Úvodní informace

Pojednávanou problematiku možného dopravního využití1 řeky MoravyDyje až po Mušov je možné rozdělit na dvě historicky doložené, poměrně časově krátké, etapy, u kterých lze shledat jen minimální vzájemné souvislosti. Jak s ohledem na tuto skutečnost, tak z důvodu poměrně rozsáhlých (autorem shromážděných) historických, archeologických a geografických (knižních i internetových) podkladů byla následně zvolena varianta publikování více samostatných části, které by po sobě (pokud možno bezprostředně) následovaly v příslušných číslech časopisu VTEI. Též bylo rozhodnuto (s ohledem na rozpracovaný značný rozsah textu – věnovaný celé první historické etapě) uveřejnit nakonec části tři. Ve zde předkládané první „třetině“ příspěvku si dovolíme čtenáři ozřejmit situaci, která nastala v prostoru střední Evropy v době, kdy došlo k chystané a následně nedokončené římské vojenské akci (jejíž velení bylo císařem Augustem svěřeno Tiberiovi Claudiovi NeronoviGaiovi Sentiovi Saturninovi) směřované proti germánskému vládci Marobudovi v roce 6 n. l. Až v poměrně dosti značném časovém odstupu, po uvedené události, došlo (již bez jakýchkoliv pochybností) ke kontaktu římských vojsk s naším územím za tzv. Markomanských válek, které proběhly až v období vlády císaře Marca Aurelia Antonina2. Tuto událost se pokusíme popsat až v poslední, historicky i geograficky plně navazující, části příspěvku (označené římskou číslicí III). Proti původnímu záměru bude publikována i druhá část – v té se pokusíme podrobněji prokázat, že hypotézu možného pobytu římských vojsk na našem území již v roce 6 n. l. je možné označit za zcela nereálnou – lze ji (kupodivu jen na základě dochovaných písemných pramenů) plně vyvrátit.

Směr postupu římských vojsk vedených Tiberiem Claudiem Neronem a Sentiem Saturninem proti králi Marobudovi v roce 6. n. l.

Myšlenku o možné plavbě římských říčních lodí po řece MoravěDyji až k Mušovu-Hradisku vyslovil jako první německý archeolog A. Gnirs již v roce 1976. Později následovala velmi podrobná analýza M. Bálka a O. Šedy3 publikovaná v roce 1998. Autoři se přiklonili k variantě, že k vybudování jednoduchého říčního přístavu došlo dokonce už v roce 6. n. l. (v rámci vojenské akce vedené Tiberiem Claudiem Neronem proti germánskému „králi“ Marobudovi4) – pravděpodobně v prostoru předpokládaného (dnes již neexistujícího5) ramene řeky Jihlavy (nedaleko od lokality MušovNeurissen). V následujícím textu se pokusíme k uvedené hypotéze uvést rovněž další podrobné informace.

Možný krátkodobý vojenský pobyt římských legií v roce 6. n. l. u Mušova – rozdílné současné i dřívější archeologicko-historické interpretace

O. Šedo ve svém dalším samostatném příspěvku6 vydaném v roce 2001 došel k názoru, že soubor objektů v lokalitě MušovNeurissen byl pravděpodobně římskými vojsky vybudován již v roce 6 n. l.7 S ohledem na možnou plavbu římských říčních lodí – přinejmenším tehdejším korytem dolního úseku řeky Moravy po soutok s Dyjí – by šlo o zcela zásadní informaci8. K této hypotéze však B. Komoróczy uvedl celou řadu argumentů, které možnost pobytu legií v blízkém okolí Mušova, v souvislosti s vojenskou akcí vedenou Tiberiem Claudiem Neronem, výrazně zpochybnily9.

Ke zcela odlišným stanoviskům obou význačných brněnských archeologů si dovolíme uvést velmi stručnou zmínku o spíše netradičním pojetí (poněkud odlišném jak od dřívější10, tak i částečně od současné11 existující české historické interpretace) dochovaných písemných pramenů doby římské, které vyslovil (především k uvedené plánované vojenské akci) P. Kehne12. Tento význačný německý archeolog a historik došel k názoru, že archeologická zjištění – mající možnou souvislost s událostmi v roce 6 n. l. (spíše jen s plánovanou /zřejmě i nerealizovanou/ římskou vojenskou akcí), lze poměrně velmi dobře porovnat s již novější interpretací existujících literárních pramenů13. S ohledem na podrobné analýzy, provedené uvedeným autorem, lze rovněž souhrnně konstatovat, že Tiberius stávající hranice České republiky pravděpodobně nepřekročil – do centra Čech se téměř zcela jistě nikdy nedostal.

Na uvedená zjištění bezprostředně14 navázal V. Salač15, který navíc vycházel z již výše uvedené interpretace publikované B. Komoróczym16; k tomu pak rovněž doplnil další velmi pravděpodobnou historickou okolnost – a to, že římský tábor poblíž německého Marktbreitu nejen nebyl (v rámci chystané vojenské akce v roce 6 n. l.) vojensky využit, ale i též, že s ním, s největší pravděpodobností, nebylo ani plně strategicky počítáno17. Ve stejném příspěvku týž autor upozornil na tu skutečnost, že vojska Sentia Saturnina nesměřovala (tak jak je to běžně v řadě odborných článků a studií uváděno) od Mogontiaca (dnešního, historicky významného, německého města Mohuč) údolím Mohanu směrem na východ. Ne zcela dobře bývá většinou autorů totiž interpretována pasáž18 obsažená v nejpodrobnější dochované zprávě Velleia Patercula19. Jde o zcela zásadní otázku, které se budeme ještě věnovat v souvislosti s analýzou možné lokalizace antického Boiohaema. Domníváme se, že k uvedené (pouze chystané) akci v roce 6 n. l. nejen nedošlo (plně v souladu s názorem P. Kehneho20) – nýbrž, že i TiberiovoSaturninovo úsilí ani nemělo za cíl dobytí současného území Čech či jižní Moravy (rovněž i ne obsazení strategické pozice v lokalitě MušovNeurissen21).

Na závěr této dílčí části pojednávaného příspěvku je vhodné se ještě zmínit o dalším podnětném článku V. Salače, publikovaném v roce 200922. Autor zde prezentoval celkem čtyři možné varianty23 možného postupu římských legií, soustředěných v té době jak v oblasti Dolního Rýna (Niederrhein), tak středního toku Dunaje (pod Vídní v prostoru dnešního Dolního Rakouska /Niederösterreich/) proti vojskům Marobudovým. Na základě současných znalostí o rozsahu lesního pokryvu českých pohraničních hor v době laténské římské lze dovodit, že v období na přelomu letopočtů by bylo současné Chebsko evidentně pro římské legie zcela „neprůchodné“ – proto tuto „variantu“ V. Salač zcela oprávněně vyloučil24. V rámci výčtu možných historických interpretací publikovaných uvedeným autorem si dovolíme uvést jen krátkou zmínku o jeho čtvrté variantě možného postupu římských legií – především proto, že se jeví jako nejlépe zdůvodněná. Sentius Saturninus nejspíše směřoval z oblasti povodí řeky Lippe směrem na Marktbreit – následně pak (asi) k Ambergu25. Naopak Tiberius zvolil cestu od východu na západ26 – podél Dunaje (nikoliv na sever podél dolního toku řeky Moravy). Snad i předpokládal (k vojenské akci evidentně nedošlo27), že využije říční lodě28 k dopravě potřebných vojenských zásob proti proudu zmíněné evropské veleřeky.

Další informace, které potvrzují, že k vojenskému pobytu římských legií v roce 6. n. l. v prostoru poblíž současného Mušova pravděpodobně vůbec nedošlo – geografické vymezení Hercynského lesa

Pro širší pochopení historické změny, která se odehrávala na území ČechMoravy ke konci 1. stol. př. n. l. a na začátku 1. stol. n. l., je zapotřebí uvést rovněž kratší zmínku o předcházejícím keltském osídlení29 v prostoru střední Evropy. Otázkou (doposud ne zcela vyřešenou) zůstává, jaký geografický rozsah v období těsně před germánskou migrací (na základě poměrně detailní dochované zprávy G. J. Caesara30 – popisující tehdejší etnickou situaci ve střední Evropě) zaujímali Bójové a jaký pak Volkové-Tektoságové31. S ohledem na jeho poměrně podrobná zjištění je zapotřebí též velmi kriticky posuzovat dochovanou Tacitovu zmínku o tom, že Markomani, získali svá sídla „vyhnáním“ Bójů32. Tuto krátkou (ne zcela jednoznačnou) informaci uvedeného římského historika je nezbytné (s nejvyšší „opatrností“) přiměřeně interpretovat – též s ohledem na tu okolnost, že příslušnou lokalizaci bójského osídlení (včetně možných v čase probíhajících změn) v průběhu 1. stol. př. n. l. je poměrně obtížné (při stávajících, mnohdy rozdílných, stanoviscích některých historiků a archeologů) zcela jednoznačně definovat33.

