Povodně a sucho, dva opačné klimatické extrémy. Jaká je úloha krajiny v jejich zvládání a jaká opatření může či by měla společnost realizovat?

Tohle je velmi často kladená a velmi populární otázka, na kterou neexistuje jednoduchá odpověď. Resp. jednoduché odpovědi můžeme slyšet velmi často, nicméně v takových případech se jedná o spekulace, manipulace nebo sledování vlastních cílů. Krajina má pochopitelně ve zvládání klimatických extrémů úlohu zcela nezastupitelnou, ale vždy záleží na míře daného jevu. Pokud bude sucho či epizoda vyvolávající povodeň mírnější, je krajina nepochybně schopna takový výkyv vyrovnat, nebo ho alespoň výrazně tlumit.

V takovém případě je stav krajiny zcela zásadní a krajina v dobrém stavu (míněno tím diverzita, dostatečné zastoupení zeleně, travních porostů apod. – zkrátka to, co si lidé představují pod pojmem „hezká krajina“) nám přinese velké benefity v podobě retenční kapacity. Na druhé straně, pokud se vyskytnou extrémní jevy (srážky nebo sucho), vliv stavu krajiny bude rychle vyčerpán a buď budeme mít k dispozici zálohy (volné retenční prostory ve vodních nádržích nebo naopak zásoby vody v nádržích), nebo budeme čelit všem důsledkům povodně nebo sucha. Je třeba si uvědomit, že retenční kapacita krajiny (v obou významech – tedy udržení vody pro pokrytí sucha i zachycení povodňových odtoků) je přibližně konstanta, jejíž velikost je dána půdními charakteristikami, vegetací, způsobem využití i momentálním stavem. Významnost funkce krajiny tak bude klesat se stoupajícím významem stresoru (povodeň nebo sucho). Další velmi podstatnou informací, kterou jsem vlastně zmínil o několik řádek výše, je i to, že rozhodujícím retenčním prostorem v krajině není vegetace, ale půda. Vegetace a způsob využití krajiny jsou vidět, stav půdy na první pohled nikoliv. Pokud půda dokáže zadržet spadlou vláhu, bude to mít obrovský vliv. Zde ale opatření nejsou tak efektní, jsou dlouhodobá a jsou velmi složitá – jde zejména o snižování utužení půdy, zvyšování podílu organické složky, podporu struktury a další. To nejsou opatření investičního charakteru, která lze ukázat v televizi, kolaudovat a se slávou prezentovat. Jedná se o dlouhodobou práci každého jednotlivého farmáře nebo zkrátka vlastníka jakéhokoliv pozemku. Takže jasná odpověď na Vaši otázku? Společnost by měla realizovat vyváženě všechny typy opatření – zvyšovat diverzitu krajiny, např. v rámci pozemkových úprav, chránit půdu formou osvěty i dotačních programů a v neposlední řadě budovat poldry i vodní nádrže, a to jak malé, tak i ty velké.

Jaká je situace ve vysokém školství ve vztahu k přípravě odborníků specializovaných na vodu v krajině a environmentální otázky? Proč je na absolventy oboru životního prostředí (bez rozdílu na které vysoké škole jej absolvují) nahlíženo odbornou praxí spíše negativně? Není současná výuka oboru životní prostředí příliš zaměřena na ochranu životního prostředí z pohledu ekologického? Zejména ČVUT by měla vychovávat odborníky, kteří dokáží skloubit otázky ochrany životního prostředí s technickými nástroji spojenými s užíváním krajiny.

Ano, máte pravdu, situace není růžová. Není růžová obecně v technických oborech, protože studenti velmi často volí k získání diplomu „cestu nejmenšího odporu“. Dnes je mnohem populárnější stát se ekonomem, právníkem, filosofem, politologem nebo sociologem, než studovat technické obory. Ty nabízejí v době studia poměrně hodně práce, po studiu pak práci s velkou zodpovědností a pouze průměrnými platy. To dnes mnoha uchazečům není dost. Navíc se nacházíme v době populačně slabých ročníků.

Voda patřila a patří na stavební fakultě historicky k elitním oborům, i dnes je vnímána jako obor těžký. Pokud má student možnost vystudovat alternativu na jiné škole jednodušším způsobem, nelze se mu divit, že volí jinou cestu. Navíc, abych nekritizoval jen studenty, ČVUT jako velká, historická, špičková, kamenná univerzita nejde ve svém PR cestou populismu, tedy nepodbízí se. Tím ale prohrává se školami, které jdou studentům více naproti.

