Historie výstavby vodních nádrží

Při zamyšlení nad vývojem vodního hospodářství a změnami přírodního prostředí v povodí sledovaných vodních děl je zjevné, že k nejzásadnějším změnám došlo na plochách přímo zatopených přehradní vodou, nicméně vliv vodohospodářských děl je významně rozsáhlejší. Nádrže významně ovlivnily vodní režim celé krajiny, jsou na ně navázaná další vodní díla, jako jsou soustavné regulace toku, nebo rozsáhlé závlahové soustavy. Pokud se jedná o tři nádrže, na které jsme se soustředili, zřejmě jsme si nemohli vybrat lépe. Vranovská přehrada byla postavená na řece Dyji v roce 1934 a jedná se o 46. vodní nádrž postavenou v České republice. Můžeme ji tedy směle řadit mezi doyeny našich přehrad. Brněnská přehrada byla pod dívčím jménem Kníničská přehrada postavena v roce 1940 a jednalo se už o 54. nádrž na našem území. Vznikla na samém počátku přehradního boomu, kdy po více jak půl století byla téměř každý rok dokončena jedna přehrada. A když se nějaký rok náhodou vynechal, vznikly v dalším roce nádrže dvě nebo tři. Rekordní byl pak rok 1959, kdy bylo v jednom roce dokončeno hned šest nádrží. Poslední dolní nádrž Nové Mlýny byla naopak dokončena až v roce 1988 jako 142. v pořadí. Po ní už bylo v české republice dokončeno jen devět nádrží. Stojí tedy na samém konci rozmachu budování přehrad a můžeme ji řadit mezi jednu z nejmladších. Jako zajímavost můžeme ještě uvést, že blízko nad Novomlýnskými nádržemi se do Dyje vlévá řeka Jevišovka, na které leží nádrž Jevišovice postavená již v roce 1897 jako 21. v pořadí. Před ní byly stavěny pouze rybníky, jedná se sice o tak monumentální stavby jako např. rybník Svět nebo Rožmberk, ale za první skutečnou údolní nádrž jsou považovány právě Jevišovice. Symbolicky se nám tak na Jižní Moravě uzavírá historický kruh vodního hospodářství [1].

Důvodem k výstavbě Vranovské přehrady byla zejména častá záplavová aktivita řeky Dyje a také využití toku k výrobě elektrické energie. První myšlenka na postavení Vranovské přehrady se zrodila již před první světovou válkou. Syn vranovského stavitele Schmidta, student architektury na technice ve Švýcarsku, podal o prázdninách v roce 1903 se skupinou spolužáků návrh na výstavbu přehrady u Vranova nad Dyjí. Projekt na využití vodní síly řeky Dyje projednala společnost Podyjské závody (Thayawerke) v roce 1912, v té době však na tak odvážné dílo nebyly peníze. Až po vzniku Československa se po dohodě s Podyjskými závody stal investorem stát a Země Moravskoslezská za přispění akciové společnosti Západomoravské elektrárny. Realizací stavby byly pověřeny tři akciové společnosti: Českomoravská stavební společnost, společnost Lanna z Prahy a brněnská společnost Pittel und Brausewater. Na stavbě pracovalo dva a půl tisíce lidí a hráz byla podle projektu, který se v průběhu realizace doplňoval o nové poznatky získané při stavbách velkých přehrad v zahraničí, dokončena za tři a půl roku. Po dokončení se přehrada stala největší vodní stavbou v tehdejší ČSR. Přehrada není jen špičkovým inženýrským stavebním dílem své doby, které slouží svému účelu déle než 80 let. Její stavbou vzniklo velké, či přesněji dlouhé jezero, které se klikatí na délce téměř 30 kilometrů bývalým kaňonem Dyje od Podhradí až k Vranovu. I když je těleso přehrady zaklesnuto na obou stranách do skalního masivu, nejde o přehradu klenbovou, ale gravitační, která zadržuje vody Dyje vlastní vahou. Materiál na stavbu se dopravoval po úzkokolejné dráze, jejíž stopy lze dodnes vysledovat. Je zajímavé vědět, že hráz podléhá pohybům v důsledku tlaku vody, ale také vlivem slunečního svitu na vzdušnou část tělesa. Tyto řádově milimetrové odchylky měří tzv. hrázové kyvadlo umístěné uvnitř hráze. Zaplavením území došlo k zatopení obce Bítov, která byla přestěhována do zcela nově vybudovaného nového Bítova, na kopci poblíž hradu Bítov. Obyvatelům původní obce byly ztráty majetku kompenzovány a nová obec jim nabídla novodobé vymoženosti, např. tekoucí vodu, což přispělo k celkově pozitivnímu vnímání ztráty domovů.

Vesely-1
Obr. 1. Ještě dlouho po napuštění Vranovské přehrady proplouvaly výletní lodě kolem věží dvou zatopených kostelů

Brněnská přehrada je také nazývaná vodní nádrž (dílo) Brno, dříve též Kníničská přehrada, místní obyvatelé ji však nařeknou jinak než „prygl“, což je slovo brněnského hantecu, který je pro zbytek obyvatel české republiky zcela nesrozumitelný. Myšlenka na stavbu přehrady na Svratce se objevuje od počátku 20. století, ale k její realizaci došlo až v letech 1935 až 1970 v období německé okupace. Při silnici u hráze přehrady stojí malý památník s pamětní deskou věnovanou zdejšímu hráznému Františku Šikulovi, který díky své obětavosti a odvaze znemožnil destrukci nádrže, kterou naopak chtěla na konci okupace provést ustupující německá armáda. Dílo vzniklo na základě projektu skupiny vedené prof. Janem Bažantem, který byl ještě přepracován pracovníky Vysoké školy technické v Brně. Původním účelem díla bylo zajištění dostatku vody pro rozvíjející se město Brno. Stavební práce byly zadány pražské firmě Kapsa a Müler, technologii pro vodní dílo zajišťovaly Strojírny Vítkovice a Blansko, vybavení elektrárny dodala firma F. Křížík. Dodnes můžeme nedaleko přehrady vidět malou pyramidu z betonových kvádrů, nejedná se o nic jiného, než vzorky betonu použitého na stavbu přehradní zdi.

