Pane docente, ve Vaší profesi krajinného ekologa se dlouhodobě věnujete ochraně přírody a krajiny, za propracování teoretických základů územní ochrany přírody, zejména zpracování Územních systémů ekologické stability krajiny a jejich prosazování v praxi, za trvalou činnost v praktické ochraně přírody a krajiny a osvětovou a vzdělávací činnost v této oblasti jste byl v roce 2008 oceněn prestižní Cenou Josefa Vavrouška. Pozorujete, že se chování člověka v chápání hodnoty přírody a krajiny a ve snaze ovládat přírodu po roce 1989 změnilo?

Za velmi důležité považuji to, že v současné době mohou lidé aktivně přispívat k tvorbě harmonické kulturní krajiny. Podpora zachování nebo vzniku harmonické kulturní krajiny je cílem tvorby územních systémů ekologické stability krajiny, známých pod zkratkou ÚSES. Inspirací pro vznik koncepce ÚSES byly různé odvětvové plány technické infrastruktury. V územních plánech, jejichž základním posláním je optimalizovat využití území z hlediska mnohostranných potřeb společnosti, nebyl žádný nástroj, jak prvky technické infrastruktury uvést do souladu se „zájmy přírody“. Tvorba ÚSES směřuje k zajištění alespoň minimálního prostoru pro přírodu v kulturní krajině, a to i v krajině intenzivně využívané, kde je třeba přírodní prvky postupně doplňovat.

První biokoridory byly založeny v roce 1991 v zemědělské polní krajině u Křižanovic a u Vracova a od té doby vznikly v různých oblastech ČR stovky nových biocenter, biokoridorů a interakčních prvků. Výjimečným příkladem úspěšné realizace všech projektovaných skladebných prvků ÚSES v katastru obce je např. tvorba regionálního ÚSES v katastrálním území Čehovice na okrese Prostějov. Díky dlouhodobé spolupráci okresního pozemkového úřadu, starosty obce, projektanta a realizátora se na ploše 23 ha podařilo vybudovat regionální biocentrum s malou vodní nádrží, lesními a travinnými společenstvy a navazující regionální biokoridory. V intenzivně využívané polní krajině Hané vznikla funkční přírodní infrastruktura. Její fungování potvrzuje například to, že po patnácti letech od založení nového regionálního biocentra sem doputoval bobr evropský, který zde nalezl vhodné podmínky k založení populace.

Rozhovor-1

Dalším příkladem úspěšné tvorby ÚSES je lokální biokoridor Obecní hájek v obci Šakvice. Po provedených dílčích pozemkových úpravách v trati Díly pod vinohrady v roce 2004 získala obec 5,5 ha pozemku, který se zastupitelstvo rozhodlo využít k vysázení lokálního biokoridoru. Občané Šakvic, kteří nezištně poskytli části svých pozemků, zastupitelstvo obce i starostka dokázali, že jim stav přírody není lhostejný. Lokální biokoridor Obecní hájek je situován v blízkosti severní hráze dolní novomlýnské nádrže a alespoň zčásti nahrazuje lužní lesy, zatopené jejími vodami.

Nelze očekávat, že všechny návrhy nových biocenter, biokoridorů a interakčních prvků budou bezprostředně realizovány. Tvorba optimálně vyvážené ekologické sítě, zahrnující stávající i nově zakládané části od lokálních biocenter až po evropsky významné biokoridory, je dlouhodobé poslání a bude nesporně trvat několik desetiletí. Další osud ÚSES bude závislý na tom, podaří-li se zajistit cílevědomou správu, ochranu a adekvátní prostředky na tvorbu nových biocenter a biokoridorů a také na dlouhodobou soustavnou péči. Skladebné prvky ÚSES tvoří významnou součást přírodní (zelené) infrastruktury kulturní krajiny a měla by jim být věnována nejméně stejná pozornost jako prvkům infrastruktury technické. Potěšitelné je to, že přibývá osvícených starostů, zastupitelů a občanů, kteří věnují velké úsilí tvorbě nových biocenter a biokoridorů ve správních obvodech svých obcí. Tvorba ÚSES je totiž také významnou součástí adaptačních opatření na možné klimatické extrémy.