Environmentální otázky jsou dnes ve společnosti velmi žhavé a často kontroverzní téma. Obor Inženýrství životního prostředí (IŽP) zakládali před více než 20 lety na FSv ČVUT docenti Vrána a Rohon. Smyslem bylo vytvořit absolventa technické univerzity, který bude stále technikem (v našem případě bude mít titul stavebního inženýra se vším, co k tomu patří), a přitom bude schopen komunikovat jak názorově, tak terminologicky s absolventy škol přírodovědného zaměření. Ten cíl se podařil a podle mne praxe vnímá naše absolventy oboru IŽP velmi dobře. Nacházejí uplatnění a jsou ceněni oběma stranami mimo jiné pro to, že jsou schopni se na problém dívat nestranně. V současné době se snažíme vytvořit novou vizi a koncept studia oboru IŽP tak, aby vyhovoval lépe požadavkům praxe, které se za více než 20 let trochu posunuly.

Jaká je mezinárodní spolupráce katedry v oblasti vzdělávání a výzkumu? Které mezinárodní projekty řeší Vaše katedra a co chystáte na nejbližší období?

Katedra je součástí celé univerzity a fakulty, což jsou mezinárodně vysoce uznávané instituce s vysokým ratingem. Snažíme se tuto pozici nejen využívat, ale univerzitě i vracet tím, že v dobrém šíříme její jméno a reputaci. Máme navázanou celou řadu spoluprací a živých kontaktů jak v oblasti vědy a výzkumu, tak v pedagogické rovině.

V rámci pedagogiky naše katedra přijímá studenty jak v úrovni magisterského, tak i doktorského studia ze stále více zemí. V letošním roce se u nás vystřídali na dvou a více měsíčních stážích studenti z Německa, USA, Brazílie, Indie, Rakouska a Španělska. Naše studenty (diplomanty a doktorandy) jsme vyslali do USA, Rakouska, Německa.

V oblasti výzkumu se naše katedra orientuje jak na nejbližší partnerská pracoviště v Rakousku a Německu, ale i v Belgii, Itálii, Francii, Maďarsku, Španělsku, tak na vzdálenější renomované instituce především v USA.

Chápeme, že Česká republika je sice významným hráčem na poli vědy a výzkumu, ale rozlohou i počtem obyvatel je malá, takže spolupráce přes hranice je naprosto zásadní. Navíc se člověku otevírají zcela nové obzory a možnosti, formální výzkumná partnerství se časem postupně přetavují v přátelství, zkrátka mezinárodní spolupráci považuji za skutečně klíčovou pro rozvoj jak lidí, tak pracoviště a samozřejmě celého oboru.

Byli jsme zapojeni do řady mezinárodních projektů v programech mobility, AKTION, Interreg, Norských fondů, Americké NSF a COST. V posledních dvou letech jsme neúspěšně podali jako členové konsorcií několik projektů do soutěží HORIZON2020, Central Europe a RISE. Zdá se, že jsme naopak byli úspěšní v soutěžích Interreg SRN a DANUBE region. Za významný úspěch je možno považovat i schválený projekt na podporu studentů společně s Univerzitou v Lincolnu – Nebrasca, USA. Aktuálně čekáme na rozhodnutí ohledně podaných projektů FWF – GAČR podaný společně s kolegy z rakouské BOKU a dále LTA spolupráce s USA. V plném proudu je práce i na dalších návrzích a projektech.

Jak vypadá spolupráce katedry s dalšími odbornými pracovišti? Má katedra aktuální reakce a požadavky odborných firem? A daří se tyto požadavky začleňovat do učebních plánů?

Obecně vzato – naše katedra se zabývá jednak krajinným inženýrstvím, zde většinou v aplikované podobě, a jednak otázkami srážko­‑odtokových vztahů, půdní fyzikou v nasycené i nenasycené zóně, transportem rizikových látek půdou a dalšími oblastmi, a to zejména v oblasti základního výzkumu. V zásadě je patrné, že zde není příliš mnoho prostoru ke spolupráci s firmami. Našimi zadavateli a zákazníky jsou spíše státní instituce – státní správa, správci vodních toků, apod. Velmi dobrou a dlouhodobou spolupráci tak máme jednak s podniky Povodí (zejména Vltavy, Labe, Ohře a Moravy), pracovali jsme i pro krajský úřad Středočeského kraje. Úzce spolupracujeme i s výzkumnými ústavy, nejblíže máme k VÚV a VÚMOP. Ze soukromých společností máme blízké aktivity s velkými vodohospodářskými projekčními firmami VRV, a. s., a SWECO Hydroprojekt, a. s. Zde můžeme nabídnout zejména aplikaci výsledků našeho výzkumu v praxi. A tak by to asi mělo i být, že?