Přehrada vznikla zatopením území mezi Brnem a Veverskou Bítýškou a zaplavuje území o délce necelých 10 km. Dlouhou dobu si nádrž udržela zejména vodárenský účel a byla zásobárnou pitné vody, v dnešní době je již účel pouze energetický a rekreační. Kolísající průtok pod přehradou, který je způsoben špičkovým režimem malé vodní elektrárny, vyrovnává malá nádrž v Komíně, jejíž vzdutí sahá téměř k patě přehrady a která je spíše známá jako Komínský jez.

Při stavbě došlo k zatopení obce Kníničky, které byly přestěhovány a v roce 1957 připojeny k Brnu. Jejím obyvatelům přidělil stát blízké náhradní pozemky ve vzdálenosti do jednoho kilometru od původní obce, kde vznikla nová obec Kníničky. Obyvatelé vnímali stavbu nádrže a nucené vystěhování bez negativních emocí, ztráty jim byly přiměřeně kompenzovány. Ačkoli, jakmile opadne voda, táhne je to podle slov pamětníka p. J. Ondry ještě stále „domů“.

Již od konce druhé světové války je na přehradě provozována lodní doprava. První dvě plavidla – Morava a Brno – zahájily plavbu v roce 1946. V současnosti provozuje plavbu Dopravní podnik města Brna. S lodní dopravou je spojena také rekreace. Právě zvýšený zájem o rekreační využití souběžně s obrovským přísunem živin z povodí zapříčinil zhoršení kvality vody v nádrži. Se stoupajícím znečištěním se začal ve vodě intenzivně vyskytovat nežádoucí sinicový vodní květ, který na dlouhou dobu zkomplikoval plnohodnotné rekreační využívání nádrže. V posledních letech se díky soustředěnému úsilí odborníků daří tento negativní trend zvrátit.

Vodní dílo Nové Mlýny leží na soutoku tří řek. Zatímco Jihlava si soutok se Svratkou ještě uchovala, soutok Svratky s Dyjí zanikl pod hladinou nádrží. Dílo je tvořeno soustavou tří nadrží jdoucích za sebou, ležících na jihu Moravy pod Pavlovskými vrchy. Poměr počtu obyvatel Moravy a velikosti tohoto vodního díla je přibližně stejný jako počet obyvatel Číny a mamutí přehrady Tři soutěsky. Horní nádrž je nazývána Mušovská, je rozlohou nejmenší ze tří novomlýnských nádrží a má maximální hloubku 4 m. Na jejím břehu se nachází známá obec Pasohlávky či Brod nad Dyjí. Vznikla společně se střední nádrží v rámci I. etapy vodního díla Nové Mlýny. Střední nádrž se jmenuje Věstonická, její rozloha je zhruba dvojnásobná než plocha horní, ale je také poměrně mělká, největší hloubka je kolem 5 m. Realizace nádrže si vyžádala vykácení a zatopení velké části lužního lesa a obce Mušov, z níž zůstal pouze ostrov s kostelíkem sv. Linharta. Střední nádrž byla již od počátku výstavby přednostně vyhrazena pro účely ochrany přírody. V roce 2005 byla vyhlášena ptačí oblastí soustavy Natura 2000. Je nejvýznamnějším hnízdištěm rybáka obecného, zrzohlávky rudozobé a racka chechtavého, zároveň je i jediným pravidelným hnízdištěm racka černohlavého, racka bělohlavého a racka bouřního. Nádrž představuje největší pravidelné zimoviště morčáka bílého, husy polní, husy běločelé a orla mořského. Kdo někdy viděl zvedat se v ranním oparu zimního dne nekonečná hejna ptáků z vodní hladiny, nikdy tento zážitek nezapomene. Pro zvýšení plochy vegetace bylo ve střední nádrži vybudováno několik umělých ostrovů. Třetí z nádrží nazývaná dolní nebo Novomlýnská je ze všech tří největší a nejhlubší, cca 8 m. Do střední nádrže ústí řeky Jihlava a Svratka. Po obvodu celého vodního díla byla vybudována také řada bočních hrází pro omezení plochy nádrží. Území za těmito bočními hrázemi je odvodněno příkopy a voda je z nich čerpána zpět do nádrží. Čerpací stanice musí do nádrží přečerpávat také vodu z drobných přítoků, které hrázový systém přerušil. Kapacita čerpadel tak musí odpovídat objemu víceletých povodní. Zhotovitelem projektu všech nádrží byl Hydroprojekt Brno, dodavatelem stavebních prací byl Ingstav Brno. Nádrže byly postaveny v 70. až 80. letech 20. století. Hlavním oficiálním účelem stavby bylo zamezení každoročním záplavám a zvýšení intenzity zemědělské výroby vybudováním systému zavlažovacích kanálů. Výstavbu nádrží doprovázely intenzivní diskuse ekologů, vodohospodářů a politiků, zpochybňující jejich účel a význam. Pod hladinou vodního díla Nové Mlýny zmizelo území o ploše 32 km² a s ním historicky i přírodovědně unikátní území, zahrnující rozsáhlou oblast lužních lesů a obec Mušov. Vystěhování obyvatel Mušova a jejich začlenění do obce Pasohlávky neproběhlo zcela bez emocí, s odstupem času je zlé zapomenuto a obyvatelé žijí novým životem.

