This article is available in Czech only. For translation or more information on this topic, please contact author.

 

Úvod

Vláda České republiky schválila usnesením č. 289 ze dne 29. dubna 2019 Akční plán pro implementaci Národní strategie otevřeného přístupu České republiky k vědeckým informacím [1]. Tento dokument naplňuje již dříve přijatou Národní strategii otevřeného přístupu ČR k vědeckým informacím na léta 2017−2020 [2] a ukládá 11 úkolů, které je třeba naplnit k zajištění doporučení Evropské komise ze dne 25. dubna 2018 o přístupu a uchovávání vědeckých informací [3], tj. zpřístupnit do roku 2020 100 % vědeckých publikací financovaných z národních veřejných prostředků elektronickou cestou. Na základě tohoto Akčního plánu je třeba „bez zbytečného prodlení“ zajistit splnění minimálních požadavků na otevřený přístup k vědeckým informacím od 1. července 2020:

bez ohledu na způsob zveřejnění (odborný časopis, digitální infrastruktura, multimediální kanály nebo jakékoli nové a experimentální metody vědecké komunikace) bude otevřený přístup k publikacím, které jsou výsledkem výzkumu financovaného z veřejných zdrojů, zajištěn co nejdříve, pokud možno již v okamžiku zveřejnění, vždy však nejpozději do šesti měsíců od data zveřejnění (v případě společenských a humanitních věd do dvanácti měsíců); uložení strojově čitelné kopie autorského rukopisu přijatého k publikování po recenzním řízení (zvaného též postprint), nebo vydavatelské verze článku do oborového nebo institucionálního repozitáře a podle licenčních podmínek vydavatele zajistit otevřený přístup k plnému textu.

Pod publikací se rozumí veškeré výsledky evidované v IS VaVaI, zejména typu J (článek v recenzovaném časopise) a D (příspěvek na konferenci). Akční plán sice explicitně nezmiňuje výsledky typu B (kniha) či C (kapitola v knize), ale lze předpokládat, že i tyto jsou považovány za publikační výsledky evidované v IS VaVaI. V následujícím textu bude obvykle hovořeno o článku v časopise, ale prakticky jsou tím myšleny všechny publikační výsledky (J, D, B i C), i když se v drobnostech mohou uváděné informace pro každý typ výsledku odlišovat.

Akční plán je časově limitován do konce roku 2020, přičemž další kroky v této oblasti mají být již součástí Národní politiky VaVaI 2021+ včetně postupu k případnému zpřístupnění výzkumných dat [1]. Mezi další kroky lze zahrnout zajištění otevřeného přístupu k vědeckým datům pořízeným/získaným za veřejné prostředky, což přímo Akční plán zmiňuje. Návrh Národní politiky VaVaI 2021+ schválený Radou vlády pro vědu, výzkum a inovace na 355. zasedání v březnu 2020 [4] a předložený do meziresortního připomínkového řízení však otázku zajištění otevřeného přístupu pojímá velmi obecně a ani nenaznačuje, s jakým vývojem mohou či mají výzkumné organizace při plánování dalších kroků počítat.

Cílem otevřeného přístupu je poskytnout výzkumným pracovníkům i široké veřejnosti bezplatně, otevřeně a bez diskriminace přístup k recenzovaným vědeckým publikacím, údajům z výzkumu i ostatním výstupům výzkumu v co nejranější fázi jejich šíření a umožnit používání a opakované využívání výsledků vědeckého výzkumu. Předpokládá se, že otevřený přístup k výsledkům výzkumu pomáhá zvyšovat kvalitu výzkumu, snižuje potřebu zbytečného zdvojování výzkumu, urychluje vědecký pokrok, pomáhá v boji proti podvodům v oblasti vědy a může celkově podpořit hospodářský růst a inovace [3]. Publikování výsledků výzkumu otevřenou cestou má přínos i pro samotné autory publikací. Podle existujících studií jsou publikace s otevřeným přístupem častěji citovány a mají vyšší počet stažení, než publikace s placeným přístupem [5].