V souvislosti s pojednávanou (bohužel nelehce interpretovatelnou) historickou situací na přelomu letopočtů je především zapotřebí plně reflektovat písemně dochované poznatky antické geografie o střední Evropě (této problematice se již v prvé polovině 20. století věnoval převážně význačný brněnský archeolog a historik Emanuel Šimek34). Jako nejstarší dochovaný záznam o středoevropském prostoru by asi bylo možné označit velmi krátkou zmínku35 obsaženou v Aristotelově spisu pojednávajícím o tzv. meteorologii36 – zde lze nalézt, byť jen velmi stručnou, informaci o tzv. „Arkynských horách“ (do určité míry geograficky totožnými s později známým vymezením Hercynského lesahvozdu či doubravy) – je zřejmé, že ve 4. stol. př. n. l. byly pojímány spíše jen jako velmi široký (též i dlouhý) pás pohoří, který se rozprostíral od Rýna až po území dnešní Ukrajiny.

Jako neopominutelný (téměř o 300 let pozdější) dochovaný písemný pramen je zapotřebí rovněž zmínit krátký úryvek obsažený v Caesarových Zápiscích o válce galské (Commentarii de bello Gallico37). Níže uvedeme pouze kratší část ze 24. kapitoly šesté knihy, která charakterizuje jednak Galy, jednak Germány – jak v popisované době, tak i dřívější minulosti. Kromě nich je rovněž jmenován keltský kmen VolkůTektoságů.

„[6, 24] Ac fuit antea tempus, cum Germanos Galli virtute superarent, ultro bella inferrent, propter hominum multitudinem agrique inopiam trans Rhenum colonias mitterent. Itaque ea quae fertilissima Germaniae sunt loca circum Hercyniam silvam, quam Eratostheni et quibusdam Graecis fama notam esse video, quam illi Orcyniam appellant, Volcae Tectosages occupaverunt atque ibi consederunt; quae gens ad hoc tempus his sedibus sese continet summamque habet iustitiae et bellicae laudis opinionem. Nunc quod in eadem inopia, egestate, patientia[que38] [in39] qua Germani permanent, eodem victu et cultu corporis utuntur; Gallis40 autem provinciarum propinquitas et transmarinarum rerum notitia multa ad copiam atque usus largitur, paulatim adsuefacti superari multisque victi proeliis ne se quidem ipsi cum illis virtute comparant41. [Dříve též bývala doba, ve které Galové Germány předčili svou statečností – dokonce je válečně napadali z důvodu přelidnění a nedostatku území – posílali též za Rýn osadníky. Tak tedy ty (kraje), jež jsou z germánských území v blízkosti Hercynského lesa nejúrodnější, lesa, který byl Erastothenovi a i některým (dalším) Řekům znám z ústního podání – a který já též poznávám jen z jejich spisů, ve kterých jej tito (zeměpisci) nazývali ‚Orkynským‘ – Volkové-Tektoságové obsadili a (trvale) se tam usídlili. – Tento kmen se až do současnosti zdržuje ve svých sídlech – též je proslulý jak dokonalou spravedlností, tak výjimečnou válečnou slávou. Nyní (až do tehdejší doby) setrvávají ve stejné nouzi, chudobě a střídmosti (odříkání), ve které setrvávají (též) Germáni – stejně se i živí a odívají. Naopak Galům blízkost provincií a známost zámořského zboží dopřává mnoho věcí k (většímu) blahobytu jakož i k (rozličným) požitkům – ponenáhlu si (Galové) zvykli na porážky – byli (Germány) v mnoha bitvách poraženi, a tak se oni samotní (Galové) zcela jistě s (Volky-Tektoságy) co do statečnosti nemohou srovnávat.]“

Náš výše uvedený překlad, je poněkud odlišný od běžné interpretace tohoto, velmi známého, textu (nejen české – též i německé) – příslušné naše podrobné zdůvodnění pak uvádíme v níže uvedených poznámkách (též se budeme této citované části ještě podrobně věnovat i v navazujícím příspěvku – rovněž publikovaném ve VTEI). Z Caesarovy zprávy je zřejmé, že v blízkosti Hercynského lesa („hvozdu“) se nacházela sídla keltských VolkůTektoságů. Dle Waldhausera42 šlo o území současných Čech (spíše jen na sever od Prahy). Tento kmen zde zřejmě dokázal odolávat vojenskému náporu Germánů přibližně až do desetiletí 40–30 př. n. l. V té době, kdy Caesar své dílo psal43, převážná část uvedené „větve“ Keltů44 (na základě archeologických zjištění) na našem území stále setrvávala – lze oprávněně konstatovat, že zmíněný písemný pramen tohoto významného římského vojevůdce je (rovněž díky již existujícím archeologickým i historickým zjištěním) plně věrohodný.

S ohledem na nezbytné (pokud možno v co nejširších souvislostech pojímané) komplexní objasnění všech souvislostí v rámci popisovaného středoevropského prostoru nelze opominout dochované písemné záznamy řeckého geografa Strabóna (Στράβων) – kterého můžeme též, do určité míry, označit za současníka45 Velleia Patercula. Neocenitelným zdrojem informací je jeho sedmnáctisvazková Geografika46 (Γεωγραφικά). Čtenáře nejprve seznámíme s vybraným krátkým úryvkem z jeho sedmé knihy:

„[7, 1, 5] ὁ δὲ Ἑρκύνιος δρυµὸς πυκνότερός τέ ἐστι καὶ µεγαλόδενδρος ἐν χωρίοις ἐρυµνοῖς κύκλον περιλαµβάνων µέγαν, ἐν µέσῳ δὲ ἵδρυται χώρα καλῶς οἰκεῖσθαι δυναµένη, περὶ ἧς εἰρήκαµεν. ἔστι δὲ πλησίον αὐτῆς ἥ τε τοῦ Ἴστρου πηγὴ καὶ ἡ τοῦ Ῥήνου καὶ ἡ µεταξὺ ἀµφοῖν λίµνη καὶ τὰ ἕλη τὰ ἐκ τοῦ Ῥήνου διαχεόµενα47. (Hercynská doubrava, která je značně hustá – a k tomu též plná ohromných stromů, se nachází na územích přirozeně neprostupných. Svírá velký kruh, v jehož středu je též umístěna krajina, o které jsme se již (výše) zmínili, (jež je) k osídlení poměrně dosti vhodná. V sousedství této (doubravy) je jak pramen Dunaje, tak i Rýna – též i mezi oběma (prameny) se nachází jednak jezero (Bodamské), jednak i močály zaplněné rozlévající se (vodou) z Rýna.)“

Důležitou je především ta informace, že v sousedství tohoto Hercynského lesa (doubravy) se nacházel jak pramen Dunaje48, tak i Rýna49. Zdánlivá podobnost, která (bohužel) téměř všechny dřívější historiky jednoznačně „napadla“ – a to, že jde o území dnešních Čech (samozřejmě též „kruhovitě“ obklopené neprostupným lesem50), je bohužel nesprávná51. Strabón nám zanechal (v téže knize) ještě následující svědectví:

…ἔστι δὲ καὶ ἄλλη ὕλη µεγάλη Γαβρῆτα52 ἐπὶ τάδε τῶν Σοήβων, ἐπέκεινα δ᾽ ὁ Ἑρκύνιος δρυµός: ἔχεται δὲ κἀκεῖνος ὑπ᾽ αὐτῶν53. (Existuje též i jiný velký les Gabréta, u (sídel) Svébů – na protilehlé straně se pak nachází Hercynská doubrava – i ona je (také) Svéby osídlena.)“

Na základě výše uvedeného úryvku lze bez jakýchkoliv pochybností konstatovat, že nelze geograficky dovodit jakoukoliv jinou možnou variantu než tu, že „proti“ Gabrétě (Šumavě – v širším pojetí asi i Českému lesuNovohradským horám) se (dle Strabóna směrem na západ) nacházelo pohoří v současnosti nazývané Fränkische Alb54 (Franská Alba /„Alpy“/ či Franská Jura). Z citované části je tedy zřejmé, že „StrabónůvHercynský les (doubrava) vytvářel „okrouhlou“ (poměrně širokou) lesní hranici, uvnitř které se nalézalo horní a střední Pomohaní –
nikoliv současné Čechy55 (rovněž ne „mnohem pozdější“ Kosmovy raně středověké – přemyslovské56). Lze též navíc konstatovat, že proti CaesaroviAristotelovi vymezil Strabón uvedený les (doubravu) v mnohem menším rozsahu. Výše uvedenému úryvku se budeme ještě velmi podrobně věnovat v dalším navazujícím příspěvku (části II – zde bude následně i proveden zcela detailní rozbor tohoto Strabónova řeckého textu).