Obávám se, že „snaha ovládat přírodu“ je věčná. Domnívám se, že typickým příkladem je opakovaná snaha o vybudování průplavu Dunaj–Odra–Labe. Za první úřední zmínku o tomto gigantickém záměru je považováno usnesení moravských stavů z roku 1653 o vypracování plánů na splavnění Moravy a její spojení s Odrou. V roce 1795 byl zpracován projekt regulace Moravy k plavebním účelům. Včetně spojení s Odrou činily náklady 2 238 033 zlatých. K realizaci nedošlo. Další projekty byly zpracovány v roce 1809 (náklady 9 milionů zlatých), v roce 1873 a 1882 (40 milionů zlatých), žádný z nich nebyl realizován. V roce 1901 poslanecká i panská sněmovna schválila vodocestný zákon, předpokládající do 20 let vybudování průplavu mezi Dunajem a Odrou s náklady 140 milionů korun a plavebního kanálu, spojujícího tento průplav s Labem s náklady 112,1 milionů korun. V roce 1931 byl v Československu přijat nový vodocestný zákon, předpokládající výstavbu průplavu ve dvou šestiletých etapách s celkovými náklady 3 miliardy Kčs. V letech 1938–1943 byly s pomocí vězňů koncentračních táborů vybudovány na okraji Vídně u Lobau tři úseky kanálu, který měl spojit Dunaj s řekou Moravou u Angern. Těchto 9 km kanálu představuje jediný realizovaný úsek průplavu Dunaj–Odra–Labe v celé dlouhé historii záměru. V roce 1989 vznikla akciová společnost Ekotrans Moravia, jejímž cílem bylo zahájit výstavbu průplavu. Náklady byly odhadnuty na 14 miliard Kčs. V roce 1997 vzniklo zájmové sdružení na podporu vodní cesty Dunaj–Odra–Labe se sídlem v Praze. Celkové náklady na vybudování průplavu v cenové úrovni roku 2001 byly kalkulovány na 206,58 miliard Kč.

Od počátku 70. let 20. století až do současné doby je na základě usnesení vlády ČSSR č. 167/1971 a vlády ČR č. 635/1996 v územních plánech závazně zajištěna územní ochrana trasy průplavu Dunaj–Odra–Labe podle tzv. generálního řešení, případně jeho různých dílčích lokálních variant. V celém dotčeném území dochází k limitování návrhů a realizace opatření, vedoucích k harmonizaci využití krajiny a také sídelních aktivit. Neexistující průplav tak nepříznivě ovlivňuje krajinu údolních niv dotčených řek.

V kontextu stavu a vývoje krajiny a životního prostředí v České republice na počátku 21. století lze záměr budování vodní cesty Dunaj–Odra–Labe odpovědně označit jako nereálný a neúčelný. Na základě historických zkušeností nelze ovšem pochybovat o tom, že záměr průplavního spojení tří významných středoevropských řek bude pokračovat i v budoucnu. Doufám, že při jeho posuzování se bude stále více prosazovat celospolečenská potřeba zajištění harmonického vývoje krajiny říčních niv jako přirozené ekologické páteře středoevropské krajiny.

Co Vás napadlo, že se skrývá pod názvem Zatopené kulturní a přírodní dědictví jižní Moravy, když jste byl poprvé osloven s žádostí o odborné posouzení materiálů k projektu?

Považoval jsem za paradoxní, že v programu Ministerstva kultury ČR, zaměřeném na výzkum národní a kulturní identity, se vodohospodářské výzkumné pracoviště zabývalo tím, jaké hodnoty byly v minulosti zaplaveny vodami přehradních nádrží, které vodohospodáři navrhli, prosadili, projektovali a vybudovali. Teprve když jsem se seznámil se souborem výsledků, dosažených řešením projektu, pochopil jsem, že díky multidisciplinárnímu přístupu se obdivuhodně podařilo vystihnout změny podstatných přírodních a socioekonomických jevů a procesů v krajinách, ovlivněných vybudováním přehrad. V ekologii krajiny se začíná uplatňovat termín paměť krajiny, označující historické kořeny současných krajinných struktur. Soubor materiálů projektu podrobně charakterizuje paměť krajiny území, zaplaveného Vranovskou přehradou, Brněnskou přehradou a vodním dílem Nové Mlýny. Výsledky projektu dokazují, že paměť krajiny zatopených území je integrální součástí kulturní identity naší vlasti.

