Jste již několik měsíců ředitelem odboru ochrany vod. Jaké jsou Vaše priority v činnosti tohoto odboru, který spoluvytváří politiku státu v oblasti vod?

Zaměřím-li se na priority spíše dlouhodobého charakteru, pak jednou z oblastí, do které bych rád směřoval své úsilí, je metodické působení směrem k vodoprávním úřadům, osobám odborně způsobilým k provádění některých činností podle vodního zákona a dalším zainteresovaným subjektům. Ministerstvo stojí na vrcholu hierarchie veřejné správy v dané oblasti, a tudíž mu přísluší metodické usměrňování podřízených úřadů. V této roli je pozice odboru ochrany vod nezastupitelná. Výkon agendy na nižších stupních hierarchie závisí nejen na odbornosti pracovníků těchto úřadů, ale také na kvalitě a intenzitě jejich podpory z úrovně ministerské. To platí tím spíše, když v dané oblasti uplatňují své kompetence jak Ministerstvo životního prostředí, tak i Ministerstvo zemědělství, a vodoprávní úřady jsou tak metodicky vedeny dvěma rezorty. Proto je velmi důležité, a to platí nejen pro oblast metodického vedení, aby mezi oběma rezorty fungovala dobrá komunikace a aby mezi sebou koordinovaly své činnosti.

Stojím také o aktivní účast a vystupování České republiky na jednáních vodních ředitelů. Zdaleka ne vždy platí, že Brusel, resp. Evropská komise je zdrojem pouze neužitečných nápadů. Naopak, jednání v Bruselu jsem vždy vnímal jako příležitost k výměně zkušeností se zástupci ostatních členských států a také jako platformu pro ovlivňování politiky a pravidel nastavovaných Evropskou komisí. Hodlám prosazovat aktivní zapojení České republiky do procesu revize Rámcové směrnice vodní politiky na evropské úrovni plánované k roku 2019. Diskuse o možných podobách změny tohoto klíčového nástroje evropského práva v oblasti vodní politiky byla již započata, např. na úrovni Visegrádské čtyřky či v rámci nizozemského předsednictví v roce 2016.

Hovoříme-li o rámcové směrnici, nelze nezmínit dlouhodobý cíl dosažení dobrého stavu vod. Domnívám se, že správnou cestou k dosažení tohoto stavu vod je zodpovědné plánování v oblasti vod a navrhování realistických a efektivních opatření. Současně by mělo docházet k průběžnému posilování povědomí uživatelů vody a veřejnosti o významu a důležitosti celého procesu plánování v oblasti vod.

V oblasti kvality vod je potřeba pokračovat ve snižování znečištění vypouštěného do vod z bodových zdrojů. To se týká vypouštění komunálních odpadních vod, kde se jedná především o znečištění nutrienty (dusík a zejména fosfor), které způsobují eutrofizaci, a vypouštění nečištěných odpadních vod, ať již z volných výustí, nebo z odlehčovacích komor jednotné kanalizace. Bavíme se zejména o úpravě právních předpisů tak, aby docházelo k plnému využívání stávajících technologií na ČOV a jejich postupné modernizaci za účelem dosahování vyšší účinnosti čištění.

V oblasti průmyslových odpadních vod jde o eliminaci vypouštění látek, které jsou zahrnuty v hodnocení chemického stavu povrchových vod, a to jak opatřeními ve výrobě, tak efektivnějším čištěním odpadních vod.

Dlouho otevřenou otázkou je nastavení správné výše poplatků za vypouštění odpadních vod do vod povrchových, aby skutečně plnily regulační funkci a ekonomicky motivovaly znečišťovatele k omezení vypouštěného znečištění i množství vypouštěných odpadních vod. Stejně tak je nutné znovu zahájit diskusi o výši poplatků za odběr podzemních vod. Stávající rozdíl mezi poplatkem za odběr povrchových a podzemních vod, kdy cennější a kvalitnější podzemní voda je dnes zpoplatněna pouhou třetinou poplatku za povrchovou vodu, považuji za dlouhodobě neudržitelný.

Pokud jsme mluvili o bodových zdrojích znečištění, je třeba si zároveň uvědomit, že značná část znečištění vod pochází z plošných zdrojů, kompetence a možnosti Ministerstva životního prostředí řešit tuto problematiku jsou nicméně v současné době značně omezené.