Určitým problémem, který může nastat, při snaze o pokud možno co nejvěrohodnější historickou interpretaci dochovaných písemných pramenů, je i ta okolnost, že uvedený les lze následně podle pojetí pozdější57 zprávy podané Tacitem58 pojímat již jen ve značně omezeném rozsahu:

Igitur inter Hercyniam silvam Rhenumque et Moenum amnes Helvetii, ulteriora Boii, Gallica utraque gens, tenuere (tenuerunt). Manet adhuc Boihaemi nomen sign(ific)atque loci veterem memoriam quamvis mutatis cultoribus59. (… A tak mezi Hercynským lesem a řekami Rýnem a Mohanem byli (dříve) usazeni Helvetiové, ve vzdálenějších (krajích – ve směru od Galie) Bójové – oba kmeny jsou galské. Doposud se dochoval název Boiohaemum a označuje dávnou minulost tohoto místa – třebaže již obyvatelé byli vystřídáni (Germány).)“

Pro správné pochopení výše uvedeného vymezení je nezbytné provést rovněž odpovídající interpretaci orografických a hydrografických poměrů v oblasti dnešního povodí Mohanu. Při pohledu na fyzickou mapu dnešní Spolkové republiky Německo je možné si povšimnout „jakéhosi“ (velmi nepravidelného) „trojúhelníku“. Jeho západní stranu tvoří řeka Rýn, severní jeho pravostranný přítok Mohan – jižní pak Schwarzwald (Černý les) a Schwäbische Alb (též Schwabenalb – Švábská Alba /„Alpy“/ či Švábská Jura). Kam až sahalo (původní – před germánskou expanzí) území Helvetiů je dnes obtížné zrekonstruovat – jisté však je, že za nimi bezprostředně (v té době) „následovali“ Bójové. Tolik pouze na okraj – pro nás je především důležitá lokalizace Hercynského lesa odpovídající pojetí Tacitovy Germánie. Je zřejmé, že šlo o horský pás nacházející se severně od Dunaje – jednoznačně jen o pohoří SchwarzwaldSchwäbische Alb. Souhrnně je možné konstatovat, že se jednalo nejen o menší vymezení v porovnání s Aristotelem či Caesarem – ale též i s ohledem na Strabónův spis Geografika.

Zcela na závěr této dílčí části příspěvku se zmíníme o Hercynském lese v pojetí význačného antického geografa Klaudia Ptolemaia (Κλαύδιος Πτολεµαῖος) – zde si můžeme povšimnout (proti již výše popsaným písemným zmínkám dřívějších autorů) opět zcela odlišně pojímaný rozsah jeho prostorového vymezení60:

καὶ ἔτι τὰ καλούµενα Σούδητα ὄρη, ὧν τὰ ἄκρα ἐπέχει µοίρας λδ´ ν´ καὶ µ´ ν´ ὑφ᾽ ἃ ἔστιν ἡ Γαβρήτα Ὕλη· ὧν µεταξὺ καὶ τῶν Σαρµατικῶν ὁρέων ἔστιν ὁ Ὀρκύνιος Δρυµός61. (… Dále pak se nacházejí hory nazývané Sudetské, jejichž krajní body mají (souřadnice) 34° a 50° a 40° a 50°. Pod nimi (Sudetami) je les Gabréta – mezi nimi a horami Sarmatskými (Karpaty) se nachází Hercynská doubrava.)“

Pokud bychom chtěli uvedenou Ptolemaiovu doubravu lokalizovat, vymezili bychom ji sice jako širší orografický soubor – avšak nalézající se výhradně jen na území dnešní České republiky62. Z výše uvedených citací děl antických autorů je tedy evidentně zřejmé, že v různých časových úrovních (1. stol. př. n. l. a 1. a 2. stol. n. l.) byl Hercynský les (doubrava) pojímán poměrně odlišným způsobem (u českých historiků se bohužel „vžilo“ na čase zcela nezávislé „statické“, geograficky „pevně“ vymezené, pojetí – nereflektující výrazně rozdílné zprávy obsažené v dochovaných písemných pramenech příslušných (již zde výše uvedených) antických autorů).

Výsledná interpretace zprávy Velleia Patercula o římské vojenské akci v roce 6. n. l. na základě jak dostupných pramenů, tak i současných historických a geografických poznatků

Podle římského historika Velleia Paterculav Germanii už nebyl žádný kmen, který by Římané ještě měli porazit, kromě Markomanů, kteří se na popud svého vůdce Marobudua zdvihli ze svých sídel a uchýlivše se hlouběji do vnitrozemí obývali roviny obklopené Hercynským lesem63.“ Dále pak se od téhož autora dovídáme, že uvedený germánský vůdce – Marobud, chtěl vybudovat pevnou říši s „královskou“ vládou, spíše mimo bezprostřední dosah římských legií – v jak dalekém územním prostoru však bohužel nelze z dochované zprávy jednoznačně stanovit. Běžná historická interpretace lokalizuje hlavní sídlo Marobuda do poměrně vzdáleného prostoru dnešních Čech. Tak tomu však být nemohlo – nelze totiž (k dané době – tj. k přelomu letopočtů) vymezovat Hercynský les (doubravu) „širším“ způsobem – odpovídajícím zprávě Aristotelově či Caesarově. Popisované době odpovídal rozsah zaznamenaný Strabónem (tedy nejen výše uvedený, dřívější – ani též pozdější, Tacitův; zmíněné vymezení Ptolemaiovo pak bylo opět odlišné64).

Na výstižnou poznámku známého českého archeologa a historika V. Salače jsme již výše upozornili – jde na jedné straně o běžně uváděný směr tažení vojsk Gaia Sentia Saturnina Mohuče podél Mohanu směrem do Čech, na straně druhé pak o zcela odlišnou lokalizaci sídel germánských Chattů. Ti zcela jednoznačně obývali území nacházející na sever od středního Pomohaní. Nelze opominout zcela nedávné události předešlého roku 5 n. l. – v té době se totiž Tiberius nacházel především v prostoru povodí řeky Lippe, kde (před svým odchodem) zřídil (případně využil již vybudované) zimní tábory65 (neboť se v dané době dostal dokonce až ke břehům Labe66 – poté se vrátil zpět do příslušných vojenských základen67). Písemně zaznamenaná zpráva Velleia Patercula (podle které Gaius Sentius Saturninus míří zjevně ze severu /skrz Hercynský les/) se navíc též shoduje se Strabónovými záznamy. Tiberius (vedení legií nacházejících se v táborech u Lippe předtím plně přenechal Saturninovi /tj. těch, kterým v roce 5 n. l. ještě plně velel/) postupoval nejspíše jen údolím Dunaje od Carnunta – tj. nejkratší možnou cestou k dnešnímu Řeznu (k ústí řek RegenNaab do Dunaje).

Směr tažení jak Tiberia Claudia Nerona, tak Gaia Sentia Saturnina je možné ještě upřesnit, pokud známe přesnou lokalizaci hlavního sídla „krále“ Marobuda. Do nedávné doby panovaly ohledně této otázky značné nejasnosti – teprve až v roce 2010 vyšla publikace, která zveřejnila výsledky velmi podrobného (matematicko-geograficko-historického) výzkumu realizovaného čtyřčlenným týmem Berlínské univerzity – v té je mj. uvedeno68:

105 ‚Marobudum‘ – bei Amberg.

