažitou podobu akvaduktu nesplňuje, vede totiž pod zemí. Voda je přiváděna z 12 km vzdálené hory Cerro Blanco. K překonání pouštního klimatu, který je extrémně horký a suchý, je voda vedena podzemním potrubím, které kromě toho, že vylučuje odpařování vzácné kapaliny, sbírá dále vodu, kterou filtruje ze země. Nejprve byly vykopány 20 až 50 m vzdálené studny, dokud se nenarazilo na vodní vrstvy. Těchto studní, známých jako „ojos de agua“ (vodní oči), je více než 30, jsou 4–5 m hluboké a na jejich dno se schází po spirálovém chodníku. Sloužily zároveň jako inspekční a údržbová místa. Jsou propojeny kanálem, který je dosud funkční a je dost vysoký, aby jím mohl prolézat člověk. Na podobném principu jsou vybudovány i podzemní kanály v pouštních oblastech Afriky a Asie, známé jako kanáty.

Machu Picchu – pohled na město s terasami

Neméně umu, stavitelské geniality a konstrukčního mistrovství předvedli ve svých stavbách také Inkové. Při stavbě proslulého Machu Picchu, na úpatí ovinutém posvátnou řekou Urubamba, vynaložili obrovské úsilí, aby se zbavili přebytečné vody. Bez znalosti kola, železných nástrojů i bez písemné podoby svého jazyka dokázali vybudovat na ploše několika hektarů monumentální stavby a chrámy, které by se nedochovaly do dnešních dnů, kdyby stavbám nepředcházely zemní práce sahající více než 2,5 m do hloubky. Jejich účelem bylo odvedení přebytečné vody pryč z města. Tuto oblast totiž každoročně bičují silné lijáky, které mají na svědomí časté sesuvy půdy. Každoročně tu spadne přibližně 2 m srážek. Inčtí stavitelé proto museli nejdříve horu zpevnit, což se jim podařilo pomocí pozoruhodné soustavy teras, které jsou pro Machu Picchu životně důležité. Kromě pěstování plodin bylo jejich hlavním úkolem odvádění obrovského množství dešťové vody a zpevnění svahu. Dešťová voda by holé svahy bez teras rozmočila a stavby by se po nich svezly dolů. Inkové ale tomu zabránili důmyslným odvodňovacím systémem. Archeologové našli uvnitř teras vrstvu úrodné ornice, pod kterou byla vrstva písku a pod ní štěrk a vrstva větších kamenů. Dá se říci, že jsou to jakési filtrační ochozy schopné pojmout obrovské množství dešťových srážek. Voda může těmito důmyslnými vrstvami bez problémů prosakovat a terasám nehrozí zaplavení a nedochází k téměř žádné půdní erozi.

Cantalloc – vyústění kanálu z akvaduktu

Celé toto dílo korunuje důmyslná síť stupňovitě řazených fontán. Inkové s vodou bojovali a přitom zde na její oslavu zároveň budovali fontány. Ve městě je 16 nádherných fontán, které kromě své okrasné funkce sloužily i jako přirozený zdroj pitné vody. Fontány jsou napájeny z přírodního pramene v nedaleké hoře. Inkové od ní vybudovali kanál s pečlivě vypočteným sklonem 3 %, aby přiváděl do fontán potřebné množství vody. V závislosti na ročním období jím přitéká něco mezi 23–114 l vody za minutu.

Se zásobováním měst vodou si Inkové vždy poradili s obdivuhodnou zručností. Příkladem může být kdysi kultovní centrum Inky Pachacutiho v Ollantaytambo s velkolepým chrámem Slunce a lázněmi. Nachází se asi 72 km severozápadně od centra incké říše – Cuzca. V době španělského dobývání Peru sloužilo jako pevnost, v níž se ukryl Inka Manco Yupanqui. První nápor Španělů se mu podařilo odrazit, když si vzal na pomoc právě vodu. Celé údolí nechal zaplavit řekou Patacancha. Pitoreskní malebné městečko je obývané dodnes a stále jím prochází původní otevřený zavlažovací kanál, který je napájen přivaděčem z okolních hor.

Schéma akvaduktu

Také pěstování plodin na místech s nedostatkem vody vyžadovalo šetrné hospodaření postavené na důmyslném zavlažovacím systému. Takovým místem je bývalé město Tipón nalézající se 22 km jihovýchodně od Cuzca. Dnes jsou tu jen zbytky původních staveb, ale i ty uchvátí svým architektonickým stylem. Kromě chrámového komplexu se tu nachází i nádrž obsahující 900 m³ vody napájená z kamenného akvaduktu na kopci a síť dosud perfektně zachovalých vodních kanálů, jimiž jsou zavlažovány široké zemědělské terasy. Archeologové nevylučují, že Tipón ve své době sloužil jako jakési experimentální centrum inckého zemědělství.

Machu Picchu – rozvod vody městem
Machu Picchu – fontána

Inkové vodu používali nejen na pití a zavlažování polí, ale také na očistu těla i ducha. Za tímto účelem vybudovali řadu lázní, jež měly i obřadní či rituální účel. Takové lázně se nalézají např. poblíž Cuzka v místě zvaném Tambo Machay. Leží u pramene, z něhož je rozvedena soustava kanálů a vodopádů, které procházejí terasovitými skalami. Na nejvyšším stupni jsou umístěny čtyři lichoběžníkové výklenky, jež patrně sloužily jako sedátka. Z otvoru ve spodní části kaskády tryská pramenitá podzemní voda vyústěná do malého vodopádu, který je vysoký právě tak, aby se pod ním mohl osprchovat stojící člověk. Dále se pramen rozděluje do dvou kanálků, kterými voda stéká až na zem. Rozvod vody do kanálků byl vytvořen tak, aby jimi protékalo identické množství vody. Proč tomu tak je, zůstává záhadou. Údajně se tu omývali pouze příslušníci nejvyšší incké šlechty, a to výhradně při rituálech.

Ollantaytambo – přivaděč vody do města
Ollantaytambo – rozvod vody městem

 

Tipón – vodní kanály (fotografie: Lucie Remešová)
Tambo Machay – rituální lázně

Nebyla to však jen voda, ke které Inkové přistupovali s náboženskou úctou. Se stejnou vážností a obřadností uctívali Slunce, Měsíc, Zemi a řadu dalších věcí, které považovali za božské. Jejich přízeň si bylo nutno získávat obětními obřady. Dětské oběti přitom nebyly výjimkou.