Dříve jste působil v oblasti posuzování vlivů na životní prostředí. Jakou vidíte úlohu EIA/SEA ve vodním hospodářství? A jak lze propojit proces EIA/SEA např. s hodnocením stavu vod podle Rámcové směrnice vodní politiky a návrhy opatření na úrovni plánů povodí? Lze využít nějakých synergií obou procesů hodnocení?

Troufám si považovat za svou výhodu, že mám osobní zkušenosti s posuzováním vlivů na životní prostředí, protože procesy SEA/EIA a vodní hospodářství jsou vzájemně provázané, přičemž styčných bodů je hned několik. Díky předchozí zkušenosti s problematikou SEA/EIA vidím značný potenciál pro zlepšení, resp. zefektivnění těchto vazeb.

Jednak je tu rovina plánování, kde je právními předpisy jasně stanovena povinnost podrobovat plány povodí, tedy aktuálně hlavní strategické dokumenty v plánování v oblasti vod, procesu strategického posuzování vlivů na životní prostředí (SEA). Myslím si, že právě tento krok skýtá velký a dosud nevyužitý potenciál. Obecně mám bohužel pocit, že k SEA je často přistupováno velmi formálně – tedy jako k nutnému byrokratickému konceptu, který je sice ze zákona nevyhnutelný, ale od kterého nelze očekávat žádné praktické a smysluplné výsledky. Důvod, proč mnozí proces SEA neberou příliš vážně, vidím zejména v tom, že v praxi se často hodnotí velmi obecné koncepce. Přínos takového posuzování je pak skutečně velmi nízký a degraduje institut SEA jako takový, což je velká škoda, protože SEA je vynikající a prakticky jediný nástroj pro vyhodnocení sekundárních, synergických a kumulativních vlivů. U plánů povodí přitom není problémem přílišná obecnost – jsou v nich obsažena konkrétní opatření a zároveň jde o soubory opatření směřované do ucelených povodí jednoho vodního toku nebo do jednoho vodního útvaru, u kterých je vyhodnocení jejich synergických a kumulativních vlivů zcela zásadní. V časovém harmonogramu pro zpracování plánů povodí (a plánů pro zvládání povodňových rizik) byl nicméně pro zpracování SEA vyhrazen jen malý časový prostor v závěru šestiletého plánovacího cyklu, namísto toho, aby SEA a plány vznikaly souběžně, a SEA tak dávala zpětnou vazbu pro tvorbu plánů.

Rád bych upozornil na to, že též Evropská komise považuje strategické plánování v rámci uceleného povodí za naprosto klíčové, a to právě s ohledem na možnost posouzení kumulativních vlivů jednotlivých projektů. Široké zapojení veřejnosti do přípravy plánů nebo možnost včasné identifikace potenciálně problematických projektů jsou dalšími z výhod, které Evropská komise na použití SEA v procesu plánování v oblasti vod spatřuje.

A pak je zde druhá rovina, a to je zohlednění požadavků Rámcové směrnice vodní politiky v povolovacích procesech konkrétních záměrů, které je v současné době zajišťováno v rámci činnosti vodoprávních úřadů v součinnosti se správci povodí. Alternativou by mohlo být propojení s procesem EIA, které by po mém soudu přineslo řadu výhod. Integrace do procesu EIA by hodnocení vlivů podle Rámcové směrnice vodní politiky dala jasný a veřejnosti otevřený procesní rámec. Rovněž by došlo ke sloučení kroků, jako je např. získávání dat a podkladů pro posuzování, navrhování v úvahu přicházejících variant či mitigačních opatření atd., které je dnes teoreticky nutné podstupovat samostatně v každém procesu, tedy mnohdy duplicitně.

Z toho, co jsem právě uvedl, je patrné, že považuji za smysluplné hledat model užšího fungování těchto dosud separátně vedených procedur. Abych byl ještě konkrétnější, mohu říct, že se netajím tím, že model možného propojení procesů EIA s hodnocením vlivů podle Rámcové směrnice vodní politiky hodlám rozpracovat do konkrétní podoby. A nejen to, bude-li na tomto řešení shoda v rámci příslušných rezortů i odborné veřejnosti, rád bych jej prosadil do praxe, což samozřejmě v prvé řadě znamená úpravu příslušných právních předpisů. Považoval bych za nerozumné nezkusit využít synergií těchto procesů, které se, jak správně upozorňujete, v mnohém prolínají.