Z citované velmi obsáhlé studie vyplývá, že Marobudum se nalézalo mimo území Čech – severně od Řezna – přibližně v širším prostoru mezi současným RozvadovemNorimberkem. Uvedená lokalizace je i zcela v souladu s Velleiovou zprávou69, že Marobudsvou rozpínavostí nenechával v klidu ani Itálii, vždyť vysoké alpské hřbety na jejích hranicích nebyly vzdáleny o mnoho víc než 200 000 dvojkroků70 od okraje jeho území.“ Na „podporu“ výše uvedené lokalizace si dovolíme uvést ještě pouze jeden velmi krátký úryvek z díla již zmiňovaného geografa Klaudia Ptolemaia (Κλαύδιος Πτολεµαῖος)71:

ὑπὸ δὲ τὴν Γαβρήταν72 Ὕλην· Μαρκοµανοί, ὺφ᾽ οὕς Σουδινοί73(… Pod lesem Gabrétou (se nacházejí) Markomani, pod nimi Sudeinové…)“

Přes veškeré (většinou spíše nesprávné) interpretace74 uvedeného Ptolemaiova záznamu je zcela nezpochybnitelnou skutečností, že Markomani se nacházeli směrem na jih od Šumavy Českého lesa (mj. zde existovalo i výše zmíněné Marobudum /u Ambergu/). Do určité míry (zcela nezáměrně) je možné říci, že autor předkládaného příspěvku mj. i „přepisuje“ „Dějiny českých zemí před vystoupením Slovanů75 – prvotním jeho záměrem bylo jen ověření hypotézy možné plavby římských říčních lodí v roce 6. n. l. po řece Moravě a po dolním úseku Dyje – z výše uvedených řádků je však zřejmé, že k ní vůbec nedošlo. Zcela ke konci této první části chystané třídílné řady (na základě provedené detailní geograficko-historické analýzy) tak můžeme konstatovat, že interpretace B. Komoróczyho, kterou jsme výše pouze stručně popsali76, je správná – plně odpovídá (byť ne zcela jednoznačné a v existujících písemných pramenech jen spoře doložené) historické situaci, která nastala v dotčeném geografickém prostoru střední Evropy na přelomu letopočtů. V navazujícím příspěvku (označeném římskou číslicí II) se pak pokusíme uvést ještě další doplňující argumentaci k uvedenému tvrzení.

Zcela na závěr si dovolíme prezentovat přehlednou mapu, ve které je zakreslena příslušná část středoevropského prostoru v 1. stol. n. l. spolu s pravděpodobným postupem římských vojsk k Marobudu v roce 6 n. l. V navazujícím druhém článku pak čtenáře seznámíme s ještě dalšími doplňujícími informacemi, které toto ilustrativní kartografické zobrazení, pokud možno co nejpodrobněji, objasní.

Doplňující komentář k uváděné mapě

Pro vlastní znázornění možného postupu římských legií v rámci vojenské akce směřované do prostoru sídla „krále“ (šlo spíše jen o náčelníka početného kmenového svazu4 Svébů /i dalších Germánů/) Marobuda byly též využity dochované historické a geografické prameny, které mají přímou souvislost s prostorem střední Evropy. Jde především o dochované dílo Klaudia Ptolemaia o názvu: „Návod ke geografii“ (Γεωγραφικὴ Ὑφήγησις). V nejnovější době byla provedena velmi zdařilá geograficko-historická interpretace realizovaná pracovním týmem Berlínské univerzity (Kleineberg, A., et al., 2010) – především z ní jsme vycházeli. Provedli jsme dílčí korekce jen tam, kde lze předpokládat (s ohledem na archeologická zjištění) spíše odlišnou lokalizaci (např. u Hrazan, NevězicTřísova /pokud jde o Nomisterium – je též možné, že šlo spíše o nedaleké Lovosice než o Litoměřice/). Němečtí autoři při označování jednotlivých lokalit vycházeli z latinského překladu Ptolemaiova díla – pouze v několika málo případech jsme si dovolili provést příslušné jazykové korekce (např. u lokalit: Mersovium, Setovia, BrodentiaAbilunum /též v souladu s původním řeckým zněním/). Klaudios Ptolemaios sice své dílo vydal přibližně až v polovině 2. stol. n. l. – vycházel však převážně ze starších autorů a záznamů. Pouze tam, kde bylo zřejmé, že daná lokalita v roce 6 n. l. ještě neexistovala, uvádíme její znění v závorkách (mj. téměř všechna geografická označení lze jazykově analyzovat jako původně keltské názvy /severně od Dunaje toto etnikum totiž zcela „mizí“ v rozmezí 50–30 př. n. l. – v roce 6 n. l. zde tedy již evidentně vůbec nesídlilo – daná geografická pojmenování však po určitou delší dobu pravděpodobně ještě „přetrvávala“/). Závěrečná doplňující poznámka: lokalitu Bergium je možné ztotožnit s pozdějším římským (pravděpodobně jen krátkodobě existujícím) vojenským táborem u Marktbreitu – rovněž tak Mattiacum lze ztotožnit s táborem (též v té době i prosperujícím civilním městem) u Waldgirmes.