Vesely-2
Obr. 2. Brněnská přehrada pod hradem Veveří

Pro ilustraci předkládáme dva texty, které pochází z doby budování vodního díla Nové Mlýny.

První pochází z pera tehdejšího náměstka ministra lesního a vodního hospodářství Ing. Josefa Vančury: „… příznivé klimatické podmínky jižní Moravy dávají vhodné předpoklady pro život člověka i pro rozvoj hospodářské činnosti. Jedním z rozhodujících prvků, ovlivňujících vývoj této oblasti, byla a je dosud voda. Vodohospodářské poměry v této oblasti však nebyly vyrovnané… odtokové poměry na jižní Moravě byly nepříznivě ovlivňovány úpravami ve středním a horním toku… škody vznikaly v zemědělství, poškozením nebo zničením úrody, zamokřením půdy, na komunikacích, objektech, v lesním hospodářství a způsobovaly celkové zhoršení životního prostředí… dílčí úpravy toků nemohly vyřešit tuto základní problematiku… proto byl dán usnesením vlády v roce 1959 impuls k návrhu komplexních vodohospodářských úprav… komplexní vodohospodářské úpravy svým zásahem do odtokových poměrů a specializací zemědělské výroby ovlivňují výrazně i společenské funkce krajiny jižní Moravy… vytváří model pro komplexní řešení oblasti v podmínkách socialistického státu.“ Tento text byl napsán jako předmluva k publikaci Vodohospodářská výstavba Jižní Moravy [2].

Druhý text jako by zasněně hleděl na historické obrazové materiály dokumentující lužní krajinu před vodohospodářskými úpravami: „ … bývala to prvořadá specialita jižní Moravy: Dyje se Svratkou a Jihlavou na západě a Morava v jihovýchodním úvalu. Za jarních vod to dovedly být pořádné veletoky, ale v létě se už jen líně protahovaly džunglí jihomoravského luhu. Řeky v dolním toku jsou vždy majestátné, podsadité, životem poučené a vyrovnané matróny a širokými, hlubokými a někdy zlovolnými vodami. Pravý opak těch neposedných čiperek, hopsajících bláznivě přes oblázky a balvany v podhorských kaňonech. Takových máme u nás dost, ale matrón už mnoho není. Všechny jsme je zkanalizovali…“ Tento text napsal jako předmluvu ke své knize Sbohem, staré řeky fotograf Miloš Spurný [3]. A toto své krédo dokázal pravě Miloš Spurný nenapodobitelně zachytit na svých snímcích širých niv s rozptýlenými vrbami, lužních lesů v časném předjaří, zeleného ticha, pohádkového světa krajiny mokřadů nebo neproniknutelné divočiny „moravské Brazílie“.

První vodní stavby – mlýny a mosty

Jeden pohled je striktně technokratický, druhý bytostně emotivní. Nechávám na čtenáři, aby si vytvořil vlastní rovnováhu mezi těmito názory.

V předešlých odstavcích jsme popsali vývoj vodního hospodářství přímo v ploše vyjmenovaných nádrží, pokud se zaměříme na jejich povodí, musíme se vrátit na úplný začátek, který v naší lokalitě leží zřejmě někde na konci 12. století. Někdy se také nevyhneme nutnosti zmínit související skutečnosti z „širšího“ povodí řeky Moravy. V tomto období dochází k osídlení rozsáhlých území v povodí moravských řek, a to především v hornatějších oblastech, ale například i v dolním Podyjí. V průběhu této kolonizace byly vykáceny rozsáhlé plochy lesů na horních tocích řek, což mělo za následek změnu vodního režimu. Velké odlesnění krajiny tedy nezůstalo bez následků ani v oblasti soutoku řek Dyje, Svratky a Jihlavy. Archeologické průzkumy potvrzují zánik hustého osídlení na vyvýšeninách v inundaci i nízko položených sídlišť, zakládaných těsně nad inundací, které se díky růstu intenzity povodní staly neobyvatelné [4]. Zřejmě právě v této době začali obyvatelé dolního toku řeky Dyje, Svratky a Jihlavy přemýšlet, jak zamezit častým povodním a řeky spoutat.

První psaná zmínka o povodních pochází z roku 1244 a pojednává o vyrovnání sporů mezi Sigfridem Sirotkem a velehradským klášterem. Oznamuje se zde, že Sigfrid Sirotek vystavěl na svém majetku v Bulharech mlýn, který vzdouváním vody v době záplav působí škody na polích, loukách a lesích vesnice Přítluky, majetku kláštera velehradského [4]. Tento zápis nás informuje nejen o tom, že ve 13. století byly záplavy na Dyji zřejmě běžné, ale také o tom, že nejpozději v této době vznikaly první vodní stavby na sledovaných vodních tocích. Jejich počet se postupně zvětšoval a v pozdějších záznamech se hovoří již o deseti mlýnech a k nim příslušným vzdouvacím stavbám. Jednalo se o mlýny v Novosedlech, Drnholci, Mušově, Dolních Věstonicích a Nových Mlýnech, dále o Panenský mlýn mezi Novými Mlýny a Nejdkem a o mlýny v Nejdku, Ladné, Břeclavi a Ramšpurku [4].