Cílem knihy Zatopené kulturní a přírodní dědictví jižní Moravy nebylo hodnotit správnost rozhodnutí o výstavbě přehradních nádrží, ale objektivně zhodnotit změny, které konkrétní stavby doprovázely. Přesto se v některých reakcích na knihu objevují názory, že některé závěry nejsou zcela nezaujaté.

Kniha o zatopeném dědictví jižní Moravy je první českou monografií o historii a hodnotách území zaplavených vodními nádržemi. Na jejím zpracování se podílelo 20 autorů a přitom se Haně Mlejnkové podařilo editovat celé dílo tak, že vznikl ucelený soubor poznatků o kulturních a přírodních hodnotách zatopených krajin. Rozdílná doba vzniku a velikost zaplavené plochy ovlivnila význam zatopených kulturních a přírodních hodnot a také rozsah i dostupnost informací. Vranovská přehrada s plochou 761 ha byla vybudována v letech 1930–1934, Brněnská přehrada s plochou 231 ha v letech 1936–1940 a tři nádrže vodního díla Nové Mlýny s celkovou plochou 3 232 ha vznikly v letech 1975–1989. Monografie je velmi pěkně a nápaditě graficky upravená, texty doprovází množství účelně vybraných kvalitních fotografií, map a tabulek. Významnou částí monografie je obsáhlý závěrečný seznam historických pramenů, literatury, internetových zdrojů, mapových podkladů a jiných zdrojů.

Všechny části knihy jsou napsány zasvěceně a střízlivě a jsou podloženy pečlivou analýzou rozsáhlého faktografického materiálu, nenalezl jsem v knize žádné subjektivní, nepodložené závěry. Nevím tedy, co může vést k názorům o nezaujatosti závěrů. Snad se někoho může dotknout kapitola Vodní hospodářství na soutoku řek Dyje, Svratky a Jihlavy od historie po současnost, kterou David Veselý končí se střízlivým optimismem: „V této kapitole se ne vždy lichotivě hovořilo o činech generací minulých, doufejme, že budoucí generace naše současné počínání zhodnotí s větším pochopením.“ Myslím, že všichni, kdož toto území znají, vědí, že problematické řešení vodohospodářských úprav jižní Moravy v minulém století nelze hodnotit bezvýhradně kladně.

Projekt byl pojat velmi komplexně, pokusil se spojit odbornosti a pohledy, které se spolu obvykle nehodnotí. Překvapily Vás některé závěry a souvislosti, které z projektu vyplynuly? Zdá se Vám smysluplné hledat odpovědi na současné problémy v minulosti?

Komplexní přístup k řešení projektu se nesporně osvědčil. Díky tomu, že v řešitelském týmu pracovali vodohospodáři, historici a přírodovědci, se podařilo vystihnout podstatné rysy kulturního a přírodního dědictví ve všech zkoumaných lokalitách. Největším překvapením pro mne bylo, jak výstižně dokázali historici pojednat historický vývoj území – od pravěkého osídlení ke středověkému vývoji obcí až po jejich zánik výstavbou přehrad. Mohli využít a také perfektně využili dokumentaci zachovanou v archivech. Najít podklady k zatopenému přírodnímu dědictví bylo mnohem obtížnější. Proto se podařilo pojednat především proměnu vodních a bažinných biotopů.

Rozhodně si myslím, že vystižení podstatných rysů paměti krajiny může přispět k pochopení současných problémů a k nalézání vhodných způsobů začleňování přehradních nádrží do okolní krajiny.

Do projektu byli zapojeni odborníci mnoha profesí – historikové, vodohospodáři, hydrobiologové, hydrochemici, geografové a krajinní ekologové. Zdá se Vám komplexní pojetí práce, zahrnující takto velké množství odborností pro vědeckou práci, cílenou na prezentaci široké veřejnosti formou výstavy a populárně-vědecké publikace, přínosné nebo spíše ztěžující orientaci v problematice?