Poznámky

  1. V dnešní terminologii vojenské strategie by šlo nejen o logistické zabezpečení chystaného útoku, ale též o následné zajištění dlouhodobějšího zásobování vojenských (s ohledem na danou dobu) značně dislokovaných útvarů.
  2. Lze říci, že převážně. V období císaře Commoda (též i jeho syna – což bylo s ohledem na předcházející nástupnický „systém“ poněkud neobvyklé) došlo ve velmi brzké době k uzavření míru mezi tzv. barbary a Římany.
  3. Bálek, M. a Šedo, O., 1998, s. 167–168.
  4. Úmyslně jsme u označení hodnosti Marobuda uvedli uvozovky. O krále ve středověkém či raně novověkém pojetí zajisté nešlo – byl spíše jen vojenským náčelníkem „širšího“ kmenového svazu. Obdobně tomu bylo např. i u Arminia.
  5. Viz především Unger, J., 2015, s. 33. Autor provedl rekonstrukci vodní sítě na soutoku Jihlavy, SvratkyDyje existující přibližně na počátku 15. století (obr. 1 /v příspěvku tohoto autora/).
  6. Příspěvek věcně navazoval na dřívější článek Bálka, M. a Šedy, O., 1998 (viz poznámku č. 3).
  7. Šedo, O., 2001, s. 44: „Zvláštní pozornost si vynucuje soubor objektů (stavba s apsidou, studna, val, brána, příkop, věže) přičítaných táboru Mušov-Neurissen I, který je autory záchranného výzkumu spojován s Tiberiovou výpravou z r. 6 (Bálek, Šedo, 1996). V případě, že bude akceptována uvedená interpretace, je možné v úrovni pracovní hypotézy nově vyhodnotit historické a archeologické prameny. Příslušný text Velleia Patercula (II 108–110) nevylučuje výklad, podle kterého došlo v Mušově v rámci výpravy k výstavbě (zimního) tábora určeného pro pobyt vojska v zimě 6/7. Šířka táborové cesty a odhadovaná velikost areálu by dovolovaly úvahy o tom, že tento tábor v rámci připravených plánů měl svými dimenzemi odpovídat nejvýznamnějším objektům vystavěným Římany na území na východ od Rýna a že v Mušově měla být konstituována základna římské moci na východním okraji zamýšlené provincie.“
  8. S ohledem na téměř shodné časové vymezení je možné konstatovat, že se zcela jistě jednalo o plnou analogii k působení římských legií a pomocných sborů v povodí německé řeky Lippe (pravostranného přítoku Rýna) – podrobně viz především Bremer, E., 2001.
  9. Komoróczy, B., 2006, s. 191: „Závěrem bych chtěl navrhnout k diskusi odlišnou interpretaci a datování těch objektů v trati Neurissen, jejichž zveřejnění jsem ve výše uvedených řádcích kriticky připomínkoval. Vzhledem k povaze předložených dokumentací a nálezů tak mohu činit jen ve velmi omezeném rozsahu. Předpokládám, že detailnější vyhodnocení bude předmětem jiné studie, která musí nezbytně zahrnovat i s touto terasou organicky související ostatní partie Hradiska u Mušova. Na základě archeologických rozborů a dobového kontextu musím vyslovit přesvědčení, že raně císařský tábor Mušov-Neurissen I v předložené podobě nikdy neexistoval. S ohledem na výsledky dlouholetých systematických výzkumů na Hradisku a na obrovské množství prospekcí získaných nálezů se přikláním k variantě, že se zde podařilo objevit část rozsáhlého římského ležení z období markomanských válek. Fortifikace MN I a zřejmě i MN II, V a VI jsou součástí téhož opevnění, které obklopuje i vyšší partie Hradiska. Provincionální analogie proti takovému datování nehovoří, hliněný val a příkop, brána a dřevěné věže jsou typické pro vojenskou architekturu 1. a 2. století po Kr. a jako takové je nelze interpretovat jinak než v souvislosti s přítomností většího vojenského kontingentu. Chronologické a interpretační určení budovy s apsidou je mírně problematizováno chybějícími podklady k její stratigrafii (především se to týká vazby na opevnění a užitím stavebních forem, majících své předlohy v civilní architektuře). Terminus ante quem pro ni – ale i pro ostatní objekty na Neurissenu – jsou na více místech zjištěné stopy germánského osídlení z relativně-chronologického stupně C1 (Tejral 1986, 1999). Dosavadní poznatky o vývoji germánské společnosti ve starší době římské na našem území podle mého soudu neposkytují žádné důvody předpokládat, že by mohlo docházet k výstavbě takto koncipované římské budovy, ať už pro místní složku nebo pro římské civilisty…“. Autor své teze ještě upřesnil v později publikovaném německém příspěvku (Komoróczy, B., 2009, s. 537–550). Na závěr této poznámky je zapotřebí uvést i určitý „zpochybňující“ moment související s nálezem dvou časných spon typu Aucissav prostoru budovy a jejím bezprostředním okolí“ (jde o tzv. stavbu s apsidou – viz Droberjar, E., 2002, s. 196). Otázkou však zůstává, jak interpretovat výše uvedenou nepříliš přesnou lokalizaci.
  10. Především: Palacký, F., 1928, s. 65–87; Novotný, V., 1912, s. 54–145; Dobiáš, J., 1964, s. 89–148.
  11. Droberjar, E. a Sakař V., 2000, s. 21–42. Je zapotřebí zmínit i obsáhlou monografii prvního z autorů (Droberjar, E., 2000), která podrobně pojednává o germánském „králi“ Marobudovi (viz poznámku č. 4).
  12. Kehne, P., Salačová, H. a Salač, V., 2006, s. 447–461.
  13. Tamtéž, s. 447: „…V konečném efektu by to znamenalo, že Tiberius a jeho exercitus Illyricus v podobě konkrétního vojenského tažení ještě úplně nedosáhl zamýšlených pozic v regionu Carnuntum – Bratislava a ani je nikdy neopustil za účelem ofenzivního vojenského výpadu proti Marobudovi. S největší pravděpodobností nepřekročil ani Saturninus území v okolí Marktbreitu – pokud vůbec ovšem tohoto opěrného bodu, připraveného předsunutou ženijní jednotkou, dosáhl. Fakt, že Řím kvůli panonsko-dalmatským válkám uzavřel s Marobudem velmi pravděpodobně mír formálním oficiálním způsobem foedus pacis, který ovšem Velleius vůbec nezmiňuje, po válce, kterou se dle předepsaného postupu nejprve oficiálně rozhodl provést (decretum belli) a poté ji právním způsobem (bellum iustum) i formálně vyhlásit (indictio belli), není v rozporu s naší interpretací stavu jako války bez boje.
  14. Též v Archeologických rozhledech, 2006, roč. 58(3) – v dalším tematicky navazujícím příspěvku.
  15. Salač, V., 2006, s. 462–485.
  16. Komoróczy, B., 2006, s. 155–205.
  17. Salač, V., 2006, s. 480: „… V případě tábora u Mušova dospívá B. Komoróczy (2006) novou interpretací publikovaných archeologických pramenů k závěru, že tento tábor je nutno datovat až do období markomanských válek. Dle autora tedy v době tažení vůbec neexistoval. Hodnocením historických událostí ve střední Evropě na počátku nového letopočtu dospívá k podobnému závěru i B. Steidel (2004) v případě opevnění u Marktbreitu. Tento badatel se domnívá, že tábor byl vybudován příliš velkoryse na to, aby byl určen pro jediné tažení. Je rovněž přesvědčen, že také nebylo důvodu jej po odvolaném tažení navždy opustit. Proto chápe jeho založení jako vytváření trvalého strategického opěrného bodu pro připojení Pomohaní k římské říši a klade jej do souvislosti až se snahami Q. P. Varra o trvalou anexi rýnského pravobřeží včetně Pomohaní Římem v letech 7–9 po Kr. Tyto aktivity navždy ukončila římská porážka v Teutoburském lese v r. 9 po Kr. Do tohoto období by tedy nejlépe spadalo definitivní opuštění tábora u Marktbreitu, který nebyl nikdy trvaleji osazen vojskem. Jisté archeologické doklady římského vojenského tažení proti českému území před dvěma tisíci lety tedy zatím nebyly nalezeny.