Mlýny obecně patří k jedněm z nejstarších vodních staveb. Energie vody byla po lidské a zvířecí jednou z prvních, kterou dokázal člověk použít a úspěšně přeměnit v mechanickou práci. Díky specifickým hydrologickým poměrům byl vodní pohon o malých výkonech na Moravě (i v Čechách) velmi rozšířen. Archeologické nálezy ukazují, že již v neolitické době používal člověk zařízení na mačkání zrn. Od 2. století před naším letopočtem se pro jejich pohon již využíval nový vynález vodního (kolového) mlýna. Do Evropy se ale dostal až s křížovými výpravami z Orientu. Na našem území kladou historikové vznik vodou hnaných mlýnů do 8. století. Vodní kolo ale nepohánělo jenom mlýny. Vodní energie byla využívána také pro pily, stoupy, olejny, brusírny či hamry. Velký rozvoj mlýnů a využívání vodního kola začalo za Karla IV, který vydal zákon na podporu mlynářů. Od 16. století již nebylo vlastnictví mlýnů výsadou pouze panovníka, šlechty, církve či měst, ale mlýny podle možnosti stavěli i poddaní a svobodní. Z hlediska výkonu nebylo možné postavit vodní mlýn kdekoliv, pokud byl spád nedostatečný, musel být na vodoteči zbudován jez. Typickou konstrukcí byl dřevěný jez, jeho vnitřní prostor byl vyplněn velkými balvany a jílem, aby vznikl vodotěsný blok. Dubové piloty a dubové desky příčných stěn měly životnost až 100 let. Borové nebo modřínové obložení horní částí jezu snadno poničila velká voda, za příznivých podmínek ale vydrželo až 20 let. Obdobné jezy dodnes nalezneme třeba na řece Dyji pod Vranovskou přehradou. Provoz mlýna taká vyžadoval zaručený průtok, proto bylo nutné nad mlýnem někdy zbudovat retenční nádrž. V ní se postupně shromažďovala voda, která pak byla vypouštěna v době mletí pro zajištění dostatečného průtoku.

Naše mlynářství patřilo od začátku k evropské špičce. Je nemálo technických zlepšení, která zavedli právě naši mlynáři a sekerníci. Podle jejich vzoru se také pro určitý mlecí systém staršího vzoru vžil obecný termín „české složení“. Zhruba v polovině 19. století se i v našem mlynářství objevil nový typ mlýnu s tzv. uměleckým či americkým složením. Mimo české a umělecké složení se u nás vyskytovalo ještě tzv. kašové a francouzské složení.

Vesely-3
Obr. 3. Když se Dyje na jaře rozlila do své nivy, mohlo se zdát, že zde již tehdy stála vodní nádrž

Na osudu vodních mlýnů se pravidelně podepisovaly každoroční povodně a dalším vážným nebezpečím byl oheň. Při provozu mlýnů plných dřevěného zařízení vznikalo množství moučného prachu, což tvořilo snadno vznětlivou směs. Konec vodních mlýnů ale nakonec v 19. století přivodilo rozšiřování parního stroje. Ránu z milosti jim pak uštědřilo zavedení elektrického pohonu. V roce 1925 se na našem území nacházelo ještě více než 11 tisíc mlýnů, do roku 1989 jich nepřežila ani padesátka [5].

S vodními toky jsou od nepaměti spojeny také mosty, umožňující jejich překonání a propojení břehů cestní sítí. Pozoruhodné jsou nejen mosty na velkých řekách, ale zajímavé stavby najdeme na říčkách i potocích. Příkladem může být most v Náměšti nad Oslavou. Podle kroniky „most stavěly šelmy bezprsté“, což byly mladí poddaní, kteří se raději sebepoškozovali, než by dvanáct let sloužili na vojně. Těchto laciných pracovních sil bylo asi 550. Most byl budován okolo roku 1730. Je osazen dvaceti sochami a má sedm oblouků. Barokní silniční most nalezneme také ve Žďáru nad Sázavou. Z iniciativy kláštera pod Zelenou Horou byl postaven v roce 1761. Je osazen osmi barokními plastikami, a proto se mu v době hospodářské krize přezdívalo „U osmi nezaměstnaných“. Zcela moderní je naopak lávka pro pěší ve Švýcarské zátoce Vranovské přehrady. Můžeme obdivovat úspěšné inženýrsko-technické dílo moravských projektantů citlivě umístěné do krajiny. Mostovku dlouhou 252 metrů drží visutá konstrukce podepřená 28 metrů vysokými pylony ve tvaru písmena A. Pokud se vydáme více na sever, narazíme na zajímavý renesanční most na jednom ze šesti ramen řeky Moravy v Litovli. Kromě tohoto mostu zde napočítáme dalších 170 lávek, mostů a brodů, a proto se Litovli přezdívá „Moravské Benátky“. Janský most z let 1500–1592 je dlouhý 57 metrů a tvoří ho šest oblouků. Jméno dostal podle sochy umístěné uprostřed mostu – sv. Jana Nepomuckého, patrona mostů, mlynářů i proti nebezpečí vody. V Evropě napočítáme na třicet tisíc soch Jana Nepomuckého a většina z nich je umístěna právě na mostech [5].