Zvolená forma prezentace výsledků projektu se nesporně osvědčila. Výstava v Moravském zemském archivu v Brně umožnila názorně a přesvědčivě prezentovat význam zatopeného kulturního a přírodního dědictví jak odborníkům různých profesí, tak i široké veřejnosti. Důležitým počinem trvalé hodnoty bylo vydání podrobného katalogu výstavy s přiloženým seznamem 722 položek databáze projektu. Za nejvýznamnější výsledek s trvalou hodnotou považuji vydání výtečné monografie, prezentující výsledky projektu. Škoda, že vyšla v nákladu pouhých 250 výtisků. Předpokládám, že v současné době je již rozebrána. Rozhodně by si zasloužila dotisk, neboť by ji měli mít všichni, kdož mají něco společného s problematikou vodních nádrží současných i plánovaných. Srozumitelná prezentace výsledků projektu je důležitá nejen pro veřejnost, ale i pro odborníky různých profesí, kteří málokdy mohou sledovat výsledky všech oborů, které se mnohostrannou tematikou krajiny vodních nádrží zabývají.

Vybudování vodního díla Nové Mlýny bylo v rámci socialistického zřízení před rokem 1989 zdůvodňováno vidinou zefektivnění zemědělské výroby (závlahy) a snahou „posílit“ moc nad přírodou a bránit se povodním. Polemik o výstavbě soustavy nádrží se vedlo nekonečné množství, jak se Vy s odstupem času díváte na vybudování vodního díla Nové Mlýny?

Výstavba tří nádrží tvořících vodní dílo Nové Mlýny na řece Dyji byla součástí komplexních vodohospodářských úprav na jižní Moravě, realizovaných v letech 1969–1989. Ekonomické propočty předpokládaly návratnost investice do 7 let po dokončení, především z výnosů závlah 65 000 ha zemědělských pozemků na jižní Moravě a jihozápadním Slovensku. Nákladem zhruba 1,5 miliardy Kčs bylo vodní dílo Nové Mlýny realizováno, poslední, dolní, nádrž byla napuštěna na jaře roku 1989.

Výsledkem rozsáhlého souboru geoekologických prognóz, zpracovaných před rozhodnutím o realizaci tohoto kontroverzního záměru, bylo varování před nepříznivými účinky vodního díla na ekologicky velmi cennou krajinu údolní nivy s parametry biosféricky významného národního parku a upozornění na to, že předpokládané ekonomické užitky jsou velmi problematické. Soubor studií, zpracovaných v 60. letech 20. století, před zahájením výstavby, analyzoval a posoudil v roce 1969 prof. A. Zlatník z Vědecké laboratoře geobiocenologie a typologie lesa lesnické fakulty VŠZ v Brně, který závěrem svého posudku konstatoval: „Pokládám postup, který vyústil ve vypracování technického díla bez ekologických záruk, za nesprávný, protože odporuje logickému komplexnímu řešení v jihomoravském rajonu a vyžaduje ohromný investiční náklad bez zmíněných záruk… Varuji před uskutečňováním projektu, než by byly získány spolehlivé vědecké podklady o zajištění ekologických podmínek rentabilní zemědělské produkce na plochách nynější nivy a říčních teras.“ Přes varovné přírodovědné prognózy byly komplexní vodohospodářské úpravy realizovány.

V roce 1985, po dokončení 1. etapy výstavby vodního díla Nové Mlýny, zpracovali odborníci z brněnských ústavů tehdejší Československé akademie věd soubornou studii, shrnující geoekologické aspekty vodohospodářských úprav na jižní Moravě. Vyhodnocení přírodovědných a ekonomických prognóz vlivů vodohospodářských úprav zpracovaných v době před výstavbou ukázalo, že „většina prognóz jevů v přírodním prostředí se postupně naplňuje, neboť autoři dokázali obvykle vystihnout reálný trend změn v krajině, včetně negativních jevů a jejich důsledků. Prognózy socioekonomických jevů, které obvykle vycházely z bezkonfliktních trendů vývoje krajiny, obvykle nedokázaly vystihnout skutečný vývoj.“ Toto konstatování platí dodnes.