  18. Původní latinský text je následující: „Sentio Saturnino mandatum, ut per Cattos excisis continentibus Hercyniae silvis legiones Boiohaemum (id regioni, quam incolebat Maroboduus, nomen est) duceret, ipse a Carnunto, qui locus Norici regni proximus ab hac parte erat, exercitum, qui in Illyrico merebat, ducere in Marcomannos orsus est.“ Pokud možno doslovný překlad této Velleiovy pasáže by bylo možné formulovat následovně: „Sentiovi Saturninovi bylo (předtím) uloženo, aby přes (území) Chattů (již dříve) prosekanými přilehlými (i souvislými) lesy Hercynie vedl legie (směrem) do Boiohaema (Bohemie, „Čech“) – tak se tato země, kde Marobud sídlil, jmenuje – on sám (tj. Tiberius) započal vést od Carnunta, místa Norického království, jež bylo nejblíže v daném směru (útoku – k Boiohaemu), proti Markomanům vojsko, které (v té době) sloužilo (za žold) v Ilýrii.“ Dostupný český překlad: Bartoňková, I. a Radová, D., 2010, s. 22 a Mouchová, B., ed., 2013, s. 149. K uvedenému textu si dovolíme též připojit doplňující podrobnou poznámku. U vazby „excisis continentibus silvis“ se evidentně nejedná o tzv. ablativ absolutní. Dle mluvnice Quitt, Z. a Kucharský, P., 1989, s. 155, vyjadřuje ablativ absolutní dějovou okolnost, která provází hlavní děj vyjádřený přísudkem. Výše uvedená vazba je však součástí věty vedlejší – tzv. finální (účelové /viz v textu obsažená latinská spojka ut/). Podrobnosti lze nalézt tamtéž na s. 167. Věta řídící je zjevně v tzv. vedlejším (minulém) čase – proto je přísudek věty finální (sloveso ducere) ve tvaru konjunktivu imperfekta. Dále pak je zapotřebí též poznamenat, že tvar excisis je ablativem plurálu od participia perfekta pasivního excisus – naopak u continentibus jde o participium prézentu aktiva. Nemůže tedy platit poučka uvedená na str. 155 téže mluvnice, podle které ve vazbě ablativu absolutního se může vyskytovat buď participium prézentu aktivního (vyjádření okolnosti dějově současné), nebo participium perfekta pasivního (vyjádření okolností dějově předcházející). Pokud jde o participium excisus, jde evidentně o funkci přívlastku – („excisa est arbor, non evulsa“ – strom je pokácený, ne vyvrácený, „excisae arbores“ – poražené /stromy/) – jde tedy o stromy, které byly (již dříve) poraženy – důležitý je především stav (perfektum prézentní nevyjadřuje přímo vlastní minulost – spíše její následek, který v přítomnosti trvá /jako přítomný stav/ – viz tamtéž na s. 143 /obdobně viz též poučku uvedenou na s. 154 téže mluvnice: „…participium vyjadřuje čas jen relativně: participium prézentu značí děj s dějem slovesa určitého současný, participium perfekta děj předčasný a participium futura děj následný.“/).
  19. Salač, V., 2006, s. 479: „Striktně vzato, rovněž předpoklad, že jedno vojsko směřovalo do Čech podél Mohanu a druhé přes jižní Moravu, není ničím jiným než moderní dedukcí historiků, o níž může pochybovat každý, kdo cestu od Rýna podél Mohanu a Ohře do Čech absolvoval. Domnívám se, že je přinejmenším stejně pravděpodobné, že se vojska měla spojit mimo Českou kotlinu, např. v Podunají, a společně do Čech vniknout některým z přirozených a v pravěku užívaných průsmyků (např. mezi Šumavou a Českým lesem, nebo po tzv. Zlaté stezce apod.)…Stačí porovnat tradičně uváděný směr tažení vojsk Sentia Saturnina z Mohuče podél Mohanu směrem do Čech s lokalizací sídel germánských Chattů. Velleius Paterculus totiž jasně píše: ‚S. Saturninus dostal za úkol směřovat se svými legiemi do Čech přes území Chattů‘. Tato zpráva se při rekonstrukci tažení podél Mohanu mnohdy opomíjí, neboť s ní příliš nekoresponduje.“
  20. Kehne, P., Salačová, H. a Salač, V., 2006, s. 447–461.
  21. Odlišné pojetí lze nalézt např. v příspěvcích: Bálek, M. a Šedo, O., 1998, s. 159–184; Droberjar, E. a Sakař V., 2000, s. 21–42; Šedo, O., 2001, s. 93–106; Bouzek, J. a Musil, J., 2009, s. 75–79.
  22. Salač, V., 2009, s. 107–138.
  23. Tamtéž – s. 131 (čtyři velmi názorné schematické mapy: „Mögliche Trassen des römischen Feldzuges gegen Marbod im Jahre 6 n. Chr.“).
  24. Salač, V., 2009, s. 133: „Ausgehend von der Auswertung archäologischer und geografischer Situationen bin ich davon überzeugt, daß das Vorrücken von Saturninus‘ Heer nach Böhmen Main und Eger folgend praktisch ausgeschlossen werden kann.“ V. Salač již v dřívějších svých příspěvcích (např. Salač, V., 2006, s. 462–485) zcela jednoznačně vyvrátil běžně tradovanou variantu směru útoku vedeného podél řeky Ohře do úrodné (hustě osídlené) oblasti dolního Poohří a Polabí.
  25. Této lokalitě se ještě budeme podrobně věnovat v souvislosti s geografickou interpretací tzv. Ptolemaiovy mapy.
  26. Salač, V., 2009, s. 133: „…Wenn wir annehmen, daß Tiberius beabsichtigte, aus dem Süden nach Böhmen zu kommen und lassen wir sein Heer von Carnuntum aus in Richtung Westen in den Raum Linz-Regensburg marschieren und vermuten wir, daß auch Saturninus in denselben Raum zielte (Abb. 11:D), scheinen viele Probleme gelöst zu sein. Besonders dann, wenn wir eine Vereinigung beider Heere im weiteren Umkreis von Regensburg annehmen. Zunächst teilt sich die Entfernung zwischen dem Ort des Zusamentreffens der Heere und deren Ausgangspunkte in mehr vergleichbare Abschnitte und vor allem würden die beiden Heere entgegen kommen, was die Kommunikation und gegenseitige Koordinierung deutlich vereinfachen würde – wie auch die Verbindung mit der Zentralmacht in Rom. Die Heere würden auf bekannten Kommunikationsrouten vorankommen und für den Vorstoß nach Böhmen einen natürlichsten und einfachsten Korridore durch die Chamer Senke nutzen.
  27. Viz již výše zmíněný Kehne, P., Salačová, H. a Salač, V., 2006, s. 447–461.
  28. Pravděpodobně liburnské dvojřadky (podrobně se o nich zmíníme až ve druhé části našeho příspěvku).
  29. Nejnovější, velmi detailní, informace uvádí Waldhauser, J., 2001
  30. Caesar, G. I., 1972, s. 188. Jak latinský původní text, tak český překlad lze též nalézt v již zmíněné publikaci Bartoňková, D. a Radová, I., 2010, s. 13.
  31. Uvedené problematice se věnovala v nedávné době především úvodní kapitola publikace: Waldhauser, J., 2001. Tamtéž na s. 12 autor uvádí: „Sídla (Volků)-Tektoságů připomínají psané prameny kdesi v hloubi Herkýnského lesa ve střední Evropě, dále zase v Karpatské kotlině a také na jižním pobřeží Francie, bývalé narbonnské Galie, a to v sousedství (Volků)-Arekomických. (Volkové)-Tektoságové zabrali území západně od nynějšího tureckého hlavního města Ankary a spolu s dalšími keltskými kmeny vytvořili po roce 278 př. n.l. Galatské.“ Tamtéž, s. 13: „Pokud lze centrální Evropu včetně Čech (snad s přilehlými okolními oblastmi) počítat za místa, z nichž v 5.–3. století vyšla expanze Keltů na jih a východ Evropy, mohli by Bójové být jménem nejstaršího kmene tohoto území. Naopak (Volkové)-Tektoságové, kteří svoje sídla v Herkýnském lese podle písemných zpráv zaujali, by mohli představovat imigrující proud. Směru těchto posunů kmene Bójů z Čech v 1. století př. n.l. by (s rezervou) nasvědčovaly archeologické prameny, zatímco žádná zpráva ani v nejmenším nenaznačuje, že by (Volkové)-Tektoságové ze sídel uvnitř Herkýnského lesa odešli. Naopak, Caesar je tu v polovině 1. století př. n.l. doslovně zmínil. Nezahrnovaly proto regiony s keltským osídlením ve (středozápadních) Čechách, situované do nejbližší blízkosti nekeltského (germánského) osídlení střední Evropy – z čehož bývá odvozováno jejich ‚druhé‘ právě z germánských jazyků vzniklé pojmenování Volkové – tektoságská sídla? Sídla (Volků)-Tektoságů jako příslušníků kmenového společenství Bójů? Nejspíše ano.
  32. Tacitus, P. C., 1976, s. 359.
  33. Waldhauser, J., 2001, s. 13: „Pokud mluvili antičtí spisovatelé o Boiohaemu, doslova zemi Bójů, o území, kde sídlili příslušníci tohoto keltského kmene mohli mít na mysli: 1. Prostor alespoň zčásti v Čechách, s bójským osídlením především do přelomu 2./1. století př. n.l.; toto osídlení v několika málo desetiletích zesláblo, v některých regionech eventuálně zmizelo i dříve. 2. Prostor okolo soutoku Dunaje s Moravou na západě karpatské kotliny s bójským osídlením od prvních desetiletí 1. století př. n.l. a později snad až do zlomu starého a nového letopočtu, kdy archeologové již v Čechách nenacházejí žádné stopy hmotné kultury Keltů. 3. Území alespoň zčásti v Čechách a zároveň v Karpatské kotlině ve 2.–1. století př. n.l. jako prostory, které Bójové postupně osídlili. De facto by šlo o nepříliš přesnou až zmatenou informaci. Zpráva Velleia Patercula (2, 109) z Římských dějin z počátku našeho letopočtu z doby před rokem 30 – tedy bohužel až z doby po definitivním zániku keltského osídlení – naznačuje směr, konkrétně východ až jihovýchod kterým leželo Boiohaemum z postavení pozorovatele na území germánského kmene Chattů v Hesensku: ‚Sentiovi Saturninovi bylo uloženo, aby územím Kattů, prosekaje husté herkýnské lesy, legie vedl do Boiohaema (tak se nazývala krajina, kterou Marobudus obýval), sám počal své vojsko, které konalo službu v Illyriku, vésti na Markomany z Karnunta, kteréžto místo v území norickém jest z této strany nejbližší.‘ Z této informace můžeme konkrétněji odvodit umístění Boiohaema na území v dlouhé zóně mezi dnešním Würzburgem, Lincem, Vídní a Bratislavou, od níž leží ve vzdálenosti pouhých 10km právě římský tábor Karnuntum. Jak daleko na sever od Dunaje Boiohaemum leželo? Respektujeme-li doslova informaci o šířce Herkýnského lesa devíti denních pochodů od Dunaje (cca 50–270km) a Kelty v 1. století př. n.l. v tomto pásu osídlených území, vyjde nám poloha Boiohaema do horního povodí Mohanu, do západních a jižních Čech minimálně až k linii Plzeň – Písek, dále do Mühlviertelu a na Moravské pole v Rakousku a jižní Moravu až k Brnu, a to včetně přiléhajícího jihozápadního Slovenska. Tato ‚aritmetická‘ úvaha nemá pochopitelně velkou váhu. Ještě patrněji vysvítá poloha Boiohaema u soutoku Dunaje s Moravou ze slov Velleia Patercula (2, 109) o tom, jak je Římanům Marobudus nebezpečný, poněvadž má ‚na levé straně a před sebou Germánii, napravo Pannonii, v zádech sídel svých Noricum,‘ tj. zhruba dnešní Rakousko. Pokud by měl autor na mysli území dnešních Čech, napsal by nepochybně, že měl v zádech Rhaetii, tj. Bavorsko.