Zavlažovací a meliorační práce

Na konci 18. a začátku 19. století se zhoršovala povodňová situace a neudržitelný stav přinutil začít pracovat na ochraně a plánovitém pěstování lesa. Díky tomu se začala výměra lesů postupně zvětšovat a stejně postupně docházelo i ke stabilizaci vodního režimu dolního toku řek. Přesto se ještě v pamětech rolníka ze Staré Břeclavi Martina Louckého (*1840, †1918) z druhé poloviny 19. století dovídáme, že léta 1850–1880 byla považována za velmi mokrá a že pole v trati Padělky bývala až z poloviny pod vodou a na cestách a částech polí stávala voda po celý rok. Proto byla část polí ponechána na louky, ale i z těchto luk se jen málokdy podařilo sklidit seno. Ze záznamů břeclavského vrchnostenského úřadu se dovídáme, že v roce 1837 bylo na katastru obcí Břeclav, Stará Břeclav, Ladná a Lanžhot celkově zatápěno 2 567 hektarů, z toho připadlo 1 711 hektaru na lesy, 690 hektarů na louky, 148 hektarů na pastviny a 18 hektarů na pole. Inundace v celém údolí Dyje pod Břeclaví činila 15 360 hektarů. O špatné situaci svědčí i skutečnost, že když bylo z knížecí milosti darováno obci Žižkov 21 hektarů luk, obec louky vůbec nevyužívala, protože stály většinu času pod vodou, „což je smutné“, jak se uvádí v pozdějším návrhu na odvodnění této lokality [4]. Průtoky byly také značně rozkolísané a záplavy se střídaly s obdobími sucha. Zatímco za povodní se voda rozlévala do široké krajiny, nestačila podle záznamů ze suchého období let 1834 až 1836 ani všechna voda z celého řečiště na roztočení mlýnů.

Se sílícím narušováním vodního režimu začala vznikat opatření sloužící nejen k odvedení přebytečné vody v období záplav, ale také k zavlažování pozemků v suchých obdobích. Můžeme mluvit o prvních melioračních stavbách. Existují záznamy o odvodňovacích příkopech zřízených v 19. století magistrátem v Podivíně na městských loukách nebo o odvodňovacích příkopech udržovaných obyvateli Mikulčic a Moravské Nové Vsi ve prospěch zlepšení odtokových poměrů a odvedení rozlitých vod řeky Stupavy (dnešní Kyjovka). Tyto příkopy jsou vyznačeny v indikačních skicách z roku 1827. Tyto projekty samozřejmě neřešily příčinu problému a snažily se pouze napravit jejich dopady. Z tohoto pohledu stojí za zmínku projekt vídeňského inženýra J. Hobohma, který navrhoval zakládání příkopových sítí v pramenných oblastech, které by zpomalovaly odtok a zmenšovaly unášecí sílu vody [6]. Tento projekt, který jako jediný řešil zadržení vody v krajině, a můžeme ho považovat za progresivní i z našeho současného hlediska, se bohužel neprosadil. Naopak je v učebnicích zemědělství, vydávaných na počátku 19. století pojednáváno o způsobech zúrodňovaní takzvané „plané půdy“, velká pozornost byla věnována vysoušení bažin a melioracím. Přirozený vodní režim krajiny tak byl nahrazován zrychleným odvedením vody z krajiny a jejím náročným navracením pomocí závlah v době sucha. Na počátku rozsáhlých melioračních projektů stojí lichtenštejnská dominia. Jejich přínos pro rozvoj celé oblasti lze srovnat s činností Schwarzenberků na jihu Čech nebo Palffyovců na sousedním Záhoří. Lichtenštejnská panství začínají se soustavnými melioracemi po polovině 19. století, zejména však od 70. až 80. let. Toto období se shoduje se zrychlením odtoku a zvýšením eroze v souvislosti s rušením rybníků, což mohlo být také jedním z důvodů zvýšené potřeby melioračních prací. Díky cílevědomé práci byly na počátku 20. století na všech pánských loukách a v lužních lesích vybudovány systémy zavlažovacích a odvodňovacích kanálů. Záhy ale byly lichtenštejnské majetky v roce 1919 vyvlastněny, meliorační soustavy přestaly být udržovány a rychle ztrácely svoji funkci [4].

Vesely-4
Obr. 4. Jedním z jezů, který se do dnešního dne zachoval v téměř nezměněné podobě, je jez Devět mlýnů

Dalším podnětem pro meliorační práce, zejména na orné půdě, bylo poskytnutí státních a zemských podpor a ustavení zemědělsko-technického úřadu v roce 1887. Zpočátku byly meliorace na zemědělské půdě realizovány pomocí otevřených příkopů opevněných kůly a svazky klestu, brzy se ale prosadila takzvaná „anglická drenáž“, která využívala trubky z pálené hlíny. Tyto technologie značně zrychlily budování melioračních staveb, v období let 1887 až 1930 tak mohlo být na Moravě provedeno každoročně tisíce hektarů odvodnění a desítky až stovky hektarů závlah, které se nejvíce soustředily právě do jižní oblasti. V období let 1930 až 1937 využil podnikatel Jan Baťa plánovaný projekt hlavního závlahového kanálu k vybudování plavebního a závlahového kanálu známého dnes pod názvem „Baťův kanál“. Na tuto aktivitu však již nenavazovala tvorba nutných závlahových detailů a k dalšímu rozvoji melioračních prací dochází až po roce 1947, kdy se impulzem stalo katastrofální sucho, které postihlo rozsáhlá území na jižní Moravě. Po tomto roce bylo vybudováno tři tisíce hektarů závlah mezi Uherským Hradištěm a Hodonínem a zejména velkoplošný závlahový systém Krhovice–Hevlín, jehož výstavba byla zahájena v roce 1952. Jednalo se vesměs o náhonové závlahy, které brzy přestaly vyhovovat svému účelu, a není proto divu, že už v roce 1965 bylo nutné provést jejich rekonstrukci, která změnila koncepci závlah na podzemní tlakový rozvod závlahové vody [7]. K dalšímu rozvoji závlah dochází až s vybudováním vodního díla Nové Mlýny.