Před vedením každé výzkumné organizace, bez ohledu na to, zda jde o resortní instituci, jako je VÚV TGM, v. v. i., či ČHMÚ, vysokou školu, pracoviště Akademie věd nebo jiný typ výzkumné organizace, stojí několik úkolů a harmonizace někdy až protichůdných požadavků.

Zajištění otevřeného přístupu k publikacím

Na první pohled nejsnadnějším požadavkem je zajištění otevřeného přístupu k publikacím. Většina časopisů již dnes umožňuje nějakou formu otevřeného přístupu tzv. Open Access. Obecně se rozlišují dva přístupy:

Zelená cesta Open Access představuje případ, kdy vydavatel umožňuje přístup k článku na svých stránkách pouze na základě předplatného či na základě jiné formy, která nenaplňuje znaky otevřeného přístupu. Zároveň však dává autorům právo zveřejnit nějakou formu svého rukopisu v otevřeném repositáři např. institucionálním apod. Obvykle po uplynutí tzv. embargo period.

Zlatá cesta Open Access představuje situaci, kdy vydavatel zveřejňuje plné texty k článkům na svých stránkách bez jakýchkoliv finančních nároků na čtenáře. Některé časopisy jsou čistě s otevřeným přístupem, jiné mohou nabízet otevřený přístup pouze k vybraným článkům (takové časopisy se označují jako hybridní).

Problémem ovšem je, že celý redakční proces je časově poměrně náročný a vydavatelé musí hradit náklady spojené s vydáváním časopisu (mzdy editorů, korektorů a dalších pracovníků, náklady na provoz, tiskárnu atd.). A protože vydavatelé nemají v případě Open Access článků příjmy z prodeje přístupu k článkům, hledají jiné obchodní modely. Nejčastějším modelem je přenesení nákladů na autory formou zaplacení tzv. APC – Article Processing Charge. Jiným modelem, označovaným také jako Diamantová cesta Open Access [6], nebo jako zvláštní forma Zlaté cesty či Platinová cesta je financování časopisu jinou formou. Autor tedy neplatí žádné poplatky za vydání článku a i čtenář má neomezený přístup k článku. Obvykle jde o časopisy vydávané výzkumnými organizacemi, které hradí náklady nebo časopisy financované z grantů [7], případně elektronické časopisy založené na práci dobrovolníků [8]. Na rozdíl od časopisů pro širokou veřejnost není u vědeckých časopisů obvyklé financování z příjmů z reklamy. Jednou z modifikací výše uvedených modelů financování časopisu je model dobrovolných plateb nebo plateb „co si mohu dovolit“ [9]. Český časopis Chemické listy aplikuje poplatek v případě financování článku z grantu [10]. Studie článků s otevřeným přístupem [11] ukázala, že nejrozšířenějším „modelem“ je situace, kdy jsou články k dispozici čtenářům zdarma, ale není explicitně uvedena licence jejich užití.

Pro vedení každé výzkumné organizace se tedy zdá jako nejvýhodnější k naplnění požadavků Akčního plánu [1] publikovat výsledky výzkumu svých týmů v časopisech aplikujících Diamantovou cestu, protože nemusí hradit náklady APC, ani nemusí zajistit zpřístupnění výsledků výzkumu „vlastními silami“ (blíže viz část o institucionálních repozitářích). V oblasti vodního hospodářství existuje několik časopisů, které fungují na principu Diamantové cesty Open Access. Jedním z nich je právě časopis VTEI vydávaný VÚV TGM. Kupodivu ostatní vodohospodářské časopisy vydávané v České republice jako Vodní hospodářství a SOVAK nelze řadit mezi Open Access časopisy splňující požadavky definované Akčním plánem [1], protože on-line zpřístupňují (situace v 1. polovině roku 2020) jen vybrané články nebo v případě časopisu Vodní hospodářství jsou PDF verze všech článků k dispozici v archívu časopisu až na konci roku, takže není naplněn požadavek na přístupnost maximálně šest měsíců po zveřejnění.