Vaše otázka na využití zkušeností ze spolupráce s praxí ve výuce je velmi trefná. Ano, snahou je, aby učitelé, kteří předávají znalosti studentům, zejména v oblasti aplikovaných předmětů, měli zkušenosti s tím, co učí. Pokud učíte něco, co jste nikdy nedělal, je to vidět a studenti to pochopitelně poznají. Doufáme, že se nám to daří, což je snad cítit i z vcelku pozitivního hodnocení, které od studentů dostáváme.

Co je pravdy na soupeření mezi vysokými školami či dokonce katedrami jedné fakulty o studenty? Jsou nějaká omezení, jak se to dotýká katedry a přípravy studentů?

Do jisté míry je to pravda. Jestliže se v naší zemi dlouho hlásala všespásná teze o „neviditelné ruce trhu bez regulací“ a o ekonomické efektivitě, a pokud vysoké školství funguje ve snaze o maximální zahrnutí výkonů do rozdělování peněz, je logické, že zde nastává „boj o studenta“. Student přináší peníze a je třeba ho nejen získat, ale i udržet. Přitom každá škola balancuje na hraně mezi podbízením se a nabídkami snadno získatelných diplomů na straně jedné a ztrátou prestiže na straně druhé. ČVUT myslím vcelku správně v tomto balancování těží ze svého historického renomé a etabluje se do pozice nikoliv jednoduché, leč prestižní technické školy. Tím si sice udrží ty nejlepší uchazeče (ty, kteří na to mají vědomosti a vědí přesně, za čím jdou), ztrácí ale ty průměrné a podprůměrné, kteří často volí snadnější cestu k diplomu.

To je cesta, která v řeči absolutních čísel, počtů studentů kamenné kvalitní a tedy i těžké školy handicapuje. Systém na ČVUT bych charakterizoval jako maximálně liberální v tom smyslu, že se snaží být spravedlivý ke všem jeho účastníkům, všem ponechává jejich šance a možnosti. Současně vytváří minimum různých omezení a restrikcí. Tento systém má pochopitelně i řadu nevýhod. To by ale bylo na skutečně dlouhou diskuzi.

Co se týče studentů, velmi doufám, že se jich to nijak nedotýká, a pokud ano, pak jen pozitivně, protože konkurenční prostředí nutně vytváří tlak na poskytovatele, v tomto případě na univerzity, fakulty, katedry, oslovit studenty s nejlepší nabídkou a své slovo pak i dodržet. A jsme zpátky u toho, jak má vypadat „nejlepší“ nabídka.

Co považujete za hlavní přednost Vašeho pracoviště? Na co byste nalákal budoucí studenty, aby si vybrali právě Vaši katedru?

To je velmi těžká otázka, protože se správně říká, že samochvála smrdí.

Ale snažíme se být otevřené a moderní pracoviště. Pokrýváme poměrně široký záběr oborů jak v základním, tak v aplikovaném výzkumu, jsme relativně mladý tým, silně orientovaný na spolupráci s praxí a se zahraničím. Snažíme se naše studenty motivovat k výjezdům na naše partnerská zahraniční pracoviště. Velmi živě se zajímáme o možnosti externí spolupráce a možnosti získání externích výzkumných i aplikačních projektů. Máme hodně aktivní experimentální část zahrnující jednak stabilní experimentální plochy, ale i výjezdy na terénní simulace s mobilním dešťovým simulátorem. Jsme na špičce ve využívání moderních softwarů, zařízení terénních i laboratorních technologií.

Pokud bych měl charakterizovat studenta, kterého hledáme, a věříme, že máme co mu nabídnout, pak je to přiměřeně ambiciózní, samostatný a schopný člověk, který se nebojí nepohodlí a překážek, rád pracuje v týmu, nevadí mu pobyt v terénu, přiměřeně zvládá alespoň angličtinu a nebojí se ji používat a je motivován samostatně řešit problémy.

Katedra má v názvu hydromeliorace. V souvislosti s klimatickou změnou se hovoří o potřebě zajištění vody pro závlahy. Jak vypadá situace v oblasti závlah v České republice? Bude to opravdu problém pro budoucí zemědělce a máme na tuto problematiku dostatek odborných kapacit? Pokud byste měl charakterizovat hlavní odborné směry, kterými se Vaši studenti zabývají, např. na základě témat bakalářských a diplomových prací, jaké směry to jsou a jaký je jejich podíl?