Plavba a umělé vodní toky

Baťův plavební kanál není první plavební cestou na sledovaném území. Na území Moravy potvrzují historické dokumenty, že malé lodě pluly po řece Moravě až k ústí Bečvy. Moravský zemský sněm dbal již v 16. století ve svých usneseních na to, aby lodím a vorům na řece nepřekážely jezy: „O plavení dříví na řece Moravě, když se zvodní, na tom jsme se usnesli, aby všichni, kteří stavy na řece Moravě mají, to opatřily při velké vodě, aby se volně plavati mohlo, a to jmenovitě od sv. Václava příštího pod základem 100 kop grošů, aby je k zemi dal, kdož by neopatřil, aby se plaviti dalo, jak se svrchu píše.“ Na zasedání Moravského zemského sněmu v roce 1653 se pak moravští stavové usnesli nejen na splavnění řeky Moravy, ale i na jejím propojení s řekou Odrou. Toto usnesení je možno považovat za první zmínku o vybudování průplavu Dunaj–Odra. Zvláštním druhem vodní dopravy byly pak přívozy, které sloužily k přepravě napříč vodním tokem. Ve středověku bylo právo přívozu předmětem privilegií, od poloviny 19. století byly přívozy provozovány také obcemi nebo soukromníky.

 Vesely-5

Obr. 5. Historický mlýn v Břeclavi kolem roku 1912

Závlahové a plavební kanály můžeme zařadit mezi umělé vodní toky. Tyto stavby, ke kterým můžeme přidat také vodovody a akvadukty, jsou známé již z dávné minulosti. U nás se první objevují od 14. století v Čechách. Na Moravě byl první vybudován tzv. Cvrčovický náhon vedoucí z řeky Jihlavy a sloužící k napájení Pohořelických rybníků. Mezi další významné stavby ve sledované oblasti patří Dyjsko-mlýnský náhon. Někdy je také nazýván Krhovicko-jaroslavský náhon nebo Mlýnská strouha. Patří mezi nejstarší a největší dochované mlýnské náhony v České republice. První písemné záznamy se zmiňují o tomto náhonu již v roce 1302. Jedná se o 31,6 km dlouhé vodní dílo, které odbočuje z řeky Dyje u obce Krhovice a vrací se do ní pod rakouským městem Laa an der Thaya. Stávající podobu má náhon od 30. let 19. století, kdy byl k rakouskému městu Laa an der Thaya prodloužen od obce Dyjákovice, kde původně končil.

V zájmovém území se nachází ještě jedna stavební památka, dokumentující mistrnost našich předků. Jedná se o plavební kanál Suchý–Šmelcovna u Boskovic na Drahanské vysočině. Plavební kanál překonává rozvodí říčky Bělé a říčky Punkvy. Jeho celková délka činí 8,08 km a zcela jistě se náročností výstavby vyrovná mnohem známějším šumavským plavebním kanálům. Zdá se, že je oproti nim výrazně starší, ale jeho vznik není přesně znám. Byl vystavěn v době, kdy byly v okolí středověkého města Boskovice zcela vytěženy lesy, a měl zprostředkovat dopravu dřeva ze vzdálenějších ještě zaledněných částí Boskovického panství. Je pravděpodobné, že k tomu došlo za panování šlechtického rodu Ederu ze Štiavnice, tedy kolem roku 1550. Tato skutečnost by ho zařadila k nejstarším stavbám tohoto typu u nás. Kanál, který umožňoval plavbu klád až do délky 12 m, byl naposledy v provozu ještě před rokem 1800, pak byl rozebrán dřevěný žlab v kaňonu a plavba dřeva ze Suchého do Boskovic definitivně skončila [5].

Zajímavým umělým vodním tokem, resp. spíše umělou vodní plochou, byl tzv. kačeník (nebo též kačenárna). Kačeník je v principu velká stabilní past sloužící k odchytu vodního ptactva. Jedná se o malý obdélníkový rybníček, jehož rohy jsou protaženy do tvaru úzkých, zakřivených kanálů. Nad těmito kanály byly nainstalovány sítěné chodby končící prostornou vrší, zabraňující ptákům v návratu. Kanály s pastmi musely být nejméně čtyři, protože kachny se nerady pohybují proti větru. Proto bylo nutné, aby alespoň jeden kanál byl vždy orientovaný v jeho směru. Základní podmínkou úspěšného lovu divokých kachen v kačeníku bylo jeho správné umístění v krajině, které bylo dlouho předem zvažováno, protože stavba kačenárny byla finančně nákladná.

A jak zařízení fungovalo? Lákavci, ochočené volavé kachny, přilákaly své letící divoké družky hlasitým voláním k zapadnutí na rybníček. V některých podzimních dnech přebývalo na malém kačeníku až neuvěřitelných 16 000 kachen. V době lovu byli lákavci pomocí zrní a pískání přilákáni na odchytová ramena. Protože vodní ptactvo je velmi družné, následovaly divoké kachny lákavce až do sítěné chodby. Odtamtud pak bylo snadné kachny nahnat do vrše na jejím konci, zatímco volavým kachnám bylo umožněno chodbu opustit. Dalšími pomocníky při lovu byli malí lovečtí psi rezavé barvy, kteří měli připomínat lišku. Účinnost kačeníku byla mimořádná; do čtyř na jižní Moravě bylo v 18. stol. ročně pochytáno až 25 000 kusů kachen a dalších vodních ptáků.

Pozůstatky kačeníku nalezneme u Dyje poblíž obce Ladná nebo na slovenském břehu Moravy u obce Kopčany. Ve velmi dobrém stavu se dodnes zachoval kačeník, který před 300 lety vybudovali páni Želečtí nedaleko Moravského Písku a který sloužil až do konce 2. světové války [8].