Z časopisů indexovaných v databázích Web of Science nebo Scopus lze skupiny Diamantové cesty Open Access zařadit například brazilský časopis Journal of Urban and Environmental Engineering [12], korejský Environmental Engineering Research [13] či čínský Sustainable Environment Research [14] a japonský Journal of Water and Environment Technology [15]. V oblasti příbuzných oborů lze indexované časopisy nalézt i v České republice, např. Acta Polytechnica [16] a Civil Engineering Journal [17] vydávané ČVUT v Praze, Acta Universitatis Carolinae Geographica [18].

Z časopisů, které také publikují příspěvky z vodního hospodářství a příbuzných oborů lze jmenovat elektronický časopis Entecho (https://www.entecho.cz) vydávaný VŠCHT.

Ačkoliv se zdá publikování v časopisech aplikujících Diamantovou cestu Open Access jako ekonomicky nejvýhodnější, nemusí tomu tak být. Každá výzkumná organizace prochází hodnocením podle Metodiky 17+ [19]. Na úrovni Rady vlády pro vědu, výzkum a inovace, a obvykle i na úrovni poskytovatelů institucionální podpory na rozvoj výzkumné organizace, dochází k hodnocení bibliometrizovatelných výsledků, do kterého jsou zahrnuty pouze publikace zahrnuté do časopisů indexovaných v komerčních databázích Web of Science a Scopus. Ačkoliv jsou bibliometrizovatelné výsledky pouze jednou z částí, které jsou podle Metodiky 17+ hodnoceny, představují relativně snadno zpracovatelnou část celého hodnocení. Každý časopis je totiž zařazen do kvartilu v rámci svého oboru. „Bonusově“ jsou hodnoceny časopisy spadající do 1. decilu tj. mezi prvních 10 % časopisů v daném oboru. Rada vlády pro vědu, výzkum a inovace pravidelně 2x ročně pořádá tzv. konference k Metodice 17+, na kterých představuje aktuální pokrok v implementaci metodiky. Je s podivem, jak někteří představitelé hodnotících panelů z akademické sféry, až dehonestují publikace, které nejsou v časopisech zařazených do 1. kvartilu. Logicky tak dochází k tlaku na publikování v co nejprestižnějších časopisech (zařazených v 1. decilu případně v 1. kvartilu).

Publikování v prestižních časopisech v režimu Open Access je drahé, protože vydávání vědeckého časopisu je business jako každý jiný a „za kvalitu“ se platí. Zatímco dříve náklady platili čtenáři v rámci předplatného, s rozvojem otevřeného přístupu se tyto platby převádí na jiné subjekty. Nejjednodušší obchodní model pro vydavatele je model založený na APC. Při tomto modelu nenese vydavatel vlastně skoro žádné podnikatelské riziko, výnosy včetně zisku dostane zaplacené obvykle ještě před vydáním článku, tj. v době, kdy měl jen minimální výdaje, protože většina činností redakčního procesu je zautomatizovaná a práce recenzentů obvykle „dobrovolná“. Analytici odhadují, že zisky vydavatelů činí 20 až 30 % [20]. Výše APC např. u nakladatelství Elsevier se pohybuje od 150 do 6 000 USD plus DPH [21]. Jiná komerční vydavatelství jsou na tom s cenami podobně a obvykle se APC u komerčních vydavatelství pohybuje mezi 1 000 a 4 000 USD.

Ačkoliv jsou náklady na APC uznatelnými náklady projektů VaVaI, občas s nimi při návrhu projektu není počítáno, zvláště u projektů zahajovaných před přijetím Akčního plánu. Mnohdy jsou též publikace finalizovány až v rámci implementačního plánu výsledků a nejde je tedy už zahrnout do nákladů ukončeného projektu. Výzkumná instituce tak musí vyčlenit prostředky na APC z vlastních zdrojů, pokud chce zajistit vydávání publikací s otevřeným přístupem v souladu s Akčním plánem. Samotný akční plán odhadl celkové náklady na APC v České republice na 466 mil. Kč v roce 2018. Lze předpokládat, že to je spíše spodní hranice, protože ne všechny výzkumné organizace jsou zapojeny do projektu CzechELib, ze kterého tento odhad vychází. Výzkumný ústav vodohospodářský T. G. Masaryka, v. v. i., publikoval v uplynulých letech 15 až 20 publikací indexovaných v databázích Web of Science nebo Scopus ročně, poplatky na APC by se tak mohly vyšplhat až na 2,5 mil. Kč, což je více jak 1 % rozpočtu VÚV TGM.