Co se názvu katedry týče, po roce 1989 jsme několikrát dlouze diskutovali, zda slovo hydromeliorace z názvu vypustit. To slovo bylo za doby socialistického hospodaření v krajině zprofanované stejně jako mnoho dalších v jiných oborech. Bylo dáváno do souvislosti s povodněmi, suchem, meliorace mohly za nízké nebo naopak vysoké stavy zvěře. Zkrátka, hydromeliorace mohly za všechno. Rozhodli jsme se ten název zachovat. Doba se uklidnila, lidé zjistili, co to slovo vlastně znamená, a jak sami říkáte, dost možná v blízké budoucnosti hydromeliorace přijdou opět ke slovu.

Náš odklon od všeho společného, družstevního nebo státního byl po roce 1989 často tak hysterický, že jsme šli proti světovému směru vývoje. Podívejme se například na závlahová nebo strojní družstva v sousedním Rakousku (která mimochodem velmi oceňují naše čerpadla Sigma, která nakoupila za „hubičku“ z našich rušených závlahových čerpacích stanic). Nyní postupně zjišťujeme, že ne na vše stačí jeden malý nebo střední farmář a že spolčování do nějaké formy družstevního vlastnictví vlastně nemusí být až tak úplně špatné.

Závlahy začínají být opět i u nás horké téma. Jsem ale přesvědčený, že se to nebude týkat plošné závlahy běžných polních plodin – alespoň ne v brzké době. Budeme se soustřeďovat na závlahy speciálních plodin – chmele, révy, ovoce, zeleniny. A v tomto sektoru se budou určitě uplatňovat technicky vyspělé způsoby – závlaha kapková, mikropostřik, protimrazová. Podle našich posledních zkušeností se ukazuje, že závlaha je nejpotřebnější v místech, kde ve skutečnosti chybí voda nejen pro rostliny, ale celkově v povodí – tedy, i pokud by zemědělec chtěl zavlažovat, chybí zdroje vody. Na řadě lokalit jsme rovněž narazili na problém s kompetencemi a synergií – tedy zemědělci by rádi zavlažovali, ale existují důvody, kvůli kterým raději budou volit jiné plodiny, protože bohužel velkou slabinou současné podpory je malá provázanost a informovanost jednotlivých sektorů. Opatření, podpora, stimulace a regulace jdou totiž často u různých rezortů proti sobě. Paradoxně, v současnosti podstatně větší zájem o závlahy na našem pracovišti generují automatizované závlahové systémy sportovišť, zahrad a parků než klasické zemědělské závlahy. Zde probíhá intenzivní vývoj (spíše než výzkum). Jak roste životní standard, roste i potřeba zavlažovat z estetických důvodů. Ale uvidíme, co přinese budoucnost. Ve hře je mnohem víc, než jen nutnost nebo možnost dokázat zalít nějakou rostlinu. Do hry vstupují globální ceny energií, uprchlické vlny, touha 75 % obyvatel země po nasycení, které mohou zcela převálcovat relativně pomalu probíhající změny klimatu. A je dost možné, že v dohledné době budeme čelit nutnosti stát se opět potravinově zcela soběstačnými, a možná se potraviny stanou jednou z klíčových komodit a v takovém případě se poptávka po závlaze plodin v ČR dostane do úplně jiného úhlu pohledu.

Jak jsem již zmiňoval, jako pracoviště máme velkou snahu spolupracovat s praxí, a to v takovém rozsahu, v jakém to v naší specializaci jde, a snažíme se zapojovat do takové spolupráce i studenty. Myslím, že se nám to celkem daří a studenty baví pracovat na projektech, které mají nějaký reálný dopad. Stejně tak studentům umožňujeme, aby si přinesli na diplomové projekty vlastní téma z lokality, kterou znají a kde je o řešení zájem. Všeobecně se jedná zejména o záležitosti týkající se budování malých vodních nádrží, revitalizace vodních toků, studie srážko­‑odtokových poměrů, protipovodňovou ochranu malých obcí a sídel, návrhy protierozních opatření, využití nástrojů GIS a DPZ v ochraně a organizaci povodí, ale i práce výzkumného charakteru zaměřené na půdní fyziku, průsaky látek půdou, využití nejmodernějších technologii (například počítačové tomografie) pro popis vlastností půdy nebo vývoj a testování nových přístrojů, zařízení nebo matematických modelů.