Počátky snahy o regulaci řek

Meliorační práce řešily následky, ale neodstraňovaly příčiny nepříznivé situace. Proto byly souběžně vyvíjeny snahy o soustavnou regulaci dolních toků. Tyto snahy se opakovaně objevují již od 17. století. Plány regulace byly z různých důvodů zamítány a znovu zdůvodňovány. Jedním z nejabsurdnějších zdůvodnění bylo například, že regulaci je nutné provést „již pro věc samu“. Toto zdůvodnění snad nejlépe ilustruje tehdejší snahu o „vítězství rozumu nad přírodou“. V argumentech proti regulaci se často objevuje upozornění na příliš velké břemeno pro zemskou pokladnu, ale také argument, že zrychlení odtoku v horní části úvalu by zvětšilo nebezpečí záplav na dolním toku Dyje a také, že rychle odvedená voda bude v krajině chybět. Významný byl postoj lichtenštejnských dominií, která dokládají, že regulace by byla spojena s „obrovskými oběťmi na půdě a na rozsáhlých plochách krásného lužního lesa“ a že staleté porosty dubů, jilmů a jasanů, vyrostlé ve vlhku a každoročně zaplavované, by musely nutně uschnout po tak podstatném odvodnění, jaké by regulace znamenala [6]. Je smutné a zarážející, že tyto přístupy, z dnešního pohledu velmi moderní, byly při novodobých návrzích regulací v druhé polovině 20. století výrazně opomenuty.

Vesely-6
Obr. 6. Na lichtenštejnské lesnické mapě z roku 1844 vidíme oblast mezi Novými Mlýny a Bulhary, můžeme si všimnout podkovovitého říčního ramene dnes známého jako Křivé jezero (Moravský zemský archiv)

Nejstarší regulační návrhy na jihu Moravy se datují do 17. století a byly spojeny s plánem na vybudování dunajsko-oderského průplavu. Tyto návrhy oživil v 80. letech 19. století moravský zemský rada Tomáš Noska, ale ve své době nebyly tyto plány realizovány. Na Dyji sahají první plány na regulaci do 18. století. V letech 1777 až 1796 proběhlo rozsáhlé mapování Dyje a jejích mlýnských náhonů, na které navázala debata o možnostech úprav řeky. Po realizaci některých dílčích úseků, například hraniční řeky Dyje mezi obcemi Tasovice a Nový Přerov, přišly na řadu plány komplexní úpravy toků. Jak se můžeme dočíst v oznámení místním vrchnostenským úřadům z 18. března 1830, byl vypracováním obdobného plánu pověřen Michael Schwender – architekt Provinčního stavebního ředitelství v Brně. Schwenderovy návrhy vyvolaly velkou polemiku, a tak byl v dubnu roku 1864 pověřen lichtenštejnský okrskový inženýr Josef Poppelák, aby prozkoumal a přepracoval návrh regulačního projektu. Výsledné projekty se ale v mnohém shodovaly, jejich cílem bylo zejména odvést co nejrychleji vodu z krajiny. I když v průběhu jednání vznikaly obavy, že po takové úpravě bude vody zase málo, nikdo nebral v potaz nic jiného, než zajištění vody k pohonu mlýnů [6]. Až na výjimky nikdo neuvážil, jaký má taková regulace vliv na vodní režim krajiny a zda nezapříčiní její vysoušení. Přesto, že komplexní úpravy nebyly ještě realizovány, pokračovaly úpravy toku dílčími kroky na konci 19. i začátku 20. století. Jejich negativní vliv se bohužel začal skutečně projevovat. V roce 1936 jsou v Lidových novinách uveřejněny dva články profesora Vladimíra Úlehly o melioračních pracích, které zvyšují účinky neobyčejných such v posledních letech a mají za následek ničení vegetace a začátek pouště v moravském úvalu. Podle obsahu obou článků spočívá vina v neuvážených regulacích řeky Moravy, které působí snížení hladiny spodní vody a nemožnost přirozených inundací. Jeden z článků končí: „Ať se vrátí jezy a nadzvednou hladinu spodní vody. Ať se záplavě inženýrsky zvládnuté a nastřádané umožní, aby napojila louku a zároveň ji pohnojila splavenou pouští. Pak by se mohlo vrátit, co bývalo: šťavnaté louky s trojí úrodou do roka, na kterých se k podzimu dopásala i stáda dobytka, koní a srnek. Nechť se odstraní návratem k přirozenému stavu vše, co oslabuje naši zemi v jejím, beztak těžkém zápase s pouští, s postupujícím pozemským vysýcháním.“

Na tyto myšlenky reagoval pátečník Zlín 21. 2. 1936 článkem „Závlahy budou zúrodňovat pozemky na březích Moravy – Význam závlahového a plavebního kanálu pro meliorační práce v moravském úvalu“, kde se mimo jiné píše: „I když situace není tak tragická, jak je v článcích líčena, a nedostatek vláhy není možno přisuzovati jen regulačním pracem na řece, nýbrž v první řadě abnormálně malému množství srážek, je skutečností, že regulace řeky byla dříve prováděna příliš jednostranně a mnoho tvrzení z uvedených článků bylo by ještě před dvěma roky pravdou.

Situace se však v poslední době velmi změnila, neboť odpovědní činitelé a samo ministerstvo zemědělství vzali si za úkol odstraniti vady, vzniklé regulačními pracemi, jejichž cílem bylo v první řadě odstranění nebezpečí jarních záplav odváděním povodňových vod a zabránění vzniku velkých hmotných škod na úrodě, pozemcích, lidských obydlích a komunikacích.