Pokud by management výzkumné organizace nevyčlenil prostředky na APC, resp. upřednostňoval vydávání článků v časopisech s nižším APC, může se to negativně projevit na hodnocení výzkumné organizace podle Metodiky 17+ a na výši institucionálních prostředků na rozvoj výzkumné organizace.

Ochrana před predátorskými časopisy

Potenciálním rizikem, které musí výzkumná organizace řešit na systémové úrovni, je ochrana před praktikami predátorských časopisů [22]. Mladí a méně zkušení vědečtí pracovníci mohou podlehnout klamavým praktikám těchto časopisů ohledně jejich indexování v citačních databázích a o impakt faktoru. Cílem predátorského časopisu je levně produkovat články a vydělávat na APC. S tím se pojí zejména nízká kvalita redakční práce a recenzního řízení, která byla mnohokrát dokumentována jak v cizině, tak v České republice [22, 23].

V České republice již není rozdělování institucionálních prostředků na rozvoj výzkumné instituce založeno na tzv. kafemlejnku, což byla předchozí metodika hodnocení výzkumu uplatňované v České republice [24]. Tím se výrazně omezilo „pole působnosti“ predátorských časopisů v České republice, neboť ty se jen stěží dostanou do 1. kvartilu, a motivace českých vědců publikovat v těchto časopisech je tak nízká [25]. Zavedení požadavku na otevřený přístup všech publikací spolu s obecným tlakem na publikování („publish or perish“) však opět mírně zvyšuje riziko úspěšnosti predátorských vydavatelů. Ne každý výsledek vědecké práce je natolik inovativní, aby mělo smysl se snažit jej publikovat v nejprestižnějších časopisech. Proč tedy mrhat omezenými prostředky na APC v „drahých“ časopisech a nezvolit nějaký méně etablovaný časopis s výrazně nižšími náklady na APC? Bohužel volba „špatného“ časopisu může poškodit dobrou pověst autora i instituce a vynaložené prostředky na APC pak mohou chybět pro publikování v kvalitnějších časopisech. Obdobně jako existují predátorské časopisy, existují i tzv. predátorské praktiky při pořádání konferencí.

Vědečtí pracovníci však z různých důvodů někdy nedokáží rozpoznat znaky predátorského chování. Před odesláním rukopisu do časopisu nebo konference je vždy vhodné ověřit, zda časopis je skutečně indexován v databázi Scopus či Web of Science. Obdobně je vhodné u konferenčních sborníků provést kontrolu, že sborníky z minulých ročníků byly indexovány, nebo že články byly skutečně vydány ve speciálních číslech indexovaných časopisů. V případě, že tomu tak není, je vhodné provést bližší prověření, případně požádat o pomoc pracovníka knihovny, který by měl být schopen predátorské praktiky rozeznat.

Rozvoj institucionálního digitálního repozitáře

Budování institucionálního digitálního repozitáře je samostatnou úlohou. Nepochybně každá výzkumná instituce si nějaký digitální repozitář provozuje. Podle znění současného Akčního plánu [1] plně postačuje, pokud repozitář umožňuje otevřený přístup k plným textům ve verzi „postprint“. Ovšem i zde existují rizika, které si musí vedení a zaměstnanci výzkumné instituce uvědomovat.