  34. Nejprve je zapotřebí zmínit monografii: Šimek, E., 1934. Dále pak 1. díl jeho rozsáhlého souboru o Germánii: Šimek, E., 1930. Ještě před druhou světovou válkou následoval 2. díl: Šimek, E., 1935 – bezprostředně po ní pak vyšlo další pokračování: Šimek, E., 1949. Posledním vydaným dílem pak byl: Šimek, E., 1953.
  35. Pokud možno doslovný český překlad by mohl být následující: „…Dunaj (Istros, Ister) [protéká] celou Evropou (přes celou Evropu) do Černého (Euxeinského, Euchinského) moře. Z ostatních řek [tj. ještě dalších evropských /kromě jmenovaného Dunaje a jeho povodí/] většina [teče] z Hercynských (Arkynských) hor [později označovaných jako Hercynský les] k severu (směrem na sever).
  36. Ve 4. století př. n. l. se pod pojmem meteora rozuměly „všechny věci ve vzduchu (věci nadzemské – či nadpozemské)“.
  37. Využili jsme velmi dobře dostupný text z internetové adresy: http://www.thelatinlibrary.com/caes.html. Dále je tento latinský text možné rovněž nalézt např. na stránkách: http://www.forumromanum.org/literature/ caesar/gallic1.html, http://la.wikisource.org/wikihttp://www.gutenberg.org/files/218/218-h/218-h.htm. Na závěr pak lze zmínit patrně nejlepší verzi (s ohledem na rozsáhlý poznámkový aparát) přístupnou na adrese: http://www.perseus. tufts.edu/.
  38. Souřadící částice „-que“ se v této větě zcela jistě nemohla vyskytovat. Doplnili jsme ji pouze pro „školní“ přehlednost. Jedná se zde o tzv. asyndeton (původ z řeckého asyndetos /nespoutaný/) stylistickou „figuru“ (u Caesara mj. dosti častou /viz např. i „notoricky známé“ „veni, vidi, vici“/), která je založena na hromadění slov za sebou – bez použití spojek (podrobně se tomuto stylistickému prostředku budeme ještě věnovat ve druhém navazujícím příspěvku). Dovolíme si v daném případě nesouhlasit s názorem Bartoňkové, D. a Radové, I., 2010, s. 21–24.
  39. Vložili jsme pouze pro lepší pochopení – viz též předešlá poznámka č. 38.
  40. Něco jiného je „Galie v širším slova smyslu“ (mj. např. Caesar, G. I., 2009, s. 25), něco jiného Galové (nepatřili mezi ně ani Belgové /kteří byli součástí „Galie v širším slova smyslu“/). Z uvedeného důvodu je zřejmé, že VolkovéTektoságové (zcela jistě neobývající „Caesarovu Galii“) není možné přiřadit k „vlastním“ Galům. Pokud jde o souborný název Keltové – tam je zapotřebí zdůraznit, že jde o označení řecké. Teprve po uvědomění si výše uvedených souvislostí je možné přistoupit (zcela exaktně a „oproštěně“) k překladu uvedené (poněkud komplikované a dlouhé) Caesarovy větné periody. Pro ozřejmění výše uvedeného komentáře si na závěr této poznámky dovolíme ocitovat též úvodní větu z jeho díla Commentarii de bello Gallico: „Gallia est omnis divisa in partes tres, quarum unam incolunt Belgae, aliam Aquitani, tertiam qui ipsorum lingua Celtae, nostra Galli appellantur… [Galie se jako celek dělí na tři části. Jednu z nich obývají Belgové, druhou Akvitánové (Akvitánci), třetí pak (ty /kmeny/), jež se samy ve svém (vlastním) jazyce nazývají Keltové – v našem pak jsou nazýváni Galy…]“.
  41. Pokud možno doslovný český překlad by mohl být následující: „Dříve též bývala doba, ve které Galové Germány předčili svou statečností – dokonce [sami] je válečně napadali z důvodu přelidnění a nedostatku území (půdy, zemědělských pozemků) – posílali též za Rýn [směrem na východ] osadníky [více skupin do zakládaných obcí]. Tak tedy ty [kraje], jež jsou z germánských území (končin) v blízkosti Hercynského lesa nejúrodnější – [toho lesa], který byl Erastothenovi a i některým (dalším) Řekům znám [pouze] z ústního podání, [který já též] poznávám [jen] z jejich spisů (mám informace), ve kterých jej tito [zeměpisci] nazývali „Orkynským“ – Volkové-Tektoságové [již dříve] obsadili a [trvale] se tam usídlili. – Tento (jmenovaný) kmen se až do současnosti (až po popisovanou dobu) zdržuje ve svých sídlech (zde setrvává) – též jak dokonalou spravedlností, tak výjimečnou válečnou „slávou“ (přednostmi, ctnostmi) je proslulý. – [proto jsou /Volkové-Tektoságové/ tak slavní, že] až podnes (doposud, až do nynější doby) [setrvávají] ve stejné nouzi (nedostatku) chudobě (bídě) a střídmosti (skromnosti, odříkání), ve které setrvávají Germáni (jako Germáni) – stejně se i živí [požívají stejné pokrmy] a odívají se (zdobí se) [mají upravený zevnějšek]. Naopak Galům blízkost provincií a známost zámořského zboží dopřává (štědře poskytuje) mnoho věcí k [většímu] blahobytu (bohatství, hojnosti) jakož i k [rozličným] požitkům (potřebám) – ponenáhlu si [Galové] zvykli podléhat (na porážky) – byli [Germány] v mnoha bitvách poraženi, a tak se oni samotní [Galové] zcela jistě s [Volky-Tektoságy] co do statečnosti nemohou srovnávat.“ Na závěr tohoto překladu si dovolíme poznamenat, že výše uvedená varianta je poněkud odlišná. V rámci tohoto příspěvku není dostatek prostoru k podrobné lingvistické analýze – pouze ve zkratce – jde zde o velmi dlouhou tzv. periodu. Ta začíná: „Itaque ea quae fertilissima Germaniae sunt loca circum Hercyniam silvam, quam Eratostheni et quibusdam Graecis fama notam esse video, quam illi Orcyniam appellant, Volcae Tectosages occupaverunt atque ibi consederunt…“ Nejde o vazbu na následující vedlejší větu: „…quae gens ad hoc tempus his sedibus sese continet summamque habet iustitiae et bellicae laudis opinionem…“
  42. Viz již uvedenou poznámku č. 31. Mj. zcela správný Waldhauserův názor potvrdil i výše provedený detailní rozbor Caesarovy větné periody (bohužel ve většině případů nevhodně překládané). S lokalizací VolkůTektoságů též souvisí přetrvávající (svým způsobem „zjednodušený“) názor o sídlech keltských Bójů ve 2. pol. 1. stol. př. n. l.
  43. Zřejmě bezprostředně po roce 53 př. n. l. (který kniha šestá popisuje) – možná již v zimě téhož roku.
  44. Ne však Galů v „Caesarově pojetí“ – viz poznámku č. 40.
  45. Velleius Paterculus se pravděpodobně narodil v roce 19. př. n. l. a umřel v roce 31 n. l. Strabón se dožil delšího věku – uvádí se rozmezí 64 př. n. l. až 19 (či 24) n. l. Nicméně obojí popis tzv. Hercynského lesa vznikl přibližně ve stejné době.
  46. Toto dílo mělo sloužit jako praktická příručka pro římské vojevůdce, provinciální úředníky i obchodníky. První dva svazky mají spíše jen teoretický charakter. Krátce je zde pojednána historie geografie – a to již od Homéra. Následuje výklad o zemském povrchu a o rozměrech Země. Zbývajících 15 knih obsahuje popisy jednotlivých zemí a oblastí. Ve 3.–6. knize je pojednána Hispánie, Galie, Británie, ItálieSicílie; v 7.–10. pak severní, střednívýchodní Evropa, severní Balkán – a především velmi podrobně Řecko; v 11.–14. knize je pojednáno severnívýchodní ČernomoříMalá Asie; v 15.–17. pak nakonec Indie, Mezopotámie, ArábieEgypt.
  47. Pokud možno doslovný český překlad by mohl být následující: „[A tak] Hercynská doubrava (dubový les), která je značně hustá – a k tomu též plná ohromných stromů, se nachází na územích přirozeně neprostupných. Svírá velký kruh (kruhové území), v jehož středu je též umístěna (nachází se) krajina (země), o které jsme se již [výše] zmínili, [jež je] k osídlení poměrně dosti vhodná. [Též] blízko (v sousedství) této [doubravy] je jak pramen Dunaje, tak i Rýna – též i mezi oběma [prameny] se nachází jednak jezero [Bodamské], jednak i močály zaplněné rozlévající se [vodou][řeky] Rýna.