Vše to je již dva roky cílevědomě prováděno, ne ovšem návratem k přirozenému stavu, nýbrž ve spojení s pracemi, které mají pro celou Moravu a samozřejmě i pro celý náš stát velkou národohospodářskou cenu. Bylo totiž přikročeno k provedení skutečně melioračních projektů ve spojení se zařízením plavební cesty pro lodi.“

Je tedy zřejmé, že opět převážil technicistní pohled nápravy negativního vlivu stávajících úprav budováním úprav nových, a tak se v časopise Rybář z roku 1935 můžeme dočíst jenom povzdechnutí: „A rybáře až srdce bolí, vidí-li, že stará ramena, vznikající ze staré řeky vyrovnáváním, tj. vyhlubováním nového, rovného toku, nejsou nikde nechávána ve spojení s tokem, jako jest tomu na příklad na Labi u Kolína. Tyto staré úseky jsou na obou koncích oblouku zasypávány materiálem narýpaným v novém řečišti a rybám se tak bere možnost, aby v nich našly přirozené úkryty, pastviny a trdliště. Leč nejhorší při celé věci je, že se vlastně regulace provádí jako součást velkého regulačního a závlahového plánu. V této době nezaměstnanosti musí každý podobnou velkou stavbu vítat, ale my, rybáři, při tom slušně žádáme – vezměte zřetel nejen na to rozvážení zboží, ale také na to, že v té vodě jsou ryby, které též chtějí žít. Že zregulováním řeka nezíská na zevnějšku, je jisto. Dosud to byla taková klidná, milá řeka, která si sice také uměla vyhodit z toho svého vodního kopejtka, ale jakmile z ní udělají rovný tok, bude to již jenom moravský zemský kanál.“

Komplexní vodohospodářské úpravy

Komplexní vodohospodářské úpravy byly na jižní Moravě realizovány v 70. a 80. letech 20. století. Provedené úpravy v podstatě reprezentují stav, který můžeme na dolní Dyji, Svratce a Jihlavě nalézt dodnes. Pokud se podíváme na mapu znázorňující území údolní nivy dolního toku řek, vidíme řeky s široce vyvinutou údolní nivou. Vymezení je dáno hranicí říční terasy, tedy územím, které můžeme definovat jako historicky maximální rozsah údolní nivy. Obce jsou v této lokalitě umístěny tak, že zástavba se udržela za hranicí nebo těsně na hranici této říční terasy, tedy mimo potencionální dosah rozlivu povodní. Výjimku tvoří město Břeclav, které svou zástavbou zatarasilo téměř celou levobřežní a část pravobřežní nivy řeky Dyje. Tato lokalizace města byla historicky umožněna částečně přirozeným a částečně lidskou činností posíleným odklonem povodňových průtoků směrem na pravý břeh Dyje, kde významná část povodňových průtoků obtékala Břeclav pravobřežní nivou. Je zřejmé, že i dnes se protipovodňová opatření v oblasti váží zejména k městu Břeclav. Cíle bylo dosaženo jak regulačními úpravami řek, tak retencí vody v poldrech a průtočných inundacích. V úseku pod vodním dílem Nové Mlýny je povodeň nejdříve odkloněna přes sto osmdesát metrů dlouhý boční přepad do prostoru levobřežní inundace pod jezem Břeclav, odtud pokračuje přes Horní les a zpět do Dyje se vrací až pod Břeclaví [7]. Pokud toto odlehčení nestačí, začíná se plnit Přítlucký poldr na levém břehu. Z něho voda pokračuje průtočnou levobřežní inundací a je plánováno její převedení kolem Břeclavi, tzv. severním obtokem. Těsně před Břeclaví je možné část průtoků z hlavního koryta přesměrovat do odlehčovacího ramene směrem na Poštornou. Všechny povodňové vody se tak setkají až pod městem Břeclav a ve městě nezpůsobí škodu. Vodohospodářské úpravy tak v podstatě napodobily přirozený průběh povodně v historické říční krajině. Když srovnáme současné zátopové území s rozsahem říční terasy, zdá se, že rozsah zatápěné nivy zůstal téměř beze změny. Jak bylo řečeno, vodohospodářské úpravy dokonce respektují převod části povodňových průtoků levobřežní inundací. Pokud se ale podíváme na četnost zatápění nivy, zjistíme, že levobřežní údolní niva oddělená od hlavního toku ochrannými hrázemi je zaplavována až od průtoku Q15 a pravobřežní dokonce od průtoků Q100. Tato situace se projevuje negativně nejen na zdraví krajiny údolní nivy, ale potencionálně ohrožuje i vlastní protipovodňovou ochranu. Údolní niva přestává být vnímána jako zátopová oblast a začínají do ní pronikat stavební aktivity. V lesních a lučních komplexech zaniká síť kanálů zajišťujících plynulý odvod povodňové vody a je velmi těžké odhadnout chování vody v inundaci během i po odeznění povodňových průtoků. Je zřejmé, že pro správnou biologickou ale i vodohospodářskou a protipovodňovou funkci údolní nivy je nutné v územním i vodohospodářském plánování chápat nivu jako neoddělitelnou součást říčního systému a naopak se snažit vracet údolní nivě dynamický vodní režim periodických záplav. Inundační území tak budou lépe „připravena“ i na katastrofické povodně, které nás bohužel potkávají stále častěji.

V tomto směru se neobejdeme bez poznatku hydrologie – vědy, která se systematicky zabývá poznáním zákonů výskytu a oběhu vody v přírodě. Bouřlivý rozvoj hydrologie nastal již v 18. a 19. století. Výčet historie vodního hospodářství by nebyl úplný, pokud bychom nepřipomněli, že první srážkoměrná stanice byla instalována již v roce 1803 v Brně, čímž o jeden rok předběhla srážkoměr v Praze na Starém Městě.