Přestože v ČR v posledních letech roste vůle vlastníků vodovodních a kanalizačních sítí k rychlejšímu tempu jejich obnovy s cílem udržet současnou kvalitu a dostupnost zdrojů pitné vody pro obyvatele naší země, nedá se totéž říci o tempu investic do obnovy páteřních vodohospodářských sítí, především velkoprofilových trubních přivaděčů vody.

„Tento problém zatím podle našeho názoru zůstává stranou pozornosti, ačkoli možné havárie, které by páteřní vodohospodářskou infrastrukturu postihly, by zasáhly řádově vyšší počet obyvatel, než je tomu u lokálních havárií,“ podotýká předseda představenstva Sdružení oboru vodovodů a kanalizací ČR, z. s., (SOVAK ČR) František Barák. Vzhledem k tomu, že jde o investice v řádu mnoha miliard korun, měla by být podle SOVAK ČR zpracována dlouhodobá koncepce státu, jak tyto investice podporovat tak, aby se zmírnil jejich dopad do cen vodného. Obnova a propojování páteřních vodohospodářských soustav v ČR patří navíc mezi priority, které loni v létě v rámci dokumentu Příprava realizace opatření pro zmírnění negativních dopadů sucha a nedostatku vody schválila vláda ČR.

Barak-1

V naší zemi je nejméně deset vodárenských soustav a desítky oblastních nebo regionálních skupinových vodovodů, které byly vybudovány v šedesátých až sedmdesátých letech minulého století, jejichž životnost v současné době končí nebo skončí v nejbližších letech. To znamená, že s nutnými investicemi je třeba počítat v horizontu nejbližších pěti let. Modelovým příkladem je páteřní, 72 kilometrů dlouhý přivaděč ve Vodárenské soustavě východní Čechy na území okresů Náchod, Hradec Králové, Pardubice a Chrudim, jehož obnova si podle materiálu, který zpracovala společnost Vodohospodářský rozvoj a výstavba, vyžádají v dohledné době investice ve výši 1,7 miliardy korun. Obdobné příklady lze ale nalézt i v jiných regionech naší země.

Vzhledem k těmto skutečnostem považuje SOVAK ČR za žádoucí, aby se finanční prostředky vynakládané na udržitelné zajištění dostatku kvalitní pitné vody pro obyvatele ČR zbytečně netříštily a aby byly investice směrované k účelům, které vycházejí z reálných tuzemských potřeb, a ne podle toho, jak nastavuje dotační programy byrokracie EU.