  48. V antice byly prameny uvedené veleřeky lokalizovány u města Donaueschingen – kde se též nachází silný minerální pramen, který vyvěrá do řeky (nejde však o její pravý hydrologický počátek). Římští vojáci se nedostali skrz hustý les – a tak toto místo označili za pramen Dunaje. Proto i dnes má řeka své jméno až od tohoto města (zde je též dokonce zřídlo obezděné jako její symbolický pramen). Dle dnešní geografické uzance má tak Dunaj svůj počátek až pod soutokem říček BregBrigach (v nadmořské výšce 672 m). Více vodný a delší je Breg – jeho pramen je sice v mapách označován jako Bregquelle (obecně je však chápán spíše jako Donauquelle) – ten se nachází pouhých 100 m od hlavního evropského rozvodí mezi DunajemRýnem (v nadmořské výšce 1 078 m).
  49. Kde přesně tento pramen Strabón lokalizoval, je obtížné ověřit. V současnosti je za počátek označován soutok vodotečí Vorderrhein (Přední Rýn) a Hinterrhein (Zadní Rýn) nacházející se poblíž švýcarského města Reichenau (v kantonu Graubünden).
  50. Při pohledu na fyzickou mapu (horopisné a vodopisné údaje) Spolkové republiky Německo je možné si povšimnout též jakéhosi „kruhu“, který je tvořen následujícími pohořími: Schwäbische Alb, Fränkische Alb, Frankenwald, Thüringer Wald, Rhön, Spessart, OdenwaldSchwarzwald. Uprostřed tohoto „kruhu“ se pak nachází město Würzburg. Jde tedy zjevně o oblast horního a středního Pomohaní.
  51. Na jakékoliv internetově dostupné digitalizované mapě lze ověřit, že např. nejbližší česká lokalita – Rozvadov je od města Donaueschingen značně vzdálena (vzdušnou čarou 354 km) – naopak nejvyšší vrchol Švábských AlpLemberg (1 015 m n. m.) se nachází ve zcela bezprostřední blízkosti (pouhých 30 km).
  52. Přes všechny nejasnosti, které existují při interpretaci antických geografických pramenů, lze jednoznačně konstatovat, že existuje jeden „zcela pevný bod“. Tím je označení Gabréta. Bez ohledu na „širší“ či „užší“ pojetí vždy platí, že součástí Gabréty byla bezpochyby celá dnešní Šumava (Böhmerwald). Etymologicky souvisí se staroskotským (gaelským) gobhar (v galštině gabro, v irštině gabhar, ve velštině gafr, v cornwallštině pak gauar – viz Macbain, A., 1911, s 200). V latině tomu odpovídá caper (koza) – šlo však o kozorožce horského či alpského (Capra ibex). Lze tedy o dnešní Šumavě (v širším smyslu – viz výše) hovořit jako o keltském „lese kozorožců“ (viz též Holder, A., 1896, díl I., s. 1 510–1 511). Pro zajímavost lze i uvést, že v proto-germánštině byl používán pro kozu výraz gait (Kroonen, G., 2013, s. 163 /viz i např. v současnosti platné označení goat/).
  53. Pokud možno doslovný český překlad by mohl být následující: „Existuje též i jiný velký les Gabréta – až k těm [místům, sídlům] Svébů (kde žijí Svébové); na protilehlé straně se pak [nachází] Hercynská doubrava (dubový les) – i ona je také jimi [Svéby] obsazena (osídlena).
  54. Viz výše poznámku č. 50.
  55. Viz především: Šimek, E., 1930; Šimek, E. 1935; Šimek, E., 1949; Šimek, E., 1953.
  56. Viz též předcházející poznámku č. 55.
  57. Germánie (též i Magna Germania /Velká Germánie/) bylo ve starověku územím existujícím východně od Rýna (obývané především germánskými kmeny /se zbytkem Keltů/). Tacitus jej popsal v uvedeném spise, který byl pravděpodobně vydán až v roce 98 n. l. – tedy o přibližně 90 let později, než Strabón zpracoval sedmou knihu svého sedmnáctisvazkového spisu Geografika (Γεωγραφικά).
  58. Jde o jeho vynikající spis označený názvem Germánie (Germania). Můžeme též zmínit jeho český překlad obsažený v publikaci: Tacitus, 1976. Kratší úryvky je možné nalézt také u Bartoňkové, D. a Radové, I., 2010. Citujeme pouze část (druhou polovinu) z 28. kapitoly.
  59. Pokud možno doslovný český překlad bychom mohli formulovat asi takto: „…A tak mezi Hercynským lesem a řekami Rýnem a Mohanem (dříve) byli usazeni Helvetiové, ve vzdálenějších [krajích – ve směru od Galie] Bójové – oba kmeny („národy“) jsou galské. Doposud (do dnešní doby) se dochoval název Boiohaemum a označuje dávnou minulost tohoto místa – třebaže již obyvatelé byli vystřídáni (jsou zde jiní – tj. Germáni).
  60. Návod ke geografii (Γεωγραφικὴ Ὑφήγησις), kniha 2. kap. 10 (řecký text je dostupný na: http://penelope.uchicago.edu/Thayer/E/Gazetteer/Periods/Roman/_Texts/Ptolemy/2/10.html).
  61. Pokud možno doslovný český překlad by mohl být asi tento: „…a [dále pak se nacházejí] hory nazývané Sudetské (Sudety), jejichž krajní body mají [souřadnice] 34° a 50° a 40° a 50°. Pod nimi [Sudetami] je les Gabréta – mezi nimi a horami Sarmatskými [Karpaty] se nachází Orkynská (Hercynská) doubrava (Hercynský /dubový/ les /‚hvozd‘/).“
  62. Šlo nejspíše o: Slavkovský les, Doupovské hory, Plzeňskou pahorkatinu, Brdy, Středočeskou pahorkatinu, Českomoravskou vrchovinu, Železné horyDrahanskou vrchovinu.
  63. Mouchová, B., ed., 2013, s. 148.
  64. Pravděpodobně až v rozmezí 150–160 n. l., tj. o 150 let později než popisované události.
  65. Šlo pravděpodobně o vojsko „zimující“ v táborech: Xanten/Vetara (54 ha), Haltern (18 ha) a Anreppen (23 ha). (Podrobný seznam /včetně rozloh/: Musil, J. 2005, s. 207–215.) S ohledem na výše uvedené (archeology vypočtené) plochy je zřejmé, že šlo o značné soustředění římské vojenské moci. Pokud jde o seznam římských táborů viz např. Erdkamp P., ed., 2007, s. 397.
  66. Mouchová, B., ed., 2013, s. 147.
  67. Hypotéza, že Sentius Saturninus vyrazil od Mohuče by znamenala, že by musel nejdříve převést veškeré shromážděné a „zazimované“ legie (konec roku 5. n. l. a počátek roku 6. n. l.) z povodí řeky Lippe (starověké Lupie) po pravém rýnském břehu. Proto (zcela logicky) vedl legie jižním směrem od Anreppen – aby pak poblíž pohoří Rhön se s legiemi přemístil skrz „prosekaný“ Hercynský les (vytvářející jakýsi „kruh“ – viz též poznámku č. 47 a 50).
  68. Kleineberg, A., et al., 2010, s. 31.
  69. Mouchová, B., ed., 2013, s. 149.
  70. Šlo o 200 římských mil. Při přepočtu na současné jednotky je zapotřebí uvedenou hodnotu přenásobit konstantou 1,48 (pro zjednodušení lze 1,5). Tím se dostáváme ke vzdálenosti cca 300 km. Oněmi vysokými štíty a hranicí Itálie byl (obdobně jako je tomu v současnosti) Brennerský průsmyk (Brennerpass – latinsky též Brennus Mons). Při použití funkce měření vzdáleností existující u mapového portálu: www.mapy.cz se dozvíme, že nejkratší pěší trasa BrennerAmberg činí 325 km, BrennerRegensburg pak pouze 290 km. Pokud by Marobudova říše dosahovala až k Dunaji (což je zcela logické, neboť Amberg /tj. Marobudum/ se nachází nedaleko od této velké řeky), pak by se Velleius „zmýlil“ pouze o 10 km. Naopak, pokud by Marobud byl u Prahy (oppidum Závist), pak by se jednalo o vzdálenost 485 km – v takovém případě by se Velleius „zmýlil“ poměrně značně (o plných 185 km). S ohledem na tehdejší geografické znalosti jak římské, tak především řecké by šlo o velmi nepravděpodobnou „chybu“.
  71. Návod ke geografii (Γεωγραφικὴ Ὑφήγησις), kniha 2. kap. 10. Viz též Bartoňková, D. a Radová, I., 2010, s. 46.
  72. Šlo o Šumavu (v širším pojetí též o Český lesNovohradské hory) – viz též poznámku č. 52.
  73. Doslovný český překlad by mohl být asi tento: „Pod lesem Gabrétou [se nacházejí] Markomani, pod nimi Sudeinové…“. V Ptolemaiově pojetí znamenalo „pod“ jižní směr – lze tedy též provést následující upřesnění: „Směrem na jih od Šumavy a Českého lesa se nacházeli Markomani…“.
  74. Bohužel obsažené v zásadním díle, které též položilo základy ke zkoumání doby římské na našem území – (na svou dobu) mimořádné publikaci: Zeuss, J. K., 1837 (dnes již plně dostupné na: http://books.google.de, http://www.archive.org). Téměř všichni význační čeští historikové z uvedeného díla plně vycházeli. Výjimkou byl výrazně kritický (především z původních pramenů vycházející) E. Šimek.
  75. Jde o „symbolický“ odkaz na doposud nejpodrobnější českou monografii pojednávající o uvedeném historickém období (Dobiáš, J., 1964).
  76. Viz též poměrně rozsáhlou citaci autora uvedenou v poznámce č. 9.