Prvním rizikem jsou ustanovení licenčních smluv, které autoři uzavírají s vydavatelem časopisu. Aniž by si to autoři mnohdy uvědomili, tak jim licenční podmínky nemusí umožnit zveřejnění výsledného díla v repozitáři či na odborných sociálních sítích typu ResearchGate a Academia, i když je článek veřejně dostupný formou zlaté cesty. Jiná vydavatelství zase naopak přímo vybízejí autory svých článků, aby články na specializovaných sociálních sítích propagovali. Vyznat se v chaosu licenčních podmínek tak není úplně nejjednodušší, i když zmíněná forma jejich porušování je obvykle ze strany vydavatelství přehlížena či tolerována [26].

V březnu letošního roku byla Radou vlády pro vědu, výzkum a inovace schválena Národní politika VaVaI 2021+ a zaslána do meziresortního připomínkovacího řízení. Jak je uvedeno v Akčním plánu, tak tento strategický dokument bude zahrnovat i požadavky na další rozvoj otevřeného přístupu. Bohužel verze schválená Radou vlády pro vědu, výzkum a inovace [4] neobsahuje žádné podrobnější specifikace, jaké jsou plánovány požadavky na digitální repozitáře. Lze tak stěží předjímat, jaké funkcionality budou muset institucionální repozitáře plnit.

Zpřístupnění vědeckých dat

Pozitivní efekty otevřených dat jsou v literatuře mnohokrát zmiňovány [27, 28]. Ovšem i zde existují různé překážky [29] a různé země k zajištění otevřených dat přijímají rozdílné strategie. Při návrzích projektů VaVaI se před každým řešitelem otevírá otázka, kolik finančních prostředků má na nákup dat plánovat. Naopak vedení výzkumné instituce řeší opačnou otázku, tj. zda má v rozpočtu uvažovat s příjmy za poskytování dat (často pořízenými v rámci výzkumných projektů jako „nadstavba“ nad daty od soukromých subjektů), či naopak s náklady na jejich udržování a zpřístupnění. Dnes již je obvyklé, že existují veřejné repozitáře otevřených vědeckých dat, kam lze data nahrát. Jedním z nich je např. Zenodo, jehož vznik byl podpořen Evropskou komisí či soukromé repozitáře jako Mendeley Data apod. V České republice však současný Akční plán [1] ani připravený návrh Národní politiky VaVaI 2021+ [4] žádné konkrétní cíle či opatření nenavrhují a obsahují pouze obecné proklamace. Chybějící národní strategie v otázce zpřístupňování vědeckých dat tak komplikuje jakékoliv rozhodnutí vedení výzkumné organizace. Budování vlastního datového skladu sice umožňuje mít data „stéle pod kontrolou“, na druhou stranu vyžaduje řešení zabezpečení přístupů k datům a bezpečnosti dat. Použitím veřejného repozitáře jako je Zenodo odpadají prakticky veškeré náklady a i starosti a postačí nastavit vnitřní procesy ve výzkumné organizaci tak, aby data určená ke sdílení byla nahrána na tento repozitář. Na druhou stranu vnitřní procesy musí být nastaveny velmi pečlivě, aby nedošlo ke zpřístupnění dat, u kterých to licenční podmínky či jiné důvody nedovolují. Rozhodování komplikuje i nejistá strategie České republiky v této otázce a neznámé budoucí požadavky ze strany poskytovatelů na zpřístupnění dat pořízených za veřejné prostředky.

Závěr

Otevřený přístup k výsledkům výzkumu představuje příležitost k další akceleraci výzkumných aktivit a šíření výsledků výzkumu mezi odbornou a nakonec i laickou veřejnost. Zároveň však klade před vedení každé výzkumné organizace několik otázek. První z nich je, zda přínosy (např. v podobě úspor za nákup dat a publikací) převáží náklady s otevřeným přístupem spojené. Druhou pak je otázka technického a organizačního zajištění. V současnosti jsme na určitém rozcestníku a každá organizace si musí zvolit cestu, kterou půjde při zajištění otevřeného přístupu k výsledkům svého výzkumu. Mírnou komplikací je zatím nejasné postavení otevřeného přístupu ve strategických dokumentech VaVaI po roce 2020 a chybějící jasné cíle ze strany státu i požadavků ze strany poskytovatelů podpor.