Z hlediska biodiverzity krajiny mělo vybudování vodního díla Nové Mlýny katastrofální vliv. Zanikly nivní mokřadní, travinné a lesní biocenózy s provinciálním až biosférickým biogeografickým významem, kde se vyskytovala celá řada vzácných druhů rostlin a živočichů, patřících do nejvyšších kategorií ohrožení v Červených knihách. Vědomí hodnoty zanikajících biotopů vedlo v období výstavby dolní nádrže v letech 1981–1987 k pokusu o záchranný transfer některých vzácných rostlinných druhů v akci DNO, kterou uskutečnili dobrovolní ochránci přírody. Na náhradní lokality v podyjské nivě bylo přeneseno více než 100 000 bledulí letních, 30 000 sněženek, více než 2 000 ladoněk a několik set oddenků leknínů. Bledule, sněženky a ladoňky, které přežily na náhradních lokalitách, jsou nepatrným zbytkem původního bohatství podyjské přírody. Krásná podyjská lužní krajina s parametry jádrové zóny národního parku je nenávratně zničena.

Ukazuje se, že snad největší přínos výstavby vodního díla Nové Mlýny spočívá v tom, že představují jedinečný krajinně-ekologický experiment, neboť sledování stavu a vývoje různých krajinných struktur vodohospodářskými úpravami postiženého území přináší nové, zcela originální přírodovědné poznatky. Zásadní význam má také objektivní verifikace souboru ekonomických a ekologických prognóz, na jejichž základě byly nákladné nádrže vybudovány. Soudím, že nádrže rozhodně nepatří k těm stavbám, na které by mohli být vodohospodáři pyšní, a že v současné době by vodohospodářské úpravy jižní Moravy byly realizovány jinak, v souladu s historickými strukturami této památné krajiny.

V současné době je Česká republika ovlivňována extrémními výkyvy počasí, které jsou příčinou i důsledkem klimatických extrémů v podobě sucha a povodní. Jaká opatření by mohla podle Vás do budoucna pomoci s hospodařením s vodou v krajině na území ČR? Jak by se mělo do budoucna přistupovat k plánování a posuzování výstavby nádrží a co lze v této problematice vyvodit z výsledků řešení projektu?

Změny klimatu již dnes naši krajinu ovlivňují a budou ji nesporně ovlivňovat i v budoucnu. Snahy o celosvětové omezení emisí plynů, vyvolávajících skleníkový efekt, jsou dosud málo úspěšné, jejich koncentrace v atmosféře se bohužel stále ještě zvyšuje. Proto klimatologové, kteří se zabývají prognózou změn klimatu, doporučují soustředit se již v současné době na realizaci adaptačních opatření, která by mohla zmírnit nepříznivé následky klimatických změn. Hospodaření s vodou je třeba zaměřit především na zvýšení retence vody v zemědělské, lesní i urbanizované krajině. Ke zvýšení retence vody přispívají významně revitalizace vodních toků a také výstavba malých vodních nádrží. Malé vodní nádrže je vhodné zakládat tak, aby se staly biocentry, revitalizované vodní toky budou fungovat jako biokoridory, tvořící páteř ekologické sítě v naší krajině. Častější výskyt sucha vede k tomu, že naše společnost si začíná uvědomovat, že skončil věk plýtvání s vodou.

Kapitolu věnovanou historickému vývoji hospodaření s vodou v monografii Zatopené dědictví jižní Moravy uzavírá D. Veselý konstatováním, že „budováním přehrad vlastně přiznáváme, že nedokážeme problém řešit jiným modernějším a méně drastickým způsobem…“ Výstavba nových přehradních nádrží by měla být v ČR navrhována jen výjimečně a po velmi důkladném posouzení. Výsledky řešení projektu by se měly stát součástí povinného studia všech, kdož rozhodují a budou rozhodovat o záměrech výstavby nových přehrad. Najdou v nich mnoho podnětů k zamyšlení.