Českou republiku v posledních letech postihlo sucho. I díky rozvinutému systému vodního hospodářství a kvalitním podkladům pro rozhodování vodoprávních úřadů zatím nedochází k situacím, že by byli významně omezováni spotřebitelé v užívání vody. S předpokládanými dopady klimatické změny však mohou suchá období přicházet čím dále tím častěji. V září byl spuštěn program Dešťovka. Jaké další aktivity plánuje Ministerstvo životního prostředí v boji proti suchu?

Českou republiku opravdu v posledních několika letech zasáhlo sucho. Jak všichni víme, zejména rok 2015 byl, co se týče množství srážek, kritický. Jako první krok v řešení této otázky jsme se snažili zmapovat dopady sucha z roku 2015 a na základě identifikovaných problémů jsme si stanovili základní priority, kterým bychom se chtěli věnovat. Provedli jsme např. dotazníkové šetření mezi zaměstnanci vodoprávních úřadů, nechali jsme si zpracovat analýzy, hydrologické a vodohospodářské bilance a zároveň jsme si vyhodnotili různé dopadové zprávy, které byly v danou chvíli k dispozici. Výstupy některých z těchto dokumentů jsme zveřejnili v analytické části Koncepce ochrany před následky sucha pro území České republiky, kterou vláda České republiky schválila v létě 2017. Výsledky z námi financovaných výzkumů jsou postupně zveřejňovány na webové stránce www.suchovkrajine.cz. Podle dostupných dat a informací můžeme říct, že aktuálně proběhlé suché roky neměly významný vliv na plnění požadavků na odběry vody, přičemž výjimku tvoří snad jen zemědělská rostlinná výroba a některé obce závislé na lokálních zdrojích pitné vody.

Za významný problém bych označil chybějící systém operativního řízení během suché epizody a podklady zahrnující kvalitní prognózu, které by umožnily kompetentní rozhodování příslušných orgánů. Pro řešení tohoto problému připravujeme webovou aplikaci pro předpověď hydrologické situace „HAMR“. Aplikace je připravována ve spolupráci s VÚV TGM, ČHMÚ, CzechGlobe a ČZU a bude sloužit jako podklad pro rozhodování během sucha na jednotlivých úrovních řízení. Jedná se o propojení modelu vláhové bilance půdy SoilClim, modelu hydrologické bilance BILAN a modelu vodohospodářské soustavy WATERES pro jednotlivá povodí za účelem modelování pravděpodobného vývoje hydrologické situace na cca 8 týdnů.

Kromě operativního řízení a přípravy jednotlivých plánů se bude nutné věnovat i implementaci opatření definovaných v již zmíněné koncepci ochrany před následky sucha. Pozitivně hodnotím prodloužení mandátu meziresortní komise VODA-SUCHO, která by měla sloužit ke koordinaci prací mezi jednotlivými ministerstvy.

V každém případě platí, že problematika sucha je pro Českou republiku téma poměrně nové a odborná ani laická veřejnost není v řešení této otázky zatím jednotná. Jde totiž o velice komplexní fenomén, který se dotýká prakticky všech sektorů. Nelze tedy očekávat, že se nám podaří vypořádat se s tímto problémem během jednoho roku.

Inspiraci je třeba hledat i mimo hranice České republiky, i proto jsme navázali spolupráci s izraelskými odborníky, kteří mají s problematikou sucha a nedostatku vody patrně největší zkušenosti na světě. Úzká spolupráce obou států, v rámci níž jsem se mohl osobně zúčastnit vodohospodářské mise do Izraele, byla v roce 2017 završena podepsáním memoranda o spolupráci mezi ministry životního prostředí České republiky a státu Izrael.

Součástí pozice ředitele odboru ochrany vod je i funkce zmocněnce vlády ČR pro spolupráci na hraničních vodách a vedoucího delegace v mezinárodních komisích pro ochranu řek Labe, Odry a Dunaje. Jak byste našim čtenářům přiblížil tuto část své agendy?

Ano máte pravdu, jako ředitel odboru ochrany vod jsem byl rovněž jmenován zmocněncem vlády ČR pro spolupráci na hraničních vodách se všemi sousedními státy. Díky dlouholeté a zavedené spolupráci v rámci bilaterálních komisí pro hraniční vody můžeme s kolegy z okolních států společně efektivně řešit otázky vyplývající z užívání hraničních vod, předcházet případným nedorozuměním nebo spolupracovat v tak důležitých oblastech, jako jsou například systémy včasného varování, povodňová ochrana či ochrana hraničních vod obecně. V rámci komisí pro hraniční vody projednáváme mimo jiné i záměry, které by mohly mít dopad na vodní režim a kvalitu či kvantitu vod na území druhého státu, tedy problematiku velmi konkrétní, zpravidla s lokálním dopadem. Oproti tomu v Mezinárodních komisích, které byly založeny na základě multilaterálních dohod na ochranu mezinárodních řek a jejich ucelených povodí, konkrétně jde o řeky Dunaj, Odra a Labe, kde působím ve funkci vedoucího české delegace, jsou projednávány otázky spíše strategického charakteru týkající se často celého mezinárodního povodí. Nespornou výhodou je, že se v rámci bilaterálních i multilaterálních komisích mohu spolehnout na široký tým zkušených odborníků složený ze zástupců mnoha institucí.

 

Autor fotografie: ICPDR/Ouriel Morgensztern

Mezinárodní jednání, ať už jednání na již zmíněných komisích, nebo mimo ně, vnímám nejen jako platformu k projednání rutinních operativních záležitostí, ale také jako příležitost k pracovní a velmi otevřené výměně zkušeností o obecných a hranice států přesahujících tématech, jako jsou např. zkušenosti s implementací unijního práva či řešení dopadů klimatické změny.

Abych svá slova o prospěšnosti mezinárodní spolupráce ČR v oblasti vodního hospodářství podpořil také některými praktickými příklady, rád bych za všechny zmínil například stabilní havarijní profil Hřensko. Tento stabilní havarijní profil na Labi na hranicích se Spolkovou republikou Německo bude sloužit v případě havarijního znečištění ropnými látkami a jinými plovoucími závadnými látkami k zabránění šíření znečištění do Spolkové republiky Německo. Záměr výstavby byl projednáván ve Stálém výboru Sasko a Česko-německé komisi pro hraniční vody i v rámci Mezinárodní komise pro ochranu Labe. Díky státnímu podniku Povodí Labe, který stavbu profilu financoval, je od loňského roku připraven, aby mohl v případě havárie posloužit k zastavení šíření znečištění k našim německým sousedům.

Dalším příkladem dobré praxe, který bych rád zmínil, je aktivita brněnské pobočky ČHMÚ, která vydává denně předpovědi průtoků nejen pro české území, ale též pro horní povodí Dyje ležící v Rakousku a pro profil Hohenau na řece Moravě pod soutokem Moravy a Dyje. Předpovědi počítané srážkoodtokovým modelem HYDROG jsou každý den předávány Úřadu dolnorakouské zemské vlády v St. Pöltenu. Hydrologická předpověď národní instituce pro území druhého státu je činností poměrně unikátní a našimi rakouskými kolegy velmi vysoce ceněná.

Ministerstvo životního prostředí je ústředním orgánem státní správy, v jehož kompetenci je ochrana před povodněmi. Tedy další otázka je nasnadě. Jaké aktivity plánuje Ministerstvo životního prostředí v oblasti ochrany před povodněmi?

Úkoly a povinnosti Ministerstva životního prostředí, ale i všech ostatních účastníků ochrany před povodněmi, jsou poměrně jasně dány stávajícími právními předpisy, mám na mysli samozřejmě zejména vodní zákon. Lze konstatovat, že takto nastavený systém byl otestován řadou proběhlých povodní a osvědčil se, což však neznamená, že zde není stále prostor na pokrok a zlepšování.

Jednou z klíčových aktivit MŽP na tomto poli je pokračování v naplňování tzv. Povodňové směrnice. Po ukončení připomínkování návrhu aktualizace vymezení oblastí s významným povodňovým rizikem bude za podpory OPŽP probíhat aktualizace map povodňového nebezpečí a rizik, na které naváže návrh konkrétních protipovodňových opatření v mapovaných lokalitách. Tato opatření budou promítnuta do přípravy aktualizace Plánů pro zvládání povodňových rizik. Naplňování povodňové směrnice bude probíhat na třech úrovních: regionální, státní a mezinárodní, stejně jako v předešlém plánovacím cyklu. Celý proces naplňování Povodňové směrnice probíhá za úzké a troufám si tvrdit příkladné spolupráce se státními podniky Povodí, MZe, ČHMÚ a VÚV TGM. Naší snahou je také užší spolupráce např. s Ministerstvem pro místní rozvoj, abychom dosáhli lepšího využití výsledků povodňového mapování v procesu územního plánování.

Ministerstvo životního prostředí dále pravidelně provádí cvičení přenosu výstražných informací Hlásné a předpovědní povodňové služby z úrovně ČHMÚ přes operační střediska HZS až na úroveň povodňových orgánů jednotlivých obcí. V těchto cvičeních budeme samozřejmě i nadále pokračovat a pracovat na zlepšení přenosu tak, abychom dosahovali co nejlepších výsledků.

Náš rezort bude i nadále společně se SFŽP pokračovat ve vytváření optimálních podmínek pro čerpání finančních prostředků OPŽP na realizaci konkrétních protipovodňových opatření, jako jsou např. lokální varovné systémy, digitální povodňové plány, rekonstrukce bezpečnostních přelivů rybníků a další.

Konečně musím zmínit také připravovanou novou vyhlášku definující způsob zpracovávání návrhu záplavových území. Vyhláška bude spojovat požadavky Povodňové směrnice na tvorbu map ohrožení se současným způsobem stanovení aktivní zóny záplavového území tak, aby přístup k tvorbě těchto územních omezení byl jednotný. Cílem vyhlášky je jednoznačně definovat metodu vymezení aktivní zóny záplavového území jakožto nejsilnější restrikce v této oblasti.

Na závěr mi dovolte ještě jednu otázku. V červnu (VTEI č. 3/2017) vyšel v našem časopise článek s Ing. Danielem Pokorným, ředitelem odboru státní správy ve vodním hospodářství a správy povodí na Ministerstvu zemědělství, ve kterém se hovořilo i o plánování nových vodní nádrží. Tato problematika je často veřejností chápána jako spor mezi zastánci vodních nádrží a odpůrci vodních nádrží. Jak vidíte Vy potřebu nových vodních nádrží, ať už jako protipovodňových opatření, či jako zdroj vody pro období jejího nedostatku?

Výstavba nádrží je samozřejmě velice citlivé téma, které bych nerad redukoval do binárního pojetí, tedy boje zastánců a odpůrců. Jakožto právník se pokusím přenést odpověď na Vaši otázku do právní roviny, ve které je nicméně, podle mého názoru, popsáno poměrně přiléhavé řešení tohoto problému.

Vycházím-li z premisy, že před povolením a vybudováním větší vodní nádrže bude třeba naplnit požadavky čl. 4 Rámcové směrnice vodní politiky, a zpravidla, i když ne nutně vždy, též požadavky čl. 6 tzv. Směrnice o stanovištích, máme dány poměrně jasné a snad i správné podmínky, za kterých lze k povolení výstavby přikročit. S určitým zjednodušením je lze definovat takto:

Za prvé jde o prokázání převažujícího veřejného zájmu, v daném případě tedy o prokázání celospolečenské poptávky po vybudování nového zdroje pitné vody či povodňové ochrany, která reaguje na prokázaný nedostatek pitné vody či povodňové nebezpečí. Při zásahu do tzv. naturových lokalit podle Směrnice o stanovištích musí být prokázán dokonce naléhavý převažující veřejný zájem. Zde musím podotknout, že např. podle zprávy „Vyhodnocení dotazníků SOVAK ČR k problematice sucha v roce 2015“ není v České republice v danou chvíli nedostatek pitné vody. Za druhé jde o nutnost hledat vůči životnímu prostředí co možná nejméně invazivní varianty řešení. Před vydáním povolení musí být prověřeno, zda je vodní nádrž skutečně jediným řešením, kterým lze stanoveného veřejně prospěšného cíle dosáhnout. Konečně za třetí, jsou-li naplněny prvé dvě podmínky, je nutné přijmout veškerá možná zmírňující či kompenzační opatření, aby negativní vlivy záměru byly co možná nejmenší.

V každém jednotlivém případě tak musí být zváženy a porovnány přínosy pro ochranu před nedostatkem vody a povodněmi na straně jedné a další veřejné zájmy, nevyjímaje zájmy místních obyvatel a zájmy ochrany životního prostředí na straně druhé. Základem musí být vysoce odborně zpracovaný projekt, zahrnující posouzení všech dopadů v konkrétním území a návrhy na jejich